ECLI:CZ:US:2008:2.US.1581.08.1
sp. zn. II. ÚS 1581/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Ivanou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 108/2007-56 ze dne 28. února 2008, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 279/2006-31 ze dne 25. června 2007, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva financí, jako účastníka vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. června 2008 a pro existenci formálních vad na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 3. října 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl usnesením správního soudu mimo jiné zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce pro řízení, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost a rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V doplněné ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že při rozhodování nebyl soudy vzat v úvahu druh řízení. Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval formalisticky, uvedením několika svých rozhodnutí, a nikoliv právními a skutkovými tvrzeními. Rekapituluje, že se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti správce daně stěžovatele vyjma daně z nemovitostí, a daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, z Finančního úřadu Ostrava II na Finanční úřad Brno I. O tuto delegaci stěžovatel nežádal a rozhodnutí o delegaci neobsahuje žádné odůvodnění, přičemž podle něj nemá význam vznesená podjatost některých daňových orgánů vůči osobě stěžovatele. Uvedené svědčí o právní složitosti projednávané věci a potřebě ochrany jeho práv, kterou mu soud neposkytl. Dále uvádí, že o ustanovení zástupce požádal s ohledem na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, způsobený vážným psychosomatickým onemocněním, kdy je dlouhodobě léčen až šesti druhy psychofarmak. Soudy však nezjistily zdravotní stav stěžovatele, tj. především jeho schopnost jednat u soudu a dojet k soudnímu jednání do Prahy, protože z jejich strany nebyl dotázán ani on sám ani jeho ošetřující lékař na aktuální zdravotní stav.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného či zvláštního (v daném případě správního) soudnictví. Není tedy jeho úkolem rozhodovat o tom, zda jejich rozhodnutí či k nim vedoucí řízení představují porušení práv chráněných podústavními předpisy, ale jen to, zda tato rozhodnutí nebo k nim vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod.
4. Pokud jde o právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je třeba především připomenout, že v něm jde především o to, aby orgány veřejné moci nebránily využívání odborné právní pomoci účastníky jimi vedených řízení, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí. Jedná se tedy o pomoc ve smyslu podpory v řízení, poskytování právních rad, apod. tak, aby účastník neutrpěl v řízení újmu pro neznalost nebo nemožnost jednat (srov. Klíma, K. a kol.: Encyklopedie ústavního práva. Praha: Aspi, 2007. str. 467). Aktivní povinností státu ve vztahu k tomuto právu je pak to, aby příslušný orgán veřejné moci vedoucí řízení v souladu se zákonem přiměřeně nahrazoval deficit účastníka řízení v tomto směru. I při plnění této aktivní povinnosti jde však stále o právo, a je tedy zásadně na účastníkovi, zda a jak je uplatní.
5. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by soudy na jeho návrh nenahlížely právě v tomto duchu, a že by Nejvyšší správní soud rozhodoval formalisticky, anebo že by se dokonce nezabýval něčím ze stěžovatelem uplatněné argumentace. Naopak se oba soudy ve svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem vypořádaly s oběma i nyní vznesenými námitkami, tj. nezbytností zastoupení s ohledem na charakter řízení, a s ohledem na situaci stěžovatele tvořenou nedostatkem odborných znalostí a zdravotním stavem. Již správní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se meritorně po skutkové i po právní stránce nejedná o složitou věc a toto konstatování Nejvyšší správní soud převzal a rozvedl proč (str. 4 rozsudku). Samozřejmě se může jevit jako paradoxní, že legislativní úprava žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu vede stěžovatele k závěru o složitosti věci, zatímco Nejvyšší správní soud vedla k závěru přesně opačnému.
6. Ve vztahu ke druhé námitce lze podobně považovat za ústavně souladný závěr Nejvyššího správního soudu, že pokud byl stěžovatel schopen formálně i obsahově provést řádně procesní úkony iniciující činnost soudů (jež tento soud podrobně rozvedl), nemůže pouhý poukaz na nemoc stěžovatele a její léčbu odůvodnit nezbytnost ustanovení zástupce. Bylo totiž na stěžovateli, aby svůj návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů doložil např. lékařskou zprávou, z níž by vyplynulo, jak konkrétně mu jeho zdravotní stav znemožňuje účast na řízení, či jej omezuje při tvorbě a předkládání procesních návrhů. Z toho, že tak neučinil přitom rozhodně nelze vyložit jako pochybení soudů, že v tomto ohledu samy nedoplnily podklady rozhodnutí. Oba soudy přitom s ohledem na ustálenou rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu přesvědčivě a tím i předvídatelně vyložily, že základním kritériem pro posouzení potřeby právní ochrany ustanovením zástupce z řad advokátů je formální a obsahová úroveň žaloby, která v případě stěžovatele byla (a nejen ona) vypracována a podána v souladu se zákonem. Na druhou stranu i v tomto ohledu platí poučení obou soudů, že totiž napadená rozhodnutí nebrání tomu, aby později v průběhu řízení v případě zjištěné potřeby právního zastoupení byl stěžovateli ustanoven zástupce. Pro účely řízení o ústavní stížnosti je však rozhodné především to, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je co do podstaty a rozsahu jen opakováním dříve použité argumentace stěžovatele, s níž se soudy vypořádaly, a proto nyní nedosahuje ústavněprávní relevance (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Z toho plyne, že se Ústavní soud neztotožňuje ani se stěžovatelem uplatněnou námitkou porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu