ECLI:CZ:US:2008:2.US.1301.08.1
sp. zn. II. ÚS 1301/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Harmonie Bučko & Šauer a spol. se sídlem Bělehradská 1184/11, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 685/2006-92 ze dne 22. ledna 2008, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a AVE CZ Ústí nad Labem s. r. o., se sídlem Neštěmická 779/4, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. května 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku uvedeného v záhlaví, jímž byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 14C 17/2004-75 ze dne 4. května 2006, jímž byla zamítnuta její žaloba o 130.125 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Stěžovatelka tvrdí, že soud porušil její ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti rekapituluje spor v němž šlo o to, že stěžovatelka na základě dohody s právním předchůdcem vedlejší účastnice řízení umístila v prvním nadzemním podlaží parkovacího domu motorové vozidlo, na němž došlo v důsledku povodňové vlny procházející městem Ústí nad Labem dne 16. srpna 2002 k totálnímu poškození. Stěžovatelka takto vzniklou škodu tedy uplatnila po vedlejší účastnici řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si škodu způsobila výlučně sama, neboť k němu neměl soud dostatek podkladů, jak to požadují §132 a §153 občanského soudního řádu - nebylo provedeno důkazní řízení k tomu, jakou činnost v kritické době vykonávala, do jaké míry byla tato činnost i jí povodněmi ztěžována, kolika zaměstnanci a jakými prostředky včetně dopravních činností vykonávala a v jakých místech, jaké nebezpečí hrozilo, kdyby objednanou činnost nevykonala. Na druhé straně soud přecenil význam telefonických volání vedlejší účastnice do jejího sídla a jednateli, neboť tato volání vzhledem ke způsobu zabezpečení klíčů od zaparkovaného vozidla a tedy jejich dostupností nemohla hrozící situaci odvrátit. Má zato, že bylo v silách vedlejší účastnice řízení vozidlo včas před povodní přesunout na jiné místo, neboť v té době disponovala takovými technickými a jinými prostředky, aby mohla odtahovat nesprávně zaparkovaná a přitom uzamčená vozidla a to i v těžko přístupných místech. K prokázání této skutečnosti ostatně navrhovali znalecké dokazování. Má zato, že závěr soudu je v rozporu s §435 a 441 občanského zákoníku a s relevantní judikaturou, především rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1463/97 (in Sb.NS 2001, 2: 111). K nesprávnému rozhodnutí soudu tak napomohl i nerovný přístup k posuzování povinností vedlejší účastnice řízení jako pronajímatelky a jí jako nájemkyně a k posuzování možností předcházení vzniku škody s ohledem na všechny další povinnosti vyplývající z předmětu podnikání a jeho podmínek.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto bylo Ústavním soudem judikováno, že následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze je dán toliko v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. nesprávné realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.
4. Předně je třeba uvést, že škoda způsobená působením povodně není až tak úplně obvyklá. Stěžovatelem uváděný judikát Nejvyššího soudu se takové situace vůbec netýká, protože řeší odpovědnost faktického provozovatele hlídaného parkoviště za krádež na něm zaparkovaného vozidla, resp. spoluodpovědnost poškozeného při jeho vědomosti o protiprávním jednání pracovníka škůdce s tím související. Nelze vůbec říci, že by situace podobná té, o niž v ústavní stížnosti jde, byla obecnými soudy dostatečně vyjudikována, jak tvrdí stěžovatel. Nelze tudíž uzavřít, že by z toho důvodu došlo k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele na vydání určitého soudního rozhodnutí. Postup a rozhodnutí obecného soudu také nelze považovat za odepření spravedlnosti, protože soud o žalobě stěžovatele jednal a rozhodl, stejně jako jednal a rozhodl o všech souvisejících návrzích stěžovatele, tedy včetně návrhu na provedení znaleckého dokazování, jak sám stěžovatel tvrdí. Odepření spravedlnosti totiž nelze spatřovat v tom, že stěžovatel neměl ve věci procesní úspěch (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175 - č. 132/1994 Sb.).
5. Problematika dané věci tedy zůstala na úrovni podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy vzaly za prokázaný vztah mezi stranami a skutečnost, že dva dny před povodní byli dva zástupci stěžovatelky ze strany vedlejšího účastníka řízení vyzváni k tomu, aby s ohledem na blížící se povodeň učinili potřebná opatření k zajištění vozidla. Totéž učinil vedlejší účastník řízení ve vztahu ke všem ostatním, kteří na daném místě měli zaparkována vozidla, a všichni ostatní se tím řídili. Obecným soudům přitom bylo známo, že jednatel stěžovatelky se v době uvedeného telefonátu nacházel pracovně v Rakousku, a to i s klíči od předmětného vozidla, avšak další telefonicky volaný pracovník stěžovatelky neučinil ve vztahu k vozidlu ničeho. Odvolací soud nakonec dospěl k závěru, že je to v prvé řadě sama stěžovatelka, koho stíhá podle §415 občanského zákoníku povinnost starat se o svůj majetek a zajistit jej před poškozením povodní, jejíž příchod byl v daném místě a čase všeobecně znám, a to nezávisle na tom, kdy došlo k telefonátům vedlejšího účastníka řízení. Navrhovaný znalecký posudek ohledně schopností vedlejšího účastníka řízení přemístit předmětné vozidlo byl pro rozhodnutí zjevně nadbytečný, neboť podstata věcného řešení sporu nespočívala v technické možnosti vedlejší účastnice vozidlo odstavit, ale v otázce, zda na její straně byla taková právní povinnost. Závěr, že taková povinnost zde dána nebyla, je výsledkem výkladu podústavního práva, do kterého Ústavní soud zásadně nemůže zasáhnout. Postup a rozhodnutí odvolacího soudu lze tedy považovat za ústavně souladný, na čemž by nemohl nic změnit ani případný odchylný názor Ústavního soudu, jak by měl být tento spor vyřešen.
6. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu