ECLI:CZ:US:2008:2.US.2419.07.1
sp. zn. II. ÚS 2419/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele K. N., zastoupeného JUDr. Martinem Uszákem, advokátem, se sídlem Konviktská 30, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2007, č. j. 9 Cmo 320/2007, 9 Cmo 112/2007-161, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2007, č. j. 2 Nc 1004/2007-104, spojené s návrhem na zrušení §75b a §75c odst. 3 občanského soudního řádu, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a VIRIBUS UNITIS – investiční společnost, s. r. o., se sídlem Spálená 51, 110 00 Praha, a PROTON, spol. s r. o., se sídlem Kvítková 80, 760 01 Zlín, obou zastoupených Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem Revoluční 13, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Výrokem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2007, č. j. 2 Nc 1004/2007-104, bylo ve vztahu k druhému žalovanému (stěžovateli) vydáno předběžného opatření, na jehož základě mu byla uložena povinnost. aby se zdržel převádění a zatěžování 37 000 kusů zaknihovaných akcií vydaných emitentem TOMA, a. s., blíže specifikovaných ve výroku (dále jen „předmětné akcie“), které jsou evidovány na jeho jméno. Soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, neboť probíhá spor mezi žalobcem A) (vedlejším účastníkem - společností VIRIBUS UNITIS – investiční společnost, s. r. o.,) a žalobcem B) (vedlejším účastníkem - společností PROTON, spol. s r. o.) na jedné straně, proti společnosti SUXESS, spol. s r. o., na straně druhé, o vydání akcií emitenta TOMA, a. s. Tento spor je veden u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005 a 24 Cm 89/2004. Společnost SUXESS, spol. s r. o., následně převedla předmětné akcie na další osobu a ta je převedla na osoby, které nyní vystupují na straně žalované v ústavní stížností napadené věci. Proto je stejnými žalobci veden u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007 další spor proti Ing. A. H., K. N. a Ing. T. H. o vydání předmětných akcií. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní, m. j. i stěžovatel, jsou ve Středisku cenných papírů vedeni jako vlastníci určeného množství předmětných akcií. Podle soudu prvního stupně lze tak po žalovaných s ohledem na výše popsané probíhající spory spravedlivě požadovat splnění povinnosti uložené předběžným opatřením.
Stěžovatel podal proti výrokům I., II. a III. usnesení soudu prvního stupně odvolání. Ve vztahu k výrokům I. a III. bylo jeho odvolání usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2007, č. j. 9 Cmo 320/2007, 9 Cmo 112/2007-161, odmítnuto, neboť těmito výroky mu nebyly uloženy žádné povinnosti či omezení, proto nebyl k podání odvolání oprávněn. Ve vztahu k výroku II., jenž se jej bezprostředně dotýká, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že soudem prvního stupně zjištěná potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, existující ke dni vydání rozhodnutí o předběžném opatření nařízením jedné z činností uvedených v §76 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), je zákonným důvodem pro nařízení předběžného opatření. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků spočívala podle názoru soudů obou stupňů jednak v tom, že mezi žalobci a nabyvatelem akcií je veden spor, a jednak bylo následně po návrhu na vydání předběžného opatření zahájeno řízení ve věci samé mezi účastníky řízení o vydání předmětných akcií.
Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítal, že nařízením předběžného opatření bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“), a právo na pokojné užívání majetku (čl. 11 odst. Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatel nejprve shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení, a poté se zabýval jednotlivými pochybení, kterých se dopustily obecné soudy. Svoje námitky rozdělil stěžovatel do 4 okruhů. První okruh tvoří argument, že se obecné soudy nezabývaly námitkami stěžovatele (např. žalobci neprokázali potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků řízení; řádně nespecifikovali ani neoznačili svůj nárok vůči povinným; námitka, že újma způsobená stěžovateli i ostatním žalovaným, je zcela nepřiměřená výhodě, které se dostane žalobcům). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud by se obecné soudy námitkami zabývaly a projednaly je, nemohly by návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Druhý okruh námitek vychází z tvrzení, že soud prvního stupně zjišťoval některé z rozhodných skutečností neprocesní cestou. Zde stěžovatel především napadá postup soudu prvního stupně, který informaci o převodů akcií společnosti TOMA vzal z podání společnosti RM-SYSTÉM, a. s., založeném ve spise týkajícím se řízení, jehož účastníkem stěžovatel není. Soud prvního stupně tak žalobcům poskytl neoprávněnou procesní výhodu, neboť oni k uvedeným informacím přístup mají. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení zásady rovnosti stran. Třetí okruh se týká námitky, že soud prvního stupně aplikoval protiústavní §75c odst. 3 o. s. ř., když o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodl, aniž by ve věci nařídil ústní jednání. Stěžovatel zastává názor, že uvedené ustanovení je protiústavní, neboť v důsledku jeho aplikace dochází k porušení zásady rovných práv účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). V důsledku aplikace tohoto ustanovení byla stěžovateli upřena možnost vyjádřit se osobně, přímo a ústně při soudním jednání. Stěžovatel poukázal na to, že zahraniční právní doktrína plně respektuje požadavek rovnosti v soudním řízení i pro oblast předběžných či zatímních opatření. Konečně čtvrtý okruh tvoří tvrzení, že obecné soudy neústavně interpretovaly §75b odst. 1 o. s. ř. Podle názoru stěžovatele žalobci tím, že společně a nerozdílně složili jistotu ve výši 100 000 Kč, nevyhověli znění §75b odst. 1 o. s. ř., podle něhož by ve vztahu ke každému žalovanému měli složit jistotu ve výši 100 000 Kč, tj. jistotu v celkové výši 300 000 Kč. Účelem §75b odst. 1 o. s. ř. je ochrana osob dotčených předběžným opatřením. Toto zajištění ochrany se musí ve stejné míře týkat všech osob, které jsou předběžným opatřením dotčeny. Z toho dovozuje, že postavení žalovaných je nerovné, resp. jejich zákonný nárok na zajištění případné újmy je relativizován a snížen na jednu třetinu zákonné částky. Interpretace §75b odst. 1 o. s. ř. provedená obecnými soudy je protiústavní, neboť v jejím důsledku dochází k porušení zásady rovnosti stran (v případě, kdy je návrhem na nařízení předběžného opatření dotčen pouze jeden povinný, je zajištění jeho případného nároku na náhradu škody vůči navrhovateli zajištěno více, než za situace, je-li povinných více). V této souvislosti stěžovatel navrhl zrušení celého §75b o. s. ř., jakož i §75c odst. 3 o. s. ř. pro jejich protiústavnost. Stěžovatel se konečně v ústavní stížnosti vyjádřil k svého porušení práva na ochranu majetku. Zásah do tohoto práva je o to závažnější, že soudní spory mohou trvat i několik let.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dle jeho názoru dotčená ustanovení občanského soudního řádu plně reflektují účel předběžného opatření.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu v §74 a násl. Rozhodnutí bylo vydáno bezodkladně a na základě listin založených ve spis a ve spise 53 Cm 2/2005, což není v rozporu s občanským soudním řádem. Soud postupoval rovněž v souladu s §75c o. s. ř. Znění zákona ani nedává možnost postupovat odlišně, tzn. je-li nárok osvědčen, soud musí rozhodnout ve lhůtě dané zákonem, bez slyšení účastníků a nemá možnost hodnotit přiměřenost jistoty vzhledem k výši hrozící škody, či jiné újmy.
Vedlejší účastníci řízení (společnosti PROTON, spol. s r. o. a VIRIBUS UNITIS – investiční společnost, s. r. o.) ve vyjádření shodně poukázali na okolnosti případu, kdy je evidentní, že akcie byly převáděny se zřejmým úmyslem zmařit výkon jakéhokoliv soudního rozhodnutí v řízení o vydání akcií. Vyslovili přesvědčení, že stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána zcela v souladu s účelem institutu předběžného opatření za situace, kdy byly osvědčeny skutečnosti ohledně podivných převodů akcií značných objemů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o nařízení předběžného opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175) nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že obě napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona; usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu pak dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudu prvé instance potvrdil, jsou v napadeném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Ústavní soud je také toho názoru, že nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a zájmy vedlejšího účastníka. Z celkového pohledu principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu v tomto směru porušeny.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 a násl. o. s. ř.
K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování. Vyplývá to z toho, že rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, žalobce. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno jen tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, přičemž procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má opět žalobce. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci vůbec byly důvody dány. Ústavní soud byl povinen přesvědčit se, zda obecné soudy nerozhodly svévolně, nýbrž s ohledem na prokázanou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, a zda tyto důvody vůbec vedlejší účastníci osvědčili. Z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze, se podává a odrazilo se to i v odůvodnění rozhodnutí, že potřeba zatímní úpravy poměrů byla žalobci prokázána (spory vedené žalobci o vydání akcií), a další potřebné skutečnosti byly osvědčeny (zejména vlastnictví akcií). Ústavní soud v této souvislosti nesdílí argumentaci stěžovatele, že obecné soudy tím, že se nezabývaly jeho námitkami porušily pravidla spravedlivého procesu. Z povahy rozhodování o předběžném opatření, kde nejde o klasické sporné řízení, vyplývá, že soud se námitkami žalovaného zabývat nemusí. Jak již bylo uvedeno výše, postačuje, když žalobce prokáže potřebu úpravy zatímních poměrů a osvědčí rozhodné skutečnosti, a to bylo v daném případě naplněno.
Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně rozhodoval na základě „neprocesně získaných“ informací. Za neprocesní postup nelze považovat takový postup, jestliže soud získá informace z jiného spisu, které jsou pro danou věc relevantní, ale v němž žalovaný nevystupuje jako účastník řízení, pokud jsou žalobcem navrženy. To ovšem neplatí pouze pro řízení o vydání předběžného opatření, ale obecně pro jakékoliv řízení s tím rozdílem, že v běžném řízení jsou takové informace prováděny jako důkaz.
Ústavní soud dále nesdílí námitku stěžovatele o protiústavnosti §75c odst. 3 o. s. ř., podle níž se o předběžném rozhodnutí rozhoduje bez slyšení účastníků. Z povahy institutu předběžného opatření (rozhodování o zatímní úpravě poměrů) a ze lhůt, které jsou pro jeho vydání stanoveny plyne, že pro opačný postup není nejen časový prostor, ale nařízení jednání není odůvodněno ani věcně, neboť se nerozhoduje o právech a povinnostech s konečnou platností.
Co se týče namítané aplikace §75b odst. 1 o. s. ř., na základě níž dochází dle názoru stěžovatele k vzniku nerovnosti mezi jednotlivými žalovanými (povinnými), ani v tomto případě nepovažuje postup obecných soudů za protiústavní. Povinnému totiž za splnění podmínek podle §77a náleží nárok na náhradu škody, který se primárně kryje z jistoty. Nepostačuje-li k uspokojení všech poškozených rozdělí soud jistotu mezi ně poměrně. Tímto ovšem není dotčena povinnost navrhovatele nahradit škodu nebo jinou škodu, která nebyla zajištěna složenou jistotou. V tomto nelze spatřovat porušení principu rovného postavení účastníků řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Jestliže byla ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i do návrhu na zrušení §75b a §75c odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud dříve dovodil (viz sp. zn. III. ÚS 101/95), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Proto ve vztahu k návrhu na zrušení §75b o. s. ř. a §75c odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. b ) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu