ECLI:CZ:US:2008:2.US.237.08.1
sp. zn. II. ÚS 237/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. J. V., zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007 č. j. 30 Cdo 3034/2006-298, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2006 č. j. 18 Co 188/2006-279 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 16 C 280/2004-254, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a J. H., zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem Na Zájezdu 1945/16, 101 00 Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (stěžovatelka) se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že doc. Dr. A. S., CSc., zemřelá (zůstavitelka), byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných v žalobě a v rozhodnutích obecných soudů. Žalobu odůvodnila zejména tím, že zůstavitelka, která byla její tetou, uzavřela jako dárkyně se žalovanou (vedlejší účastnice řízení) jako obdarovanou dne 20. listopadu 1995 darovací smlouvu, kterou jí darovala mimo jiné označené nemovitosti (dům a pozemkovou parcelu). Dárkyně ve smlouvě současně projevila vůli ponechat si ve svém výlučném vlastnictví mimo jiné přístavbu výše uvedeného rodinného domu spolu s parcelou, na níž přístavba stojí o výměře 73 m2.
Poté, co Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalovanou nálezem ze dne 13. října 2004 sp. zn. III. ÚS 447/03 zrušil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v této věci ze dne 4. června 2002 č. j. 16 C 50/2000-131 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2002 č. j. 19 Co 326/2002-155, jimiž bylo žalobě na určení vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení [dovolání žalované Nejvyšší soud jako nepřípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, přičemž své rozhodnutí - s odkazem na §243c odst. 2 o. s. ř. - nezdůvodnil], Obvodní soud pro Prahu 4 novým rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 16 C 280/2004-254 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2006 č. j. 18 Co 188/2006-279 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil. Změnil jej pouze ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl nově o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, když při svém rozhodnutí vycházel ze závazného názoru Ústavního soudu, že z předmětné darovací smlouvy jednoznačně vyplývá, co chtěla dárkyně obdarované darovat, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že darovací smlouva je dostatečně určitá [§37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")]. S poukazem na vyžádanou zprávu stavebního úřadu, stavební povolení a na závěry znaleckého posudku o charakteru tzv. přístavby přisvědčil i jeho názoru, že předmět plnění v době uzavření darovací smlouvy byl způsobilý platného převodu a nejednalo se tudíž o plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.), neboť přístavba rodinného domu, kterou si dárkyně ponechala ve svém vlastnictví, je samostatnou stavbou oddělitelnou od stavby hlavní, jejíž právní osud může být odlišný od původní stavby nemovitosti a může být předmětem platného převodu, přechodu či darování.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007 č. j. 30 Cdo 3034/2006-298 odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že problematikou součásti věci, která je pro daný spor určující, se zabýval ve svých rozhodnutích, na něž odkázal a s nimiž nebylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Na základě těchto vývodů dospěl k závěru, že v dané věci mohlo dojít k převodu rodinného domu i bez přístavby, neboť tato je samostatnou stavbou, oddělitelnou od stavby hlavní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky jsou rozhodnutí obecných soudů zatížena jednostranným pohledem na věc bez ohledu na spravedlivé posouzení věci i z hlediska ústavním pořádkem chráněných zájmů. Stěžovatelka nejprve stručně popsala skutkový stav a uvedla dosavadní rozhodnutí. Zdůraznila, že úvahy obecných soudů se od dostatečně objasněné skutkové stránky věci odpoutaly a upnuly se k čistě právnímu řešení bez vztahu k realitě. Posouzení věci se redukovalo na víceméně abstraktní výklad §120 obč. zák. odvozující se z předchozích rozsudků Nejvyššího soudu v obdobných věcech. Skutková stránka věci z hlediska osobních životních situací účastníků řízení zůstala zcela stranou. Stěžovatelka dále rozebírá duševní schopnosti své tety doc. Dr. A. S., CSc., v době stavby přístavby (r. 1975) a v době uzavření darovací smlouvy (r. 1995) těsně před její smrtí a předkládá svůj pohled na uvažování své tety. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že se nevypořádalo s otázkami aplikace §120 obč. zák. V této souvislosti trvá na svém názoru, že sporná přístavba je součástí rodinného domu zůstavitelky. Není proto podstatné, zda by hlavní věc byla či nebyla znehodnocena oddělením přístavby. Otázky dopadu §120 obč. zák. není možno řešit jen se zřetelem na hlavní věc, ale komplexně, tj. se zřetelem i k jejim částem.
Ústavní soud si od účastníků a vedlejší účastnice řízení vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti. Jak Nejvyšší soud, tak Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4 ve svých vyjádřeních vyslovily přesvědčení, že jejich rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odkázaly přitom na odůvodnění svých rozhodnutí, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 447/03, kterým byla předchozí vyhovující rozhodnutí zrušena a v jehož intencích pak obecné soudy znovu rozhodovaly.
Vedlejší účastnice řízení poměrně rozsáhle polemizuje s ústavní stížností stěžovatelky a dospívá k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní stížnost je zčásti postavena na polemice se zjištěními obecných soudů o technické a právní samostatnosti darovaných nemovitostí a zčásti na polemice s vůlí zemřelé dárkyně, aniž by však bylo vyloženo, v čem obecné soudy pochybily z ústavněprávního hlediska. Z materiálního hlediska je ústavní stížnost postavena pouze na polemice s právním závěrem obecných soudů, že darované věci jsou samostatnými věcmi. Podle názoru vedlejší účastnice by za takového stavu měla být ústavní stížnost odmítnuta jako neopodstatněná, příp. zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
V dané věci stěžovatelka především polemizuje s právními závěry obecných soudů (posouzení charakteru přístavby k rodinnému domu) a Ústavnímu soudu zcela nově předkládá svůj náhled na určitá skutková zjištění (duševní způsobilost zemřelé doc. Dr. A. S., CSc., při uzavírání darovací smlouvy). Její polemika však není vybavena relevantní ústavněprávní argumentací. Ta se tak v daném případě nachází jednoznačně v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které vyplývají právě z odlišného názoru stěžovatelky na právní vyhodnocení sporu. Jak již bylo naznačeno výše, prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a tedy porušující právo na spravedlivý proces. O takový případ se však v dané věci nejedná, což vyplývá i z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4. Stěžovatelka ostatně ani zjištěné skutkové závěry nezpochybňuje, pouze zcela nově argumentuje otázkou duševní způsobilosti zůstavitelky. Tyto zcela nové v dosavadním řízení neuplatněné argumenty však Ústavní soud není oprávněn jakkoliv přezkoumávat. Námitky stěžovatelky ohledně zjišťování duševního stavu zemřelé doc. Dr. A. S., CSc., jsou tedy mimo rozhodovací kompetenci Ústavního soudu a pokud je chtěla stěžovatelka v řízení uplatnit, měla tak učinit v řízení před obecnými soudy. Co se týče právního posouzení věci, obecné soudy postupovaly ohledně otázky platnosti darovací smlouvy v intencích předchozího nálezu Ústavního soudu a v následném řízení pouze vyřešily otázku charakteru přístavby po právní stránce.
Stěžovatelka dále napadala rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, přičemž namítala, že se nevypořádalo s otázkami aplikace §120 obč. zák. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na to, že ingerence Ústavního soudu do úvah o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] se vymyká z jeho pravomoci. Jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Takové nedostatky však Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Naopak dovolací soud své závěry o nepřípustnosti řádně a srozumitelně zdůvodnil, přičemž při výkladu charakteru přístavby (zda je součástí věci) rodinného domu poukázal i na svoji ustálenou judikaturu, na níž neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu