ECLI:CZ:US:2008:1.US.758.08.1
sp. zn. I. ÚS 758/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Ĺ. P., zastoupené JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1436/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 20. 3. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatelky podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 9 To 228/2007.
Rozhodnutím krajského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 7 T 115/2004, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže uvedla, podané dovolání opřela o důvody uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu. V dovolání zpochybnila věrohodnost svědecké výpovědi svědka H., který se přihlásil jako svědek dopravní nehody dodatečně a podle své výpovědi měl přímo sledovat průběh nehody a poté na jejím místě zastavit se svým vozem. Svědek H. vypověděl, že viděl, jak vozidlo stěžovatelky vybočilo ze svého směru jízdy do protisměru, kde se střetlo s vozidlem poškozených. Tato svědecká výpověď však podle stěžovatelky kontrastuje s výpovědí manželů K., kteří měli na místo dopravní nehody dorazit jako první, přičemž pan K. vypověděl, že se snažil zastavit projíždějící vozidla, což se mu podařilo až po 15 až 20 minutách. Tato výpověď podle stěžovatelky zcela znevěrohodňuje svědka H. jako přímého svědka dopravní nehody. Přitom sama stěžovatelka si na průběh dopravní nehody nepamatuje.
Z provedených znaleckých posudků pak podle stěžovatelky vyplynulo, že poloha vozidel a jejich případná rotace při střetu nedávají možnost určit přesné místo střetu. Avšak ze znaleckého posudku Ing. T. naopak vyplynulo, že to bylo vozidlo poškozených, které se krátce před střetem nacházelo v protisměru jízdy.
Nejvyšší soud ČR však tyto argumenty stěžovatelky odmítl s tím, že v dovolacím řízení není oprávněn provádět přezkum hodnocení důkazů. Podle názoru stěžovatelky tento postup Nejvyššího soudu postavil dovolací řízení mimo rámec spravedlivého procesu. Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, čímž se Nejvyšší soud ČR nezhostil své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy ČR) a sám porušil její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě zopakovala argumenty předestřené již v dovolání, jimiž zpochybňuje skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu a z nich vyvozené právní závěry, a dovozuje, že pokud se Nejvyšší soud ČR odmítl těmito argumenty zabývat, porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti.
Zjišťování skutkového stavu cestou provádění a hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje výjimečně, a to v případech, kdy rozhodnutí soudů svědčí o možné libovůli v jejich rozhodování. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a na něm vystavěným právním závěrem, nelze hovořit o libovůli v rozhodování, a tedy o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V daném případě však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, byť v odůvodnění ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak tyto soudy hodnotily provedené důkazy, nýbrž napadla výlučně usnesení Nejvyššího soudu ČR, jemuž vyčítá, že sám nepřistoupil v rámci dovolacího řízení k přehodnocování důkazů.
Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR zjistil, že dovolací soud ve svém rozhodnutí použil naprosto stejná kritéria, která - jak shora uvedeno - používá v otázce hodnocení důkazů také Ústavní soud. Nejvyšší soud ČR na str. 3 usnesení uvedl: "Oba soudy však zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, zabývaly se i ve věci podanými znaleckými posudky či odbornými vyjádřeními a přiléhavě vysvětlily, kterým z nich (a také proč) uvěřily, když v tomto směru vedly obsáhlé dokazování. Stejně pečlivě se zabývaly i ve věci podanými svědeckými výpověďmi, jejich věrohodností i namítaným obsahem zbytkového alkoholu v krvi poškozené řidičky a současně i rozumně vysvětlily, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedly."
Nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud ČR neposkytl ochranu jejím základním právům. Je evidentní, že Nejvyšší soud ČR naopak pro posouzení rozhodnutí soudů nižších stupňů použil stejná kritéria, která by v případě, že by stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla též rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, použil i Ústavní soud. To znamená, že již Nejvyšší soud ČR se v napadeném usnesení zabýval tím, zda předchozí rozhodnutí neporušují právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tedy dostál své povinnosti poskytnout v řízení o dovolání ochranu základním právům jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR). Tento požadavek ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury Ústavního soudu, podle které se rozhodování obecných soudů, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce a je povinností dovolacího soudu bez ohledu na jeho výklad dovolacích důvodů poskytnout základním právům ochranu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. IV. ÚS 343/04).
Ústavní soud je přesvědčen, že v daném případě Nejvyšší soud ČR tomuto požadavku zcela vyhověl, když námitky stěžovatelky zkoumal z hlediska porušení práva na spravedlivý proces a za použití kritérií, které používá pro posouzení zásahu do práva na spravedlivý proces ve své judikatuře sám Ústavní soud.
Jak uvedeno shora, pokud by stěžovatelka ústavní stížností napadla nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale též jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů, použil by Ústavní soud stejná kritéria a dospěl by ke stejným závěrům jako Nejvyšší soud ČR.
Ústavní soud proto v napadeném usnesení neshledal porušení základních práv stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítala, a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2008
Vojen Güttler
předseda senátu