ECLI:CZ:US:2008:2.US.1690.08.1
sp. zn. II. ÚS 1690/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. M., právně zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. 11 Co 647/2007, výroku IV., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, podle kterého žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 10. 2007 sp. zn. 11 C 176/2005 bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů tak, že žalobci byl přikázán ideální spoluvlastnický podíl k nemovitostem s tím, že je povinen zaplatit stěžovatelce na úplné vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů částku 541 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a jsou povinni zaplatit České republice na znalečném každý částku 380 Kč. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání a navrhovala změnu rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobce je povinen na vyrovnání spoluvlastnického podílu zaplatit stěžovatelce částku 600 000 Kč.
Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že je žalobce povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílů částku 646 000 Kč. V ostatních výrocích rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že sice měla stěžovatelka v odvolacím řízení úspěch, ale s ohledem na širší okolnosti případu i příčiny rozpadu manželství je na místě použít §150 o. s . ř. Neshoda účastníků se totiž týkala pouze ocenění spoluvlastnického podílu k nemovitostem a toto ocenění bylo ovlivněno i zadáním soudu ustanovenému znalci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které aplikace §150 o. s. ř. může být odůvodněna pouze mimořádnými okolnostmi případu majícími původ zejména v sociální sféře postiženého účastníka. Náhrada nákladů měla podle §42 o. s. ř. příslušet stěžovatelce. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že pro vypořádání společného jmění manželů není rozhodné, kdo z manželů zavinil rozpad manželství, což však odvolací soud uvedl v odůvodnění rozsudku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Aplikovatelnost ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci přísluší k úvaze zásadně obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení jakkoliv zasahovat. Ústavní soud při projednávání ústavních stížností brojících proti použití či nepoužití tohoto zákonného ustanovení může toliko přezkoumat, zda obecný soud při posuzování takové právní otázky nevybočil ze zásad spravedlivého procesu.
V dané věci je třeba vzít především v úvahu, že podle §150 o. s. ř. postupoval nejen odvolací soud, který nepřiznal náhradu nákladů úspěšné stěžovatelce, nýbrž i soud I. stupně, který naopak nepřiznal náhradu nákladů úspěšnému žalobci. Pro úplnost a pro ilustraci celé věci je nutno rovněž podotknout, že žalobce výrok ohledně náhrady nákladů před soudem I. stupně akceptoval a odvolání nepodával. Oba soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení, byť stručně, odůvodnily, a z hlediska spravedlivého posouzení věci je na místě konstatovat, že vůči oběma účastníkům bylo postupováno stejným způsobem a Ústavní soud v těchto rozhodnutích žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledává.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu