ECLI:CZ:US:2008:1.US.620.05.1
sp. zn. I. ÚS 620/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. Jarmilou Kolářovou se sídlem Janáčkovo nábř. 39, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 925/2005, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "KS") ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "VS") ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a odst. 4 tr. z. a podle §148 odst. 2 tr. z., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. To učinil tím, že (podle bodu 4.) jako podnikající fyzická osoba dne 24. 1. 1996 na Finančním úřadu v Kroměříži (dále jen "FÚ") podal "Přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1995", ve kterém na základě fiktivních faktur č. 107/95 z 15. 12. 1995, č. 111/95 z 19. 2. 1995 a č. 112/95 z 22. 12. 1995 za služby realitní kanceláře Unilite, s. r. o., Praha 5 (dále jen "RK"), v úmyslu zkrátit daň a současně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") neoprávněně v rozporu s §2 a §19 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. uplatnil odpočet DPH ve výši 1 933 360,- Kč, a ač skutečná daňová povinnost byla 1 905 731,- Kč , požadoval a vylákal vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 27 629,- Kč, takže českému státu zkrácením daně způsobil škodu ve výši 1 905 731,- Kč a vylákáním výhody na dani škodu ve výši 27 629,- Kč. Dále se toho dopustil tím, že (podle bodu 5.) jako podnikající fyzická osoba podal dne 1. 4. 1996 na FÚ "Přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1995", ve kterém vykázal ztrátu ve výši 35 410,54 Kč, když příjmy uvedl ve výši 9 160 135,50 Kč a výdaje uvedl ve výši 9 196 756,51 Kč, přičemž v úmyslu zkrátit daň z příjmů (dále jen "DP") v rozporu s §7 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. zaúčtoval fiktivní výdajové doklady, a to účetní doklady č. 67, 68 a 69, které měly být proplaceny výdajovými pokladními doklady č. 802, 803 a 804 za základě fiktivních faktur č. 107/95 z 15. 12. 1995, č. 111/95 z 19. 12. 1995 a č. 112/95 z 22. 12. 1995 za služby realitní kanceláře Unilite, s. r. o., na celkovou částku 8 788 000,- Kč, a takto ke škodě českého státu zkrátil uvedenou daň o částku 3 654 765,- Kč. Dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. z., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 6. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že v období od listopadu do prosince 1995 na přesně nezjištěném místě v rozporu s §12 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., tj. bez vědomí a svolení autora - Akont, s. r. o., Praha, Táboritská 23, aniž by mu zaplatil odměnu za tvůrčí práci, vyhotovil kopii jeho informační brožury (studie) "Materiály pro poradce" - díla, které bylo předmětem autorského práva podle §2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., přičemž vypustil označení autora a jako autora neoprávněně uvedl sebe a jinak totožné dílo pod novým názvem "Průzkum trhu z hlediska daňového zatížení při podnikání v jednotlivých teritoriích světa" za přesně nezjištěných okolností poskytl společnosti Hanecom, s. r. o., Kroměříž. Za to byl stěžovateli uložen podle §148 odst. 4 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. trest odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. z. a §50 odst. 1 tr. z. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce daňového poradce na dobu 5 let.
Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 925/2005, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl. S odkazem na §265b odst. 1 tr. ř. zdůraznil, že dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního a druhého stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6 a odst. 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, která by mohla přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který stěžovatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva. Pokud stěžovatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak KS a VS nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, které sice může být důvodem k dovolání, avšak jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm.a), b), c), d), e), e), f) a l) tr. ř.], které již stěžovatel neuplatnil.
NS proto zdůraznil, že dovolací soud je v případě odvolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm.g) tr. ř. vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V souzené trestní věci to znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se stěžovatel dopustil všech jednání popsaných ve výroku o vině v rozsudku VS, případně dále rozvedených v jeho odůvodnění. Podle nich stěžovatel v rámci jednání popsaného pod body 4. a 5. zmíněného výroku podal určitá přiznání k dani, v nichž zohlednil fiktivní výdajové doklady a v důsledku tohoto jednání jednak záměrně zkreslil výši daní (tj. zkrátil je) a jednak vylákal nadměrný odpočet DPH, na který mu nevznikl nárok (tj. vylákal výhodu na dani). Zmíněné dovolací námitky stěžovatele, které se týkají uvedených rozhodných skutkových zjištění a provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a NS k nim nemohl nijak přihlížet. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod uvedenými body 4. a 5. bylo tudíž dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b odst. 1 tr. ř.
NS se dále (ke stěžovatelově námitce ke skutku uvedeným výše pod bodem 6.) neztotožnil se stěžovatelovým tvrzením, že závěr KS a VS, podle něhož obsah předmětné brožury (studie) je autorským dílem, nemá oporu v dokazování. VS s odkazem na výpověď svědka Ing. P. P. a znalce PhDr. D. P. konstatoval, že brožura "Materiály pro poradce", jejíž kopii stěžovatel vyhotovil pod názvem "Průzkum trhu z hlediska daňového zatížení při podnikání v jednotlivých teritoriích světa", je odbornou příručkou (rozborem) vytvořenou činností skupiny pracovníků na podkladě shromážděných a zpracovaných materiálů. Není tedy důvodu polemizovat se závěrem, že se jedná o literární odborné dílo ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., ke kterému dospěly KS a VS při právní kvalifikaci jednání stěžovatele. NS také nepřehlédl, že stěžovatel v dovolání nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, podle níž zmíněná příručka (rozbor) není chráněným autorským dílem, ale jen obecně odkazuje na nepodloženost takového závěru soudů. NS dále uvedl, že se lze do jisté míry ztotožnit s názorem stěžovatele (Poznámka: podle něhož nelze autorská práva přiřazovat subjektu, který označil odvolací soud, neboť společnost s obchodní firmou "Akont Praha" reálně neexistuje), poněvadž obchodní firmou zmíněné společnosti je označení Akont, spol. s r. o. Současně však nepřesné označení tohoto subjektu, tedy v zásadě jen formální pochybení, nic nemění na podstatě skutku a na zjištěném průběhu jednání stěžovatele, stejně tak jako na závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatelem zpochybněné hmotněprávní posouzení tedy nelze ani v tomto směru akceptovat. Totéž lze přitom uvést i k rovněž nikoli zcela přesnému označení společnosti Hanecom, spol. s r. o. Zmíněné námitky stěžovatele jsou proto zjevně neopodstatněné.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 925/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel nejprve uvedl, že "celé trestní řízení vycházelo z formalistního umělého konstruktu z pera pracovníků Finančního úřadu v Kroměříži ... orgány činné v celém procesu trestního řízení však pravou podstatu tohoto souboru tvrzení s původem na Finančním úřadu v Kroměříži nedokázaly odhalit"; dále poukázal na to, že dotčené soudy stěžovateli ve věci posouzení trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr.z. neposkytly "dobrodiní aplikace tisícileté zásady in dubio pro reo".
Stěžovatel uvedl, že dotčené soudy nenaplnily základní ústavní povinnost uloženou jim čl. 81 Ústavy ČR, vykonávat soudní moc jako "nezávislé soudy" a že soudci neprokázali čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR jim předepsanou úlohu působit jako "nezávislí" a projevovat potřebnou "nestrannost"; upřednostnili zájmy státu (FÚ) a stěžovateli neposkytli ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR. Soudci těchto soudů dále porušili čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého "všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva". Stěžovatel se konečně domnívá, že v jeho věci došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo vyjádřit se ke všem soudem prováděným důkazům. Tvrdí, že se sice mohl v rámci soudních řízení svobodně vyjadřovat a formulovat připomínky, požadavky a návrhy, avšak přes jejich závažnost mu nebylo vyhověno a jeho požadavky byly s plytkými odůvodněními odmítnuty.
Stěžovatel dále popsal řízení, dokazování a podávání vysvětlení v předcházejícím průběhu řízení před FÚ, orgány Policie ČR a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži. Poukázal i na vlastní pochybení spočívající v tom, že nepodal opravná daňová přiznání. Současně však uvedl, že pracovníci FÚ, kteří u něho prováděli daňové kontroly, "závažným způsobem nerespektovali základní zásady daňového řízení" zakotvené v §2 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., neboť daňové doměrky konstruovaly formálně a existenčně likvidačně, aniž by zohlednili fiktivnost některých plnění poskytovaných stěžovatelem v listopadu a prosinci 1995.
Stěžovatel dále namítal, že se orgány činné v trestním řízení opíraly o tvrzení svědka M. V., jednatele Unilite, který v průběhu vyšetřování popřel, že by se se stěžovatelem setkal, uzavřel s ním jakýkoli obchodní kontrakt a předal mu jakékoli studie a faktury. Stěžovatel sice žádal o konfrontaci s ním a požadoval i grafologickou expertizu jeho podpisů, ale marně.
Stěžovatel konečně zdůraznil, že ve věci jeho publikace "Průzkum trhu z hlediska daňového zatížení při podnikání v jednotlivých teritoriích světa" (s uvedeným časovým údajem - prosinec 1995), která má být dle obžaloby plagiátem brožury "Materiály pro poradce" vydané společností AKONT, s. r. o., nebylo spáchání trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. z. vůbec prokázáno; doc. P. totiž v závěru expertízy pouze uvedl, že "původním pramenem je studie AKONT - materiály pro poradce" a při hlavním líčení u KS v květnu 2004 prohlásil, že má "pocit, že studie společnosti AKONT byla dřív" vyhotovena "podle datace uvedené ve studii" a KS se uvedenou odpovědí spokojil, bez ohledu na to, že uvedená studie dataci neobsahuje. Stěžovatel konečně namítal, že jednatel společnosti AKONT, s. r. o., Ing. P. P. při hlavním líčení u KS v květnu 2004 o stěžovatelově publikaci toliko sdělil, že byla "s velkou mírou pravděpodobnosti" zpracována společnosti AKONT, s. r. o.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 925/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR a stěžovatelových základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na vyjádření ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 věta první in fine Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Ústavní soud však připomíná, že to je stěžovatel sám, kdo (v ústavní stížnosti) uvádí, že se mohl v rámci soudních řízení svobodně vyjadřovat a formulovat připomínky, požadavky a návrhy. Stěžovatel obecně sice upozorňuje na jejich závažnost, avšak naprosto nekonkrétně uvádí, že "nebylo mu vyhověno" a jeho požadavky byly "s plytkými odůvodněními odmítnuty". Ústavní soud tedy nemůže než poukázat na nekonkrétnost stěžovatelových tvrzení, jestliže - navíc - ani ze spisového materiálu porušení uvedených základních (procesních) práv stěžovatele nedovodil.
Ústavní soud poukazuje na to, že obdobný charakter má i stěžovatelovo stručné a nekonkrétní tvrzení týkající nerespektování základních zásad daňového řízení. Ústavní soud v dané souvislosti usuzuje též na spektakulární charakter tohoto tvrzení, jestliže stěžovatel činnost FÚ spojuje - dle jeho názoru - s formálnosti a snahou jej existenčně zlikvidovat.
Ústavní soud dodává, že ze soudního spisu jasně vyplývá, že v průběhu hlavního líčení před KS a následně před VS probíhalo dokazování a později hodnocení důkazů, které nemá důvodu zpochybňovat. Z obsahu spisu a především z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku KS (str. 16-18, 23-25, 36-38 a 43-45) je zřejmé, že se KS se svědectvím svědka M. V. logicky a dostatečně vypořádal. Ústavní soud navíc konstatuje, že stěžovatel nedostatek konfrontace se svědkem M. V. a grafologické analýzy podpisů tohoto svědka v odvolání nenapadl a vrací se k ní znovu až v ústavní stížnosti. V tomto směru však Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, která je všeobecně známá.
Ústavní soud - ve shodě s názory obecných soudů - nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že ve věci jeho publikace "Průzkum trhu z hlediska daňového zatížení při podnikání v jednotlivých teritoriích světa", nebylo spáchání trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr.z. vůbec prokázáno. Uvedený závěr lze dovodit nejen z obsahu odůvodnění KS (str. 25-27 a 46), ale také VS (str. 25), který se zřetelně vyjádřil k úloze svědka doc. P. a jeho posudku, k významu výpovědi ing. P. P. a navíc provedl další dokazování. S dalšími námitkami, jež stěžovatel uvedl v dovolání, se vypořádal již NS a Ústavní soud nemá důvod argumentaci soudů zpochybňovat.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a proto není důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto závěry výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudky obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto procesního stavu - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - nemohl Ústavní soud rozhodnout, že náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí stát (§83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu