ECLI:CZ:US:2008:2.US.2322.07.1
sp. zn. II. ÚS 2322/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. V. a A. V., obou zastoupených JUDr. Patrikem Girglem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 24, 685 01 Vyškov, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. dubna 1997, č. j. 4 C 376/94-52, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2007, č. j. 44 Co 175/2004-281, za účasti Okresního soudu ve Vyškově, a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. L., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. září 2007, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky.
V řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 376/94 byl řešen restituční spor, ve kterém žalobkyně, Ing. M. L., uplatňovala nárok na vydání nemovitého majetku podle čl. II. bodu 1 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Jednalo se o majetek, který v období do nabytí účinnosti této novely byl jako oprávněné osobě vydán Podnikem bytového a tepelného hospodářství, státním podnikem Vyškov, dohodou o vydání ze dne 21. května 1991 žalovanému J. P., který poté předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 12. července 1991 prodal stěžovatelům. Žalobkyně se v řízení domáhala kromě vydání majetku na povinné osobě, kterým byl Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik Vyškov, též neplatnosti dohody o vydání ze dne 21. května 1991, kterou tento podnik vydal předmětný majetek žalovanému J. P., a kupní smlouvy ze dne 12. července 1991, kterou byl majetek převeden na stěžovatele. V průběhu řízení žalobkyně zemřela a její právní nástupkyní se stala M. L. Dále zemřel J. P., jehož dědicové se dědictví vzdali. Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik Vyškov, vstoupil do likvidace a v době, kdy probíhalo odvolací řízení, ve kterém byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, byl vymazán z obchodního rejstříku. Tuto situaci řešil odvolací soud tak, že podal návrh podle §75b odst. 2 zák. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen "obch. zák."), na zrušení zápisu o jeho výmazu a obnovení likvidace podniku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti spatřovali porušení svého vlastnického práva ve skutečnosti, že nebyla zohledněna jejich dobrá víra při nabytí předmětného majetku, kdy ani při vynaložení největší opatrnosti nemohli předvídat, že bude novelizován zákon o mimosoudních rehabilitacích v tom smyslu, že okruh oprávněných osob bude rozšířen i na osoby, které v den přechodu věci na stát podle §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednáních z doby nesvobody a o národní správě, majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Kromě toho namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu je nevykonatelné, neboť rozsah vydávaného majetku byl specifikován geometrickým plánem ze dne 8. ledna 1961, který ale nebyl konfrontován se stavem v roce 2007, kdy o věci bylo rozhodováno.
Podáním došlým Ústavnímu soudu dne 29. února 2008 rozšířili stěžovatelé svoji argumentaci o tvrzení, že dne 21. května 2005 byl proveden výmaz Podniku bytového a tepelného hospodářství, státního podniku Vyškov v likvidaci, z obchodního rejstříku a tudíž od tohoto data bylo jednáno s neexistujícím subjektem. Podle jejich názoru tato situace nebyla napravena shora popsaným postupem odvolacího soudu, neboť rejstříkový soud při rozhodování o návrhu odvolacího soudu nepostupoval v souladu se zněním §75b odst. 2 obch. zák. Na základě této argumentace dovozují, že bylo v období od 21. května 2005 do vydání rozhodnutí Krajským soudem v Brně dne 4. června 2007 jednáno s účastníkem, který nebyl způsobilý mít práva a povinnosti.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník řízení, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle §229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, jestliže odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem uložené nelze vykonat (§261a o. s. ř.). Jestliže právní předpis (občanský soudní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je v části, kde stěžovatelé namítali, že bylo jednáno s účastníkem, který nebyl způsobilý mít práva a povinnosti (Podnik bytového a tepelného hospodářství, státní podnik Vyškov v likvidaci) podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť dalším prostředkem k ochraně práva, s ohledem na povahu námitek stěžovatelů je žaloba pro zmatečnost.
Ústavnímu soudu tedy zbyla k posouzení ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé argumentovali otázkou existence dobré víry při nabytí předmětného majetku, kdy ani při vynaložení největší opatrnosti nemohli předvídat, že bude novelizován zákon o mimosoudních rehabilitacích v tom smyslu, že okruh oprávněných osob bude rozšířen i na další osoby. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom svého postoje a judikatury k otázce ochrany práv nabytých v dobré víře (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06, či nález sp. zn. II. ÚS 1747/07), podle nichž požívají práva nabytá v dobré víře ochranu. Na druhé straně existuje celá řada rozhodnutí [např. plenární nález č. 2/1997 Sb., ve věci návrhu na zrušení části ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a na něj navazující další rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 157/05) podpořená i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002)], jejichž hlavním mottem je, že legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav. To všechno se ovšem má dít za předpokladu, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy.
Ústavním soudem řešená věc nemá z pohledu argumentů uplatněných stěžovateli i vedlejším účastníkem řízení spravedlivé řešení, neboť se zde střetává výše zmiňovaný princip ochrany práv nabytých v dobré víře na straně stěžovatelů s obecným zájmem a s principem legitimního očekávání v zákonem daný účel a smysl restituce na straně vedlejšího účastníka. Ostatně obdobné dilema ve svých rozhodnutí řešily ať přímo či nepřímo i obecné soudy. V dané věci považuje Ústavní soud za rozhodující, že oprávněná osoba (vedlejší účastník řízení) splnila všechny podmínky pro vydání věci stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Získal tak zákonný nárok na vydání věci. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 263/01, podle něhož nevydání věci, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny. Přestože stěžovatelům nelze, jak se podává z rozhodnutí obecných soudů - zejména pak z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2003, č. j. 44 Co 385/2000-165, jehož závěry nemůže Ústavní soud přezkoumávat - vytýkat nedostatek dobré víry a lze jim samozřejmě přisvědčit i v tom, že v roce 1991, kdy došlo k převodu předmětných nemovitostí na ně, nemohli legitimně očekávat, že dojde k rozšíření okruhu oprávněných osob i na vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce, nemění tento fakt nic na tom, že majetek bylo třeba vydat oprávněné osobě. Ústavní soud opětovně poukazuje na nález č. 2/1997 Sb., podle něhož účel zákona o mimosoudních rehabilitacích sledující zmírnění následků majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989 a tendence dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnit všem oprávněným osobám uspokojení jejich nároků v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, a to lhostejno, že některým z nich byla již věc vydána, představují natolik významné dominanty, že v jejich světle dovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to také vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněných osob, vystavených zákonem pro ně nepříznivému riziku kolize se zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné. Jestliže tento závěr uplatnil Ústavní soud ve vztahu k ochraně nabytých resp. nově konstituovaných práv u oprávněných osob, není důvod, aby se neaplikoval i v daném případě. V dané věci jde sice o případ, kdy byla prolomena hranice let 1948 - 1989, avšak Ústavní soud neshledává žádný důvod se od myšlenek obsažených ve výše citovaném nálezu odchylovat i v případě restituce majetku, na který se vztahoval dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákon č. 128/1946 Sb.
Ústavní soud konečně nemůže přehlédnout, že restituce majetku, která proběhla v roce 1991 nebyla provedena v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích a i když stěžovatelům zřejmě nelze vytýkat nedostatek dobré víry při vlastním převodu majetku, měli možnost, pokud by postupovali pečlivěji, seznámit se s pozadím a okolnostmi majetkových transakcí provedených v roce 1940. Pokud by tak učinili, museli si být vědomi možných důsledků. Navíc počátkem devadesátých měla práva samotných oprávněných osob vzhledem k možnosti kolize se zájmy dalších oprávněných osob "rizikový" podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby (a následně i osoby, na něž byl majetek dále převáděn) musely nutně počítat případnými negativními následky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu