ECLI:CZ:US:2008:2.US.1213.07.1
sp. zn. II. ÚS 1213/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti občanského sdružení Lípa 2000, se sídlem Písek, Gregorova 12, zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007 ve věci sp. zn. 4 Ans 3/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým mělo dojít k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé a veřejné projednání záležitosti před nezávislým a nestranným soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně měl být porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Dne 6. 6. 2003 podal stěžovatel ke správnímu orgánu návrh, aby Městský úřad Písek vyhlásil v něm konkretizované stromy za památné. Dopisem ze dne 9. 7. 2003 městský úřad stěžovateli sdělil, že rozhodnutí o věci samé odložil. Stěžovatel se proto u Krajského úřadu - Jihočeský kraj, jakožto odvolacího orgánu, domáhal opatření proti nečinnosti dle §50 správního řádu. Krajský úřad uvedl, že použití §50 správního řádu není v dané věci možné, neboť řízení dle §46 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, není řízení návrhové a tudíž se nelze u Krajského úřadu domáhat vydání rozhodnutí.
Po obdržení dopisu od krajského úřadu podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu proti nečinnosti, kterou soud usnesením ze dne 26. 7. 2004 odmítl. Rozhodnutí krajského soudu poté napadl stěžovatel kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil věc k novému projednání.
Krajský soud usnesením ze dne 4. 1. 2006 žalobu opět odmítl, nicméně uložil žalovanému uhradit stěžovateli náklady řízení. Opravným usnesením ze dne 3. 2. 2006 pak krajský soud změnil výrok usnesení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 1. 2006 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2006 podal stěžovatel dne 17. 2. 2006 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost v části výroku proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 1. 2006 pro opožděnost odmítl, v části proti opravnému usnesení ze dne 3. 2. 2006 jí však vyhověl, opravné usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel má za to, že Nejvyšší správní soud v rozporu s petitem kasační stížnosti rozhodl svévolně v jeho neprospěch zvlášť o usnesení ze dne 4. 1. 2006 a zvlášť o usnesení ze dne 3. 2. 2006, jako o dvou samostatných kasačních stížnostech a dvou samostatných usneseních. Stěžovatel nadto nesouhlasí s výkladem §106 odst. 2 soudního řádu správního, na základě kterého Nejvyšší správní soud kasační stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 1. 2006 odmítl pro opožděnost. Uvedený postup dle mínění stěžovatele postrádal zákonnou oporu.
Ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu se výrokem I. odmítá kasační stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 1. 2006, výrokem II. se ruší usnesení krajského soud ze dne 3. 2. 2006 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Je zjevné, že pokud se jedná o výrok II., nebylo řízení před obecnými soudy v době podání ústavní stížnosti ukončeno. V této části musí být proto ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; Ústavní soud proto důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu - jak již bylo uvedeno - teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a po pravomocném ukončení předmětné věci. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti toliko ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje až v případě selhání všech předchozích. Pokud by stěžovatel po vyčerpání veškerých procesních prostředků zaručených mu právním řádem měl za to, že výsledek či průběh řízení, v němž byl účastníkem, vykazovaly deficit ústavnosti, nic mu nebude bránit obrátit se poté znovu s podáním na Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/05, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 78, str. 243 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2006 ve věci sp. zn. I ÚS 86/06).
V případě námitek zpochybňujících správnost a odůvodněnost výroku I., konstatuje Ústavní soud následující. Interpretace ustanovení §106 odst. 2 soudního řádu správního, konkrétně části "a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení" provedená Nejvyšším správním soudem v projednávané věci, nevybočuje dle názoru Ústavního soudu žádným způsobem z mezí ústavnosti, naopak představuje teleologický, ústavně konformní výklad, jenž vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k obdobně formulované normě zakotvené v ustanovení §204 odst. 1 občanského soudního řádu. Vedle judikátů zmíněných v odůvodnění napadeného rozsudku je možno uvést například i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1232/2002. Ústavní soud proto konstatuje, že odmítacím výrokem neporušil Nejvyšší správní soud žádné stěžovatelovo základní právo, neboť nepostupoval nikterak svévolně či překvapivě, když aplikoval znění §106 odst. 2 soudního řádu správního způsobem, jenž vychází z ustálené (a publikované) judikatury.
Ústavní soud neshledal ani v dřívějším postupu orgánů veřejné moci žádné ústavněprávně relevantní pochybení, kterým by došlo k porušení některého stěžovatelem uváděného ustanovení Listiny, Úmluvy nebo Ústavy ČR.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu