ECLI:CZ:US:2008:1.US.540.08.1
sp. zn. I. ÚS 540/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Petrem Víškou, advokátem, se sídlem Nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 33 T 57/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 50 To 511/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 43/2008, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 33 T 57/2007 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 50 To 511/2007 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 43/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení krajského soudu.
Svoji ústavní stížnost stěžovatel zakládá na tvrzení, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces užitím utajených svědků v řízení. Dojít k tomu mělo již tím, že údaje o utajených osobách, kterým měl prodat heroin, byly uvedeny anonymně v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz), přičemž má za to, že vzhledem k nedodržení maximy zdržet se při obvinění anonymních údajů tam, kde je výsledky dokazování umožňují nahradit adresnými údaji, ve věci vůbec nebylo řádně zahájeno trestní stíhání.
Pokud jde o vlastní výslech utajených svědků, pak odkazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům", a na odraz tohoto práva v §2 odst. 10 a §214 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a na podporu svých stanovisek navrhnout a provádět důkazy, je poskytnout obviněnému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu a to před tváří veřejnosti (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty. Prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je možnost prověření věrohodnosti svědka.
V uvedeném právním kontextu je dle stěžovatelova přesvědčení třeba ustanovení upravující institut utajeného svědka (§55 odst. 2 ve spojení §209 trestního řádu) interpretovat. Institut anonymních svědků omezuje možnost obviněného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a jeho věrohodnosti. Omezuje tedy právo na obhajobu a je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu. K omezení základních práv a svobod může dojít při jejich kolizi, v případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je však nutnou podmínkou konečného rozhodnutí využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich (srovnej čl. 4 odst. 4 Listiny). Za rozhodující kritéria ústavnosti instituce výslechu anonymního svědka (srovnej nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 210/98 a III. ÚS 499/04) nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází.
Stěžovatel konstatuje, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 481/04 Ústavní soud vyslovil názor, že za okolnost nasvědčující hrozící újmě či jinému závažnému nebezpečí ve smyslu uvedených ustanovení trestního řádu lze považovat, že stíhaná trestná činnost může mít na základě konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem. Takové poznatky však v předmětné trestní věci absentují.
Dále upozorňuje, že z páchání každého dílčího útoku, z něhož byl uznán vinným, ho usvědčuje jediný svědek. Je-li tento svědek vyslýchán jako osoba anonymní, došlo k omezení možnosti verifikace svědecké výpovědi v tom směru, že nelze prověřit, zda svědek disponoval příjmem umožňujícím vzhledem k tržní ceně heroinu zakoupit drogu v jím uváděném množství, provést konfrontaci mezi obviněným a svědkem, atd.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva zajištěná ustanoveními čl. 6 odst. 3 písm. a), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny a usnesení Nejvyššího soudu, usnesení krajského soudu a rozsudek v části, kterou byl uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, zrušil a současně, aby zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Okresní státní zastupitelství Plzeň-město uvedlo, že pokud jde o namítanou nezákonnost ve vztahu k vyslýchání svědků v režimu ustanoveném v §55 odst. 2 trestního řádu, okresní soud při rozhodování o vině nevycházel pouze z těchto svědeckých výpovědí, ale měl k dispozici řadu dalších důkazů, které s obsahem svědeckých výpovědí korespondovaly a ve svém souhrnu dovolovaly rozhodnout o vině M. P. ve smyslu podané obžaloby. Ze strany odsouzeného došlo vůči těmto svědkům k jednání, pro které tito svědci odmítli vypovídat pod svými pravými jmény z obavy, že odsouzený své výhrůžky uskuteční, a jak nalézací soud, tak i soud odvolací, shledal obavy těchto svědků odůvodněnými a tedy i postup podle §55 odst. 2 trestního řádu.
Krajský soud vyjádřil názor, že k odsouzení stěžovatele došlo při zachování práv obviněného na obhajobu a ústavní stížnost není důvodná.
Krajské státní zastupitelství v Plzni uvedlo, že s procesní námitkou týkající se institutu anonymního (utajeného) svědka podle §55 odst. 2 trestního řádu se náležitě vypořádal již soud druhého stupně v řízení o odvolání. Předmětnou otázku považoval za závažnou a zabýval se jí i z hledisek vyplývajících z některých nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 481/04). S přihlédnutím k nim pak poukázal především na to, že závěr o vině stěžovatele nebyl v jeho případě založen výlučně na svědectví dvou utajovaných svědků (M. H. a J. H.), ale také na dalších svědeckých výpovědích, kdy postup podle §55 odst. 2 trestního řádu použit nebyl. V uvedeném směru je namístě poznamenat, že v posuzované věci byly některé provedené důkazy (ačkoliv i zde vypovídali svědci v režimu anonymity) hodnoceny se závěrem, že na jejich podkladě nebylo prokázáno, že se určitý dílčí útok (skutek) stal. Proto byl stěžovatel podle §226 písm. a) trestního řádu částečně zproštěn obžaloby. Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů své závěry o vině obviněného nevystavěly výlučně či v rozhodující míře na výpovědích výše jmenovaných utajených svědků, ale vycházely rovněž z dalších důkazů, které uvedené výpovědi podporovaly a tvořily s nimi ucelený řetězec. Nelze pochybovat o tom, že ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu bylo v daném případě aplikováno zcela v souladu se zákonem. Navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného usnesení a dodal, že soudy prvního a druhého stupně při nezbytném omezení obhajovacích práv stěžovatele z důvodu ochrany svědků důsledně posuzovaly věrohodnost výpovědí těchto svědků a jejich výpovědi jako důkazy hodnotily v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Ačkoli lze stěžovateli přisvědčit v tom, že k anonymnímu výslechu svědka by mělo docházet pouze výjimečně, je zároveň nutno poznamenat, že v projednávané věci bylo dodrženo jak kritérium subsidiarity (když ochranu svědků nebylo možno spolehlivě zajistit jinak), tak kritérium nezbytnosti minimalizace práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem v režimu utajení nepochybně dochází. Výslech utajených svědků byl v daném případě odůvodněn především zjištěním, že se je obviněný pokoušel ovlivňovat výhružkami, aby proti němu nesvědčili, přičemž pro zvýšení důraznosti svých tvrzení vozil sebou v autě nůž a baseballovou pálku. Ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu bylo v tomto směru aplikováno zcela v souladu se zákonem. Stejně tak byla splněna podmínka, že soudy obou stupňů své závěry o vině obviněného nevystavěly výlučně či v rozhodující míře na výpovědích utajených svědků, ale vycházely rovněž z dalších důkazů, které uvedené výpovědi podporovaly a tvořily s nimi ucelený řetězec. Ze shora popsaného stavu má Nejvyšší soud za to, že v daném případě nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud byl zákonným způsobem omezen v právu garantovaném čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, respektive čl. 38 odst. 2 Listiny. Námitky stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel sdělil, že pokud jde o argumentaci Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a Nejvyššího soudu, v souvislosti s jednáním, které bylo předmětem jeho trestního stíhání, nikomu nevyhrožoval a jeho obrana proti nepravdivé výpovědi je znemožněna utajením totožnosti osob, které proti němu vypovídaly.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 33 T 57/2007 (dále jen "spis 33 T 57/2007"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že na danou věc nedopadají nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99, na které stěžovatel odkázal, neboť tyto se zabývají zcela odlišnými aspekty odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání; šlo o případy zahájení trestního stíhání, kdy subjektivní stránka trestného činu se rýsovala jen v nejasných a mlhavých obrysech. Pokud jde o další v ústavní stížnosti uváděnou judikaturu, Ústavní soud souhlasí v obecné rovině se stěžovatelovým názorem potud, že závěry v ní obsažené je nutno na projednávanou věc aplikovat. Ústavní soud se nicméně, na rozdíl od stěžovatele, domnívá, že tyto závěry byly v projednávané věci respektovány.
Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka nutno pokládat za prvé dodržení zásady subsidiarity, ze které vyplývá, že výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, a za druhé nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, pokud již k takovému výslechu má dojít. Obecný soud je zde povinen pečlivě zvažovat zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před růstem kriminality, zejména pak organizovaným zločinem, na straně druhé. Překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymních svědků vznikly, je přitom nutno kompenzovat jednak z procesního hlediska, jednak však též v rovině hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, kdy platí, že výpovědi anonymních svědků musí podporovat další důkazy, tedy k odsouzení obžalovaného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě výpovědí utajených svědků.
Stěžovatel svými námitkami zpochybňuje dodržení zásady subsidiarity. V tomto směru je však nutno konstatovat, že soudy se důvody pro utajení totožnosti svědků řádně zabývaly, přičemž vyšly ze zjištění, že obviněný se je pokoušel odrazovat od výpovědi výhružkami a pro zvýšení důraznosti svých tvrzení vozil sebou v autě nůž a baseballovou pálku. Možno též podotknout, že svědkové měli jako uživatelé drog vypovídat proti osobě, která jim je měla dodávat - v takových případech k zastrašování osob pravidelně dochází.
Stejně tak byla splněna podmínka, aby soudy své závěry o vině obviněného nevystavěly výlučně či v rozhodující míře na výpovědích utajených svědků. Soudy vycházely rovněž z dalších důkazů, zejména výpovědí provedených nikoliv v režimu utajení, které předmětné výpovědi utajených svědků podporovaly a tvořily s nimi ucelený řetězec. Stěžovatel argumentuje v tom směru, že jednotlivé výpovědi vypovídají pouze vždy o daném dílčím útoku. Ústavní soud však má za to, že se tyto výpovědi podporují navzájem, např. tím, že jak výpovědi svědků utajených, tak neutajených, popisují obdobný způsob a okolnosti páchání předmětné trestné činnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu