ECLI:CZ:US:2008:1.US.638.08.1
sp. zn. I. ÚS 638/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROIG & MORCILLO, S.L., Pintor Josep Mongrell, 3-1, 46022 Valencia, Španělské království, právně zastoupené JUDr. Dagmar Slivkovou, advokátkou, se sídlem Hradešínská 53, 110 00 Praha 10, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 9. ledna 2008, č. j. Zn 1197/2005-111, a proti usnesení Policie ČR, správy Středočeského kraje, SKPV, ze dne 24. 10. 2007, ČTS: PSC:35/TČ-92-2007, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha - východ a Policie ČR, správy Středočeského kraje, SKPV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 1. 12. 2004 trestní oznámení na bývalé jednatele společnosti Taroko, s.r.o. pana R. D. a pana I. T. pro podezření z trestného činu podvodu. Usnesením policejního orgánu ze dne 12. 2. 2007, ČTS: PSC:35/TČ-92-2007, byla věc odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka a další poškození proti tomuto rozhodnutí podali stížnost, které bylo usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 4. 2007, č. j. KZn 1113/2005-46, vyhověno, a věc byla vrácena policejnímu orgánu. Ten znovu rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 10. 2007, ČTS: PSC:35/TČ-92-2007, tak, že se věc podle §159a trestního řádu odkládá. Stěžovatelka proti tomuto usnesení opět podala stížnost, o níž Okresní státní zastupitelství Praha - východ rovněž nyní napadeným usnesením rozhodlo tak, že se stížnost zamítá, neboť není důvodná [§148 odst. 1, písm. c) trestního řádu].
Stěžovatelka především uvádí, že k takovému závěru nebyly dány dostatečné podklady, zejména se pak neztotožňuje s hodnocením odborných stanovisek, která si orgány činné v trestním řízení nechaly vypracovat. Podle stěžovatelky z prvně zpracovaného znaleckého posudku Ing. J. D. ze dne 31. 1. 2006 vyplývá, že finanční situace společnosti Taroko spol. s r.o. byla již od roku 2002 špatná a stále se zhoršovala, fakticky jednalo o úpadek. Navzdory těmto skutečnostem podezřelí nadále přijímali jménem společnosti závazky, a to i po podání návrhu na zahájení konkursu, čímž situaci společnosti dále zhoršovali. Podezřelí tak podle stěžovatelky naplnili skutkovou podstatu trestného činu předlužení dle ustanovení §256c odst. 2 trestního zákona. Orgány činné v trestním řízení měly podle stěžovatelky hodnotit i z hlediska jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ustanovení §125 trestního zákona. Následně policejní orgán na základě usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze jmenoval nového znalce Ing. B. Ze stanoviska tohoto znalce k znaleckému posudku Ing. D. je zřejmé, že Ing. B. použil jinou, podle stěžovatelky nevhodnou, metodu pro stanovení doby předlužení společnosti TAROKO spol. s r.o., což dokládá dalšími skutečnostmi zjištěnými z účetních dokladů společnosti. Následné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o odložení věci proto stěžovatelka považuje výsledek tendenčního a jednostranného jednání (patrně hodnocení důkazů) v rozporu se zásadou materiální pravdy dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Z těchto důvodů stěžovatelka požaduje zrušení napadených rozhodnutí pro rozpor se zásadami spravedlivého procesu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelky proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatelů rozhodl o odložení věci ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu a dále proti rozhodnutí dozorujícího státního zástupce o zamítnutí příslušného opravného prostředku. Ústavní soud se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §159 a 159a trestního řádu zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 221/08, III. ÚS 264/08 aj.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná skrze internetové stránky http://www.usoud.cz).
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v případech jako je věc právě projednávaná opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro odložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení.
Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů dle čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 trestního řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 trestního řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99 [Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usnesení č. 29] a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05, III. ÚS 585/07.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senát