ECLI:CZ:US:2008:2.US.1179.08.1
sp. zn. II. ÚS 1179/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky QUENTIN, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 45, zastoupené Mgr. Martinem Slezákem, advokátem se sídlem v Chýni, U Dráhy 316, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008 č. j. 32 Cdo 5492/2007-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006 č. j. 10 Co 398/2006-203 i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 4. 2006 č. j. 16 C 364/98-177, ve vyhovujícím výroku II. a závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 4, 15 odst. 1, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy ČR a z čl. 1, 2 odst. 3, 4 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě není skončeno, neboť napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil podle §243b odst. 2 občanského soudního řádu citované rozsudky obecných soudů. Soud prvého stupně za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Stěžovatelce je rovněž zachována možnost podat proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci ústavní stížnost.
Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, proto konstatuje, že teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, se bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.
Nad rámec výše řečeného Ústavní soud považoval za nezbytné vyjádřit se k namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny v důsledku nepřiměné délky soudního řízení, jež bylo zahájeno v roce 1998 a doposud nebylo ukončeno.
Ústavní soud musí na prvém místě konstatovat, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že tzv. průtahy v řízení jsou v judikatuře Ústavního soudu podřazeny pod "jiný zásah orgánu veřejné moci" [ čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nelze se domáhat výroku Ústavního soudu podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, kterým by Ústavní soud zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele (srov. sp. zn. I. ÚS 313/97 a další), případně, aby v konkrétní věci jednal (srov. sp. zn. II. ÚS 225/01 a další) či obnovil stav před porušením (srov. I ÚS 5/96 a další) petitem ústavní stížnosti znějícím na zrušení kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, když jeho zrušením by ani průtahům v řízení fakticky nezabránil.
Ostatně možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou i v případě tvrzených průtahů v řízení omezeny. Stěžovatel má totiž k dispozici procesní prostředek, který zákon označuje jako návrh na určení lhůty k provedení úkonu, o němž je vedeno řízení před obecnými soudy. Zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byl s účinností od 1. 7. 2004 zaveden do českého právního řádu shora uvedený procesní prostředek (§174a zákona o soudech o soudcích), který má vést k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to rozhodnutím v rámci soustavy obecných soudů samých. Právě využití výše zmíněného postupu považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (srov. sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 570/04 a další).
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. června 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj