ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.108.2007:56
sp. zn. 7 Afs 108/2007 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
zastoupen JUDr. Ivanou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Božetěchova 36, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007, č. j. 7 Ca 279/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Ivaně Jelínkové se u r č u je na odměně
za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2400 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2007, č. j. 7 Ca 279/2006 - 31,
ve výroku I. rozhodl o osvobození žalobce od soudních poplatků a ve výroku II. zamítl návrh
žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí
Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo financí“) ze dne 12. 5. 2006, č. j. 43/56607/2006-431,
vydaného z podnětu Finančního ředitelství v Ostravě ohledně delegace místní příslušnosti
správce daně z Finančního úřadu Ostrava II na Finanční úřad Brno I, jež rozhodlo tak, že se
deleguje místní příslušnost ke správě všech daní nové daňové soustavy, s výjimkou daně
z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí, daně dědické a daně darovací, a to s účinností
od 1. 6. 2006. Městský soud sice dovodil, že u žalobce jsou splněny předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků, ale neshledal, že by k ochraně jeho práv mu bylo nezbytné ustanovit
zástupce, protože žalobce svými vlastními úkony učinil vše, co mohl podle právních předpisů
učinit k ochraně svých práv a kvalifikovaným způsobem se obrátil na městský soud. Žaloba totiž
obsahuje označení napadeného rozhodnutí, důvody a námitky, které k jejímu podání vedly,
i rozsudečný výrok. S ohledem na povahu projednávané věci (po skutkové a právní stránce
se nejedná o složitou věc), proto není dána podmínka potřebnosti k ochraně práv žalobce, jejíž
naplnění je nezbytné pro to, aby žádosti o ustanovení zástupce mohlo být vyhověno.
Proti tomuto usnesení, a to jeho výroku II. podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel především namítal, že městský soud dospěl k nesprávnému
právnímu závěru, pokud mu pro řízení o žalobě neustanovil zástupce. Okolnost, že sepsaný
žalobní návrh má potřebné náležitosti, ještě neznamená, že ho psal sám, nebo že má schopnosti
chránit svá práva před soudem. To platí zvláště v případě Ministerstva financí, které místo
výkonu státní moci v rámci čl. 2 odst. 3 Ústavy přenáší výkon správy daní na nové a nové
správce, kteří jsou vůči němu ochotni činit nadále nezákonnosti. Takový postup Ministerstva
financí je proto zásadním způsobem protizákonný a účelový. Městský soud nevzal dostatečně
v úvahu ani jeho zdravotní stav (fyzický i psychický), druh řízení, jakož i okolnost, že v řízení
o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí je třeba vysoce odborných znalostí, a to jak
z hmotného, tak i z procesního práva. Jelikož nic takového nemá, není mu proto umožněno,
aby před městským soudem dostatečně bránil svá práva. Nesouhlasí tudíž s názorem městského
soudu, že po skutkové a právní stránce není projednávaná věc složitá. Z těchto důvodů navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. napadeného usnesení městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
ve výroku II. v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze spisů předložených Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že dne 26. 5. 2006
stěžovatel převzal rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 12. 5. 2006, č. j. 43/56607/2006-431,
o delegaci místní příslušnosti na Finanční úřad Brno I. ve věci jeho daňových povinností, vyjma
daně z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí, daně dědické a darovací, a to s účinností
ode dne 1. 6. 2006. Uvedené rozhodnutí ministerstva, které nebylo odůvodněno, napadl
stěžovatel žalobou podanou u místně nepříslušného soudu (Krajského soudu v Ostravě), který ji
postoupil k rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Žaloba byla podána k poštovní přepravě
dne 25. 7. 2006 a doručena Krajskému soudu v Ostravě dne 26. 7. 2006, tj. poslední den lhůty
k podání žaloby. Podaná žaloba obsahovala všechny náležitosti na ni kladené v ustanoveních
§37 a §71 odst. 1 s. ř. s. Současně s podanou kasační stížností zaslal stěžovatel soudu také žádost
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tato
ústavní kautela se nepochybně vztahuje i na řízení před správními soudy. Její hlavní význam však
tkví v povinnosti uvedených orgánů nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní
pomoci. Základní procesní předpisy (občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní)
pak za určitých podmínek zakotvují i právo na ustanovení zástupce soudem (srov. čl. 6 odst. 3
písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech). Neustanovil-li soud účastníku řízení zástupce
z důvodu, že ochrana jeho práv v řízení to nevyžaduje, nejde o nezákonný postup soudu, neboť
právo na právní pomoc v řízení před soudy není právem absolutním, ale právem realizovatelným
jen za zákonem stanovených podmínek.
Povinnost státu vyplývající z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně
- i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti - zabezpečena zákonem
stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, s. ř. s.), byť by tento způsob přinášel
pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených
podmínek, apod.). Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc,
za jakých podmínek a jakým způsobem je i nemajetným žadatelům poskytnutí právní pomoci
zabezpečeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97,
in Sb. n. u. ÚS, svazek č. 10, usnesení č. 20, str. 409).
Podle ustanovení §35 odst. 8 věta prvá s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli,
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně
jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje
zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odst. 2 platí v takovém případě stát. Podle
věty třetí citovaného ustanovení platí, že požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních
poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci
rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
První podmínkou pro ustanovení zástupce účastníku v řízení před soudem je, aby u něj
existovaly předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§35 odst. 8 s. ř. s.). Druhou
podmínkou je pak potřeba ustanovení zástupce k ochraně práv účastníka řízení. Rozhodnými
skutečnostmi, které je třeba zjistit z hlediska této druhé podmínky pro posouzení návrhu
na ustanovení zástupce, jsou jak hmotněprávní, resp. věcný charakter projednávaného případu,
tak i osobnostní a faktické poměry žadatele. Hmotněprávní, resp. věcný charakter
projednávaného případu (žalobou tvrzený důvod), nemusí být jediným a zcela určujícím
faktorem, z něhož lze usoudit, zda je zástupce k ochraně práv třeba anebo nikoliv. Stejný důraz
je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení a úroveň povědomí o jeho
právech v soudním procesu. Při jinak stejném skutkovém příběhu tak lze dospět i k tomu,
že u jedné osoby bude k ochraně práv v řízení před soudem zástupce zapotřebí, u jiné osoby
to nutné nebude.
Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval v řadě svých rozhodnutí problematikou
zákonných předpokladů k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, tedy aplikací ustanovení
§35 odst. 7 s. ř. s., resp. v současné době ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
V rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64 (www.nssoud.cz) Nejvyšší správní
soud vyslovil, že „především formální a obsahová úroveň žaloby (ve věci, která není po stránce
skutkové a právní složitá) je kriteriem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobkyně
při rozhodování o jejím návrhu na ustanovení advokáta; obsahuje-li žaloba veškeré náležitosti
(je sepsána perfektně) a žalobkyně neuvede jediný důvod, jímž by svou způsobilost hájit si sama
své zájmy před soudem zpochybnila, soud žádost jako nedůvodnou zamítne, aniž by se musel
zabývat splněním další podmínky ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s., tj. splněním předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků“. Obdobně v rozsudku ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 4 Azs 390/2005 - 98 (viz www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud vyjádřil právní názor,
že „skutečnost, zda žalobce potřebuje být z důvodu ochrany svých práv zastoupen (§35 odst. 8
s. ř. s.), hodnotí soud zejména podle formální a obsahové úrovně žaloby. Obsahuje-li žaloba
veškeré náležitosti, řádně formulované žalobní body i bezvadný petit, ustanovení zástupce není
na místě“. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 6 Azs 306/2005 - 66 (viz www.nssoud.cz),
Nejvyšší správní soud dovodil, že „podal-li žadatel o azyl perfektní žalobu a k výzvě soudu
nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.), lze očekávat, že soud
o žalobě rozhodne bez jednání, takže při perfektnosti žaloby by ustanovení advokáta žalobci
soudem nijak nepřispělo k ochraně jeho práv“. Nejvyšší správní soud považuje za účelné v této
souvislosti poukázat i na rozhodnutí ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 Ads 64/2005 - 25 (viz
www.nssoud.cz), v němž se vyslovil tak, že „právo na ustanovení zástupce (§35 odst. 7 s. ř. s.)
není právem na ustanovení konkrétní osoby, kterou navrhovatel v návrhu označuje“.
Nejvyšší správní soud především shodně s městským soudem zastává názor,
že pro právní posouzení věci je zejména rozhodné, zda podaná žaloba obsahuje veškeré zákonné
náležitosti (§37 a §71 odst. 1 s. ř. s.) a zda jde o složitou věc po stránce skutkové nebo právní.
Podle obsahu spisu je podaná žaloba perfektní a splňuje veškeré náležitosti stanovené v s. ř. s.
Žaloba totiž obsahuje označení výroku napadeného rozhodnutí ministerstva, žalobní body, jimiž
jsou dány rozsah a obsah soudního přezkumu, resp. skutkové i právní výhrady vůči napadenému
rozhodnutí (nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, resp. podstatné porušení
ustanovení řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, a v neposlední řadě i kvalifikovaný návrh rozsudečného výroku). Ve správním
soudnictví je právě sepsání a podání žaloby velmi složitým a často nejdůležitějším úkonem, který
musí žalobce učinit. Pro podání žalobního návrhu jsou stanoveny poměrně přísné podmínky
(lhůta pro podání žaloby apod.) a tento úkon klade poměrně značné nároky na právní erudici
žalobce. Následkem špatně podaného žalobního návrhu se pak žalobce může snadno dostat
do situace, kterou již nebude možné napravit. V tomto případě stěžovatel formulováním žaloby,
jakož i dalšími úkony prokázal, že je schopen v žalobním řízení adekvátním způsobem uplatňovat
svá práva. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem proto dovozuje, že stěžovatel
je v žalobním řízení schopen sám se účinně bránit. Nejvyšší správní soud přitom vychází nejen
z toho, že stěžovatel dokázal podat řádnou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ale i velmi
precizně vyplnit prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků dne 29. 1. 2007. Toto prohlášení pak bylo podkladem pro rozhodnutí
městského soudu o osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Stěžovatel navíc podal proti
rozhodnutí tohoto soudu o neustanovení zástupce dne 22. 7. 2007 i kasační stížnost s návrhem
na vydání rozsudečného výroku. Stěžovatel tedy svými úkony učinil vše, co podle platných
právních předpisů k ochraně svých práv učinit mohl. Obrátil se na soud dostatečně
kvalifikovaným způsobem, v žalobním řízení, kde není povinné zastoupení advokátem,
se náležitě orientoval a navrhl zrušení správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s námitkami stěžovatele, že městský soud
nevzal při svém rozhodování dostatečně v úvahu ani druh řízení, o který v této věci jde.
Rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti vydané podle ustanovení
§5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které je předmětem žaloby
stěžovatele, je po stránce skutkové zcela banální a není nikterak složité ani po stránce právní
(delegace místní příslušnosti je pro sepis žaloby ve své právní podstatě jednoduchá). Delegace
místní příslušnosti je vlastně jen změnou místní příslušnosti procesním rozhodnutím (nejde
ovšem o rozhodnutí ve věci samé), které vydává správce daně vyššího stupně nadřízený oběma
správcům daně (tj. původnímu a tomu, na kterého má být příslušnost delegována), a to buď na
žádost daňového subjektu, nebo z podnětu správce daně. Rozhodnutí též nemusí
být odůvodněno. Ostatně daňový subjekt podle zákona o správě daní a poplatků nemá ani právo
se proti tomuto rozhodnutí odvolat. Účelem tohoto institutu je jen zjednodušení a hospodárnější
výkon správy daní jak z hlediska správce daně, tak i daňového subjektu. Projednávaná věc proto
není po skutkové a právní stránce složitá.
Pokud stěžovatel vytýkal městskému soudu, že nevzal v úvahu jeho zdravotní stav, není
z obsahu spisu patrno, že by stěžovatel byl stižen zdravotní poruchou, která by mu bránila činit
příslušné procesní úkony. Pouhý nedobrý fyzický a psychický stav stěžovatele, bez vlivu
na realizaci potřebných procesních úkonů, není bez dalšího rozhodnou skutečností pro vyhovění
jeho žádosti o ustanovení zástupce, kde je podstatné pouze naplnění zákonných podmínek
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že pokud se týká ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, je situace podle povahy věci jiná. Zákon totiž výslovně vyžaduje
(§105 odst. 2 s. ř. s.) obligatorní zastoupení advokátem; i proto byl advokát stěžovateli
ustanoven, avšak jen pro řízení o kasační stížnosti. Právo na právní pomoc v řízení před soudy
není právem absolutním, ale právem realizovatelným jen za zákonem stanovených podmínek.
Neustanovil-li proto městský soud stěžovateli zástupce z toho důvodu, že ochrana jeho práv
v řízení o žalobě to nevyžaduje, nejde o nezákonný postup tohoto soudu.
Ostatně za skutkového stavu, kdy žádný z účastníků řízení nenavrhl, aby ve věci bylo
nařízeno ústní jednání, je opodstatněný i závěr městského soudu, že v předmětné věci není
ani z tohoto důvodu dána podmínka potřebnosti ochrany práv stěžovatele. Nelze ponechat
stranou okolnost, že žádost o ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o žalobě byla podána
u správního soudu dne 26. 7. 2006, tj. v poslední den lhůty k podání žaloby. Pokud tedy
stěžovatel a Ministerstvo financí vyjádřili souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nebyl
by tento zástupce ani schopen, i v případě ustanovení soudem, rozšířit případně žalobu (srov.
§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Důvodnosti ustanovení zástupce pro řízení o žalobě nesvědčí
ani úvaha stěžovatele o možnosti případného řízení o kasační stížnosti, kde je již povinné
zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani návrh stěžovatele na ustanovení
konkrétního zástupce nemůže být v tomto směru úspěšný (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. 6 Ads 64/2005 - 25, www.nssoud.cz, a ze dne 15. 2. 2006,
č. j. 3 Ads 101/2005 - 42, www.nssoud.cz). Nadto v řízení o žalobě ustanovený zástupce nemusí
být nutně advokát; postačí, je-li osobou oprávněnou zastupovat žalobce v řízení před správním
soudem. Takovou osobou je ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 s. ř. s. i osoba, která vykonává
specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich
uvedených (např. daňový poradce).
Hmotněprávní, resp. věcný, charakter projednávaného případu a osobnostní a faktické
poměry stěžovatele svědčí o tom, že městský soud výrokem II. napadeného usnesení důvodně
zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce v žalobním řízení. Navíc toto rozhodnutí
nebrání stěžovateli, jak také uvedl městský soud, aby v případě potřeby zastoupení, která
by vyvstala v dalším průběhu řízení, podal novou žádost o ustanovení zástupce s uvedením
důvodů, které takovou potřebu vyvolávají.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Ministerstvu financí žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka a podle
§35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Tato
zástupkyně podle obsahu spisu dne 4. 12. 2007 vypracovala doplnění kasační stížnosti. Její
odměna za zastupování proto sestává z částky 2100 Kč podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
citované vyhlášky (podání ve věci samé) a z částky 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
(náhrada hotových výdajů), tj. celkem 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu