ECLI:CZ:US:2008:2.US.1049.08.1
sp. zn. II. ÚS 1049/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem Advokátní kanceláře Staněk & Musilová se sídlem v Brně, Kouřimská 42, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 133/2008 ze dne 27. února 2008, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 408/2007-213 ze dne 1. listopadu 2007 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 207/2006-193 ze dne 3. května 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soud v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. dubna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti, vystupující v pozici zprostředkovatele prodeje nemovitosti, převzal do úschovy peněžitou částku jako část kupní ceny určenou pro prodávajícího, když se předem zavázal převzaté peníze po zapsání převodu vlastnictví do katastru nemovitostí vyplatit Z. N. po předložení výpisu z listu vlastnictví, v níž bude kupující označena za vlastnici, o čemž měl být vyrozuměn v přesně nezjištěné době od 14. do 28. února 2005, a přes výzvy Z. N. svěřené prostředky nevydal, naložil s nimi přesně nezjištěným způsobem, aniž je měl k dispozici a způsobil tak poškozenému škodu, kterou postupně uhradil, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Usnesením dovolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že neprovedením jím navrhovaného výslechu advokátky JUDr. Kestlové zůstala neprověřena jeho obhajoba. Přitom nešlo jen o to, zda po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu či nikoli. Uvedená advokátka měla jednat s poškozeným a mohla tedy podle jeho názoru vysvětlil soudu lépe skutečnosti, které potvrzují pravdivost jeho obhajoby o tom, že mu výpis listu vlastnictví nebyl poškozeným předložen.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodnutí, protože by tím zasahoval do jejich ústavně vymezené pravomoci. Do té je oprávněn vstoupit jen pokud bylo postupem či rozhodnutím obecných soudů porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má přitom za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). O nic takového v posuzovaném případě ale nejde.
Návrh na výslech právní zástupkyně stěžovatele, JUDr. Kestlové, byl stěžovatelem uplatněn již v řízení před soudem prvního stupně a již tento soud se tímto návrhem v rámci vedení procesu dokazování zabýval a zamítl jej s tím, že jeho provedení považuje za zbytečné, neboť skutkový děj byl dostatečně prokázán. Toto procesní rozhodnutí přitom zcela logicky navazuje na vyhodnocení výpovědí stěžovatele a poškozeného a v řízení provedené listinné důkazy, tj. kupní smlouvou ze dne 3. ledna 2005, kopiemi výpisů z katastru nemovitostí ze dne 14. února 2005 a 22. února 2006 a "přehledu peněz" z 11. dubna 2005, na jejichž základě uvěřil výpovědi poškozeného o tom, že originál výpisu z katastru nemovitostí ve svém zájmu co nejdříve obstaral a předložil stěžovateli. Naopak neuvěřil obhajobě stěžovatele, že tento výpis byl poškozeným předložen až v roce 2006 a že na předčasné postupné splácení přistoupil s ohledem na to, že jej poškozený "otravoval" a že předmětné peníze měl po celou dobu ve svém trezoru. Pro stručnost lze v podrobnostech odkázat na závěry obecného soudu, s nimiž se na základě odvolání stěžovatele zcela ztotožnil i odvolací soud, protože je lze považovat za ústavně souladné. Z toho důvodu rovněž nelze považovat zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele za porušení jeho základních práv a svobod. Naopak lze argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti považovat za opakování obhajoby uplatňované již od řízení před soudem prvního stupně a tedy za polemiku se závěry obecných soudů, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, což samo o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu