ECLI:CZ:US:2008:1.US.602.06.1
sp. zn. I. ÚS 602/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky IDEMA FOODS, spol. s r.o., IČ: 63479311, se sídlem K pasekám 4963, Zlín, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, 760 01 Zlín - Prštné, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 8. 6. 2006, č. j. 2 Afs 79/2005-85, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2005, č. j. 30 Ca 325/2002-53, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 8. 2002, č. j. 3411/2002/FŘ/130 a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 21. 1. 2002, č. j. 8824/02/303915/4568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Finanční úřad ve Zlíně (dále jen „FÚ“) rozhodnutím – dodatečným platebním výměrem (dále jen „DPV“) na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ze dne 21. 1. 2002, č. j. 8824/02/303915/4568, stěžovatelce dodatečně vyměřil podle zákona č. 588/1992 Sb., o DPH, ve znění pozdějších předpisů, a podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), DPH za zdaňovací období prosinec 1996 ve výši 660.000,- Kč. Ve výrokové části FÚ dále uvedl: „Rozpis základu daně a daň jsou uvedeny na dalším listě (listech)“. K citovanému rozhodnutí byl přiložen další list, v jehož pravém horním rohu bylo uvedeno „List číslo: 2“, v levém horním rohu bylo uvedeno č. j.: 8824/02/303915/4568 a konečně pod nadpisem Rozpis základu daně a daň byl proveden vlastní rozpis, a to za (i zde uvedené) zdaňovací období: prosinec 1996. Dále je tam uvedeno: „daň zákl. sazba ř. 19 – 660 000.“
Finanční ředitelství v Brně (dále jen „FŘ“) rozhodnutím ze dne 19. 8. 2002, č. j. 3411/2002/FŘ/130, odvolání stěžovatelky zamítlo. Stěžovatelka v přezkoumávané věci do svého účetnictví zaúčtovala a daňově uplatnila nákup řeznického stroje Narážka Alpina KF 450 za cenu 3 mil. Kč bez DPH a DPH ve výši 660.000,- Kč, celkem tedy 3,66 mil. Kč, přičemž jako datum zdanitelného plnění uvedl 31. 12. 1996 (faktura č. 96/013). FŘ uvedlo, že posoudilo všechny důkazy získané při daňovém řízení v souladu s §2 odst. 3 a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., a to v jejich vzájemné souvislosti a přihlédlo k tomu, co v daňovém řízení vyšlo najevo; bralo v úvahu skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení a vybrání daně a dospělo k závěru, že nebyl naplněn §2 odst. 1 písm. a) a §9 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, nebylo uskutečněno přijaté zdanitelné plnění tak, jak bylo doloženo stěžovatelkou a příslušný doklad není dokladem daňovým ve smyslu §2 odst. 4 písm. q) zákona o DPH. FŘ dále poukázalo na skutečnost, že stěžovatelka porušila §19 odst. 1 a odst. 2 zákona o DPH a neoprávněně uplatnila nárok na odpočet DPH.
Krajský soud v Brně (dále jen „KS“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č. j. 30 Ca 325/2002-53, správní žalobu proti citovanému rozhodnutí FŘ zamítl.
KS především uvedl, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu. Znalecký posudek (ze září 1998, zpracovaný ústavem AZET KONZULT) prý není kompletní a jeho předmětem bylo stanovení obvyklé ceny souboru strojů a zařízení pro účely zajištění leasingové smlouvy, nikoliv zjištění, zda předmětný stroj byl nový. Tento posudek navíc nebyl v rámci daňového řízení předložen a poprvé se o něm stěžovatelka zmínila teprve v odvolání proti DPV, leč ani k tomuto odvolání nebyl znalecký posudek přiložen. Stěžovatel jej předložil teprve během soudního řízení (v rámci repliky dne 18. 2. 2004), a to navíc až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání žaloby. V důsledku zásady koncentrace řízení nemůže stěžovatelka předkládat tento důkaz poprvé až v rámci soudního řízení. Nelze proto správci daně vytýkat, že tento posudek nerespektoval. K námitce nicotnosti soud uvedl, že napadený dodatečný platební výměr nicotným neshledal, a to ani z materiálního ani z formálního hlediska; k tomu odkázal na konstantní judikaturu NSS, např. na rozsudek sp. zn. 5 Afs 24/2004.
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 2 Afs 79/2005-85, po přezkoumání citovaného rozsudku KS v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) kasační stížnost zamítl.
NSS v prvé řadě uvedl, že stěžovatelka uplatnila kasační důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., byť v kasační stížnosti dostatečně nediferencuje, v čem konkrétně naplnění jmenovaných důvodů spatřuje.
NSS se především zabýval namítanou existencí stížnostního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud by totiž zjistil, že se KS skutečně dopustil nezákonnosti v uvedeném směru (tzn. rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů rozhodnutí), bylo by nutno napadený rozsudek zrušit bez dalšího s tím, že by se již NSS naplněním ostatních stížnostních důvodů nezabýval. Kasační stížnost totiž představuje mimořádný opravný prostředek; rozsah a způsob přezkumu, který v tomto typu řízení NSS soud provádí, musí respektovat instanční nadřazenost a funkční příslušnost obou úrovní správního soudnictví sledující princip subsidiarity v tom smyslu, že pokud je náprava nezákonnosti možná na nižším stupni, je nutno pro tuto nápravu otevřít procesní prostor. Pokud by tedy NSS shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku KS, je z povahy kasačního přezkumu namístě tento rozsudek zrušit a otevřít tak KS prostor pro vydání rozhodnutí nového, které již nebude touto vadou trpět. Platí totiž, že důvody napadeného rozhodnutí a právní názory v něm obsažené lze již z povahy věci zkoumat toliko u rozhodnutí přezkoumatelného. NSS k této otázce dále konstatoval, že pojem nepřezkoumatelnosti není ani v soudním řádu správním ani v občanském soudním řádu, který by bylo možno použít podpůrně, blíže objasněn. Výklad tohoto pojmu je proto věcí judikatury a právní nauky. Za nesrozumitelné tak lze obecně považovat zejména soudní rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, není zřejmé, o jaké věci bylo rozhodováno a jak o ní bylo rozhodnuto, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění a kdy výrok nekoresponduje s odůvodněním, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003).
NSS konstatoval, že v souzené věci spatřuje stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že KS dostatečně neodůvodnil, proč nelze považovat označená správní rozhodnutí za nulitní. K tomu NSS odkázal na soudní spis; z něho plyne, že stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného ze dne 17. 2. 2004 (KS doručené dne 18. 2. 2004) a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02 spatřovala nulitu citovaného rozhodnutí správce daně v tom, že součástí výroku nebyl rozpis základu daně a daň. Je sice pravdou, že se s touto námitkou KS nevypořádal obšírným způsobem, jestliže toliko konstatoval, že předmětný dodatečný platební výměr neshledal nicotným ani z materiálního ani z formálního hlediska a v tomto směru odkázal na konstantní judikaturu NSS, např. na rozsudek sp. zn. 5 Afs 24/2004. NSS stěžovatelce přisvědčil i v tom směru, že tento rozsudek nebyl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS a (dosud) nebyl uveřejněn ani na webové stránce tohoto soudu. Tato skutečnost nicméně nemůže v konkrétním případě zakládat nepřezkoumatelnost rozsudku KS, protože k nezveřejnění citovaného rozsudku NSS došlo právě proto, že je výrazem jeho setrvalé judikatury k této a k obdobným právním otázkám. NSS poukázal na to, že v citovaném rozsudku je především uvedeno, že „výrok rozhodnutí obsahuje výslovný odkaz na list. č. 2, který je součástí rozhodnutí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku zmíněného platebního výměru. Z uvedených důvodů shledal NSS DPV vydaný Finančním úřadem ve Veselí nad Moravou platným; nebylo tedy opodstatněného důvodu zabývat se otázkami jeho nicotnosti.“ Přitom další judikatura, v jejímž „ustáleném řečišti“ se tento rozsudek pohybuje, je běžně dostupná v publikované Sbírce i na webové stránce www.nssoud.cz. V tomto směru je vhodné odkázat např. na rozsudek č. 212/2004 Sb. NSS (obdobně č. 398/2004 Sb. NSS), podle něhož „chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali.“ Tento právní názor vychází z dosavadní judikatury NSS (viz rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 2 Afs 12/2003; publ. pod číslem 212/2004 Sb. NSS) a lze ho opřít i o usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 230/02 (Sbírka nálezů a usnesení, sv.32, str. 533 a násl.).
NSS - ke stěžovatelčině argumentaci judikaturou Ústavního soudu - uvedl, že je v daném případě zásadní povahy, nicméně měla by svůj rozhodující význam pouze tehdy, pokud by se jednalo o judikaturu vskutku ustálenou a vnitřně konzistentní. Tak tomu však v daném případě není, jestliže se Ústavní soud v minulosti sice skutečně postavil na obdobnou argumentační pozici, kterou uplatnila stěžovatelka, leč v jiných věcech vyslovil právní závěry opačné. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 230/02 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 533) nebo na usnesení sp. zn. II. ÚS 770/02 (tamtéž, sv. 33, str. 495). Lze tak konstatovat, že judikatura Ústavního soudu k této právní otázce je značně rozpolcená (její podrobný rozbor a tendence viz T. Langášek: Ověřování neplatnosti daňového rozhodnutí ve světle judikatury Ústavního soudu, Právní rozhledy č. 10/2005, str. 349-353), takže je proto nutno volit relevantní právní názor podle kritérií, jež NSS zformuloval v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 2 Afs 37/2005, na který pro stručnost odkazuje. Tuto stížnostní námitku proto NSS shledal nedůvodnou.
Stěžovatelka dále spatřuje nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem a zároveň vady správního řízení v tom, že se finanční úřady a následně ani KS nezabývaly znaleckým posudkem jako uplatněným důkazním prostředkem. Tato stížnostní námitka svojí podstatou argumentuje tzv. opomenutým důkazem, kdy pojmovým atributem spravedlivého správního i soudního procesu je právo účastníka řízení předkládat rozhodujícímu orgánu důkazy, které tento orgán buď provede anebo náležitě a přezkoumatelným způsobem vyloží, z jakých důvodů jejich provedení nepovažuje za nutné. NSS k tomu především uvedl, že zmiňovaný znalecký posudek nebyl v řízení před FÚ jakkoliv uplatněn (viz např. protokol o ústním jednání ze dne 27. 4. 2001 nebo námitky stěžovatele ze dne 3. 5. 2001). Teprve v odvolání ze dne 18. 2. 2002 stěžovatel poukazuje na to, že správce daně nevyvrátil „znalecký posudek z doby nákupu stroje, který měl k dispozici“. Ze správního spisu je však zcela zřejmé, že posudek znaleckého ústavu AZET KONZULT správce daně ani žalovaný k dispozici neměli, takže se s ním vypořádat ani nemohli. Navíc je značně pochybné, zda stěžovatelka vůbec v citovaném odvolání měl na mysli právě tento posudek, neboť k nákupu stroje došlo v prosinci 1996; označený znalecký posudek je nicméně ze září 1998 a stěžovatelka v odvolání argumentuje posudkem „z doby nákupu stroje“, za což zjevně nelze považovat posudek vypracovaný s téměř dvouletým odstupem po tomto nákupu. NSS poukázal na argumentační rozpor v tvrzení stěžovatelky i v tom směru, že v kasační stížnosti na straně jedné prohlašuje, že znalecký posudek nebyl součástí spisu (a proto měl KS vyhovět podané žalobě), leč na straně druhé současně uvádí, že tento posudek finanční úřady k dispozici měly.
NSS neakceptoval ani námitku, že stěžovatelka v daňovém řízení posudek nepředložila „z důvodu nepoučení“ a že bylo věcí správce daně, aby z obsahu vyjádření stěžovatelky seznal, „že zahrnutí znaleckého posudku do důkazní materie je žádoucí“ a měl si ho proto sám vyžádat. Již z obsahu výzvy, zaslané stěžovateli dne 22. 11. 2000 (č. j. 211860/00/303933/1759) podle ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 331/1992 Sb., totiž plyne, že stěžovatelka byl výslovně vyzvána k prokázání oprávněnosti uplatňovaných hmotných odpisů k předmětnému stroji, a to doložením – mimo jiné – zda se jednalo o nový stroj a zda stěžovatelka byla jeho prvním vlastníkem. Jestliže tak neučinila, nelze následně správci daně vytýkat, že ji o tom dostatečně nepoučil. NSS poukázal na to, že i v daňovém řízení platí římskoprávní zásada, podle níž právo náleží bdělým, čehož průmětem je i zásada součinnosti, zakotvená v ustanovení §2 odst. 2, 9 daňového řádu. NSS proto uzavřel tuto část tak, že finanční úřady obou stupňů nepochybily, jestliže se ve svých rozhodnutích nezabývaly předmětným znaleckým posudkem, neboť jej stěžovatelka těmto orgánům nejen nepředložila, nýbrž ani dostatečně nekonkretizovala, nemluvě o tom, že neodůvodnila, co vlastně by tímto posudkem mělo být prokázáno. Kasační důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak naplněn nebyl.
K řízení před KS NSS konečně uvedl, že se stěžovatelka v samotné žalobě o předmětném posudku zmínila opět tak, že správce daně nerespektoval „znalecký posudek z doby nákupu stroje, který měl k dispozici.“ Bližší konkretizaci tohoto tvrzení obsahuje až replika stěžovatelky (datovaná ke dni 17. 2. 2004) k vyjádření žalovaného, společně s níž stěžovatelka KS zaslala několik listů ze zmiňovaného posudku. Za těchto okolností lze souhlasit s názorem stěžovatelky, že tento žalobní bod uplatnila (byť zcela obecně a argumentačně povrchně) v zákonné lhůtě a v rámci pozdější repliky došlo již jen k jeho konkretizaci. NSS však poukázal na omyl stěžovatelky, pokud uvedla, že KS tento důkaz odmítl provést z důvodu opožděnosti; již z obsahu shora popsané rekapitulace je totiž patrno, že se KS tímto posudkem zabýval, jestliže konstatoval, že tento posudek není kompletní a jeho předmětem bylo stanovení obvyklé ceny souboru strojů a zařízení pro účely leasingové smlouvy, nikoliv zjištění, zda tento stroj byl nový. NSS dovozoval i vnitřní rozpornost argumentace stěžovatelky, neboť na straně jedné hájí stanovisko, že toto žalobní tvrzení uplatnila v zákonné lhůtě, čehož důsledkem je povinnost soudu se s ním vypořádat, na straně druhé naopak KS vytýká, že předložený znalecký posudek hodnotil, ačkoliv tento nebyl kompletní. Tvrzení stěžovatelky, že soudu úmyslně předložila pouze část posudku, aby prokázala jeho existenci, je v daném případě zcela zavádějící. NSS proto uzavřel tak, že řízení před KS nebylo zatíženo vadami, které by mohly zapříčinit jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
II.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 8. 6. 2006, č. j. 2 Afs 79/2005-85, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2005, č. j. 30 Ca 325/2002-53, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 8. 2002, č. j. 3411/2002/FŘ/130, a také rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 21. 1. 2002, č. j. 8824/02/303915/4568, s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 (podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona) ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Stěžovatelka uvedla zejména následující.
V prvé řadě podrobně rekapitulovala „výchozí situaci“, tj. dosavadní průběh řízení a argumentaci v něm používanou. Ve vztahu k neplatnosti DPV vydaného FÚ poukazuje na to, že list s rozpisem základu daně a s daní je pouze připojen ke správnímu rozhodnutí, není datován, označen úředním razítkem a ani podepsán úřední osobou. V této souvislostí (stejně jako v řízení před správními soudy) odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 772/02, jemuž předcházel nález sp. zn. IV. ÚS 624/02 a sp. zn. II. ÚS 31/99), kterou nelze považovat (jak to činí NSS) za nesetrvalou a vnitřně nekonzistentní. Stěžovatelka se (souladně s touto judikaturou ÚS) domnívá, že důsledky takového rozpisu základu daně a daně nemohou nezpůsobit neplatnost rozhodnutí. V dané souvislosti připomíná i srovnatelnou judikaturu některých správních soudů z období let 2000 až 2002 a s ohledem na totožnost věci právě souzené a věci dříve Ústavním soudem řešené pod sp. zn. IV. ÚS 772/02, se dovolává principu právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že údaj uvedený na dalším listu (který stěžovatelka označuje jako přílohu), nesplňuje požadavky na formální stránku DPV, které jsou uvedeny v §46 zákona č. 337/1992 Sb., a to mimo jiné i z důvodu nedostatečné srozumitelnosti a také autenticity. Stěžovatelka tvrdí, že důsledkem uvedeného nedostatku náležitostí DPV je také porušení čl. 11 odst. 5 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka dále tvrdí, že jak KS, tak NSS nedostatečně odůvodnily své závěry týkající se neplatnosti DPV, byť sama v tomto směru dostatečně zevrubně argumentovala; NSS se dle stěžovatelky nevypořádal s jejími konkrétními námitkami týkajícími se absence data, podpisu a otisku úředního razítka na listu přiloženém k DPV. NSS mimo to odkázal na judikaturu Ústavního soudu, jež není (dle názoru stěžovatelky) přiléhavá a nebyla jí ani NSS, kromě odkazu na údajnou rozpolcenost judikatury Ústavního soudu, věnována pozornost.
Stěžovatelka konečně shledává porušení pravidel dokazování před správcem daně, který ji výslovně neupozornil na to, že musí znalecký posudek (týkající se opodstatněnosti ceny řeznického stroje narážka Alpina KF 450) fyzicky předložit, nikoli jím jen argumentovat. Tuto námitku stěžovatelka vznesla i v řízení před NSS, který konstatoval, že znalecký posudek nebyl v řízení uplatněn. Stěžovatelka tvrdí, že kdyby jí byl správce daně jednoznačně intimoval své pochybnosti a uvedl, že tyto pochybnosti lze vyvrátit předložením důkazů, pak by stěžovatelka znalecký posudek ihned předložila.
Stěžovatelka proto navrhla, aby byla všechna napadená rozhodnutí správních orgánů i soudů zrušena.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se dopouští omylu pokud tvrdí, že bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť - jak vyplývá z příslušných soudních spisů - nebylo jí v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u KS a posléze u NSS domáhala. Podle obsahu soudních spisů oba soudy jednaly způsobem, který postup stanovený zákonem, tj. s. ř. s. nezpochybnil. Návrh stěžovatelky řádně projednaly, ve věci rozhodly a rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem KS a NSS bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces vůbec. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Zásadně mu proto nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost soudních rozhodnutí a přehodnocovat dokazování provedené těmito soudy; do činnosti obecných/správních soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Byl to zejména NSS, který věnoval věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, proč nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku KS za důvodné. Vysvětlil, že KS argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu se s. ř. s. a rozhodnout jinak ani nemohl. NSS přezkoumal napadené rozhodnutí KS v dostatečném rozsahu; z jeho rozhodnutí je jednoznačně patrno, že se zabýval všemi body uplatněnými v kasační stížnosti. Zevrubně vysvětlil, že řízení před KS nebylo zatíženo vadami, které by mohly být příčinou nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku a dále uvedl proč nepovažuje DPV (ve svém celku) za akt neplatný (nebo dokonce nicotný). Ústavní soud neshledává v argumentačním postupu NSS nelogické či účelové konstrukce, ale naopak považuje zvolenou cestu odkazů (obecných, ale i konkrétních citací) na vlastní judikaturu za vhodnou a přesvědčivou. Ústavní soud proto konstatuje, že za této situace nebylo nutné, aby se NSS blíže zabýval absencí data, podpisu a otisku úřadního razítka na listu č. 2, na což stěžovatelka poukazuje.
Stejně tak nenalezl Ústavní soud důvod zpochybnit závěr NSS o volbě relevantního právního názoru podle NSS zformulovaných kritérií v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 2 Afs 37/2005; vývoj judikatury Ústavního soudu je zřejmý a jeho zásadní rysy lze nalézt i v rozboru jeho tendencí podaném In: T. Langášek: Ověřování neplatnosti daňového rozhodnutí ve světle judikatury Ústavního soudu, Právní rozhledy č. 10/2005, str. 349-353, stejně jako je patrný v konkrétních usneseních Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 230/02, sp. zn. II. ÚS 770/02). Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na podrobnou argumentaci, kterou NSS použil v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, č. j. 2 Afs 37/2005-82, ve kterém uvádí důvody, pro které je pro obecné/správní soudy závazný ten názor, který lze s přihlédnutím ke všem okolnostem na základě racionální analýzy a úvahy považovat v judikatuře Ústavního soudu za názor převažující.
Ústavnímu soudu konečně nezbývá než poukázat na nevěrohodnost stěžovatelčiny argumentace týkající se porušení pravidel dokazování; KS a především NSS podrobně uvedly a argumentačně jasně popsaly, zhodnotily a uzavřely otázky spojené se znaleckým posudkem a s nakládáním s ním jako s celkem nebo s jeho nekompletními částmi (jako např. s pouhou osnovou posudku v rámci řízení před KS) v jednotlivých fázích řízení především před správními orgány a soudy. Stěžovatelčiny úvahy o její okamžité ochotě předložit znalecký posudek - například v případě pochybností správce daně, pokud by jí byl takový požadavek intimoval – lze považovat za účelové. To platí navíc za situace, kdy - jak usoudil NSS - není jisté, zda byl odborný posudek pouze jeden; ostatně od nákupu stroje uběhla přinejmenším do září 1998 poměrně dlouhá doba, nehledě k tomu, že se stěžovatelka zmínila o existenci posudku až v únoru 2002.
Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudky správních soudů nevykazují prvky libovůle, je z nich dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování správní žaloby a kasační stížnosti vycházely a jsou logické a přesvědčivě odůvodněné. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu