ECLI:CZ:US:2008:2.US.2421.08.1
sp. zn. II. ÚS 2421/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. D. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, se sídlem Starobranská 4, 787 01 Šumperk, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. září 2006, č. j. 16 C 163/2005-120, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. září 2007, č. j. 12 Co 344/2007-142, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, č. j. 28 Cdo 684/2008-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce (stěžovatel) se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému (Pozemkový fond České republiky) bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu konkrétně určených pozemků podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Svůj návrh odůvodnil postoupením restitučních nároků od oprávněných osob.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. září 2007, č. j. 12 Co 344/2007-142, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. září 2006, č. j. 16 C 163/2005-120, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobě, jako náhrady ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě za pozemky nevydané oprávněným osobám. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce uzavřel řadu smluv o postoupení pohledávky s osobami fyzickými, které měly statut oprávněných osob podle zákona o půdě, podle odpovídajících rozhodnutí příslušných pozemkových úřadů, jež sice nabyla právní moci, avšak nárok na vydání náhradních pozemků nebyl do doby postoupení pohledávky na žalobce uspokojen. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který posoudil zánik nároku žalobce na převod náhradních pozemků podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. s odůvodněním, že lhůta pro převod náhradních pozemků skončila žalobci jako postupníkovi dnem 31. prosince 2005. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, došlo ke zrušení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze oprávněné osoby a jejich dědice, a nikoli osoby, jimž byl nárok na náhradní pozemek postoupen. Odvolací soud zaujal názor, že shora citovaný nález tedy odlišil původní oprávněné osoby a jejich dědice od oprávněných osob, které nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu získali na základě smluv o postoupení pohledávek. Podle odvolacího soudu právní závěr soudu prvního stupně odpovídá ustálené soudní judikatuře. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, č. j. 28 Cdo 684/2008-157, odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud konstatoval, že k otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. prosince 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti. Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutí se nelze domáhat uspokojení práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Úvodem stěžovatel zdůraznil, že nositelem restitučních nároků na vydání náhradních pozemků se stal na základě smluv o postoupení pohledávky, přičemž tyto nároky hodlal použít k získání zemědělských pozemků a rozšíření hospodářství, což jeho případ odlišuje od spekulativních a rizikových komerčních aktivit. Stěžovatel měl legitimní očekávání na převod náhradních pozemků. Podanou žalobou chtěl zabránit tomu, aby marně uplynula lhůta pro naturální restituci. Vychází z toho, že nárok na vydání náhradního pozemku byl a je převoditelný, avšak tento nárok se mění toliko v subjektu, ale nikoliv v obsahu. Proto se mohl dovolávat tohoto nároku jako původní držitel nároku. Ohledně povahy nároků uplatněných stěžovatelem došlo ke změně právní praxe, která se projevila jak v činnosti Pozemkového fondu ČR, tak i ve způsobu rozhodování některých obecných soudů, až v návaznosti na stanovisko Pléna Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatele je možno jakýkoliv výklad právní normy (včetně výkladu podaného Ústavním soudem) vztáhnout pouze na právní vztahy a nároky uplatněné v době po vydání příslušného stanoviska a nelze je aplikovat zpětně na právní vztahy již dříve konstituované. Retrospektivně aplikovaný výklad vede k porušení právní jistoty subjektů občanskoprávních vztahů a jistoty jejich legitimního očekávání. S ohledem na judikaturu jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva dospívá stěžovatel k závěru, že vypořádání jeho nároku formou naturálního plnění (převodem pozemků) je možné bez ohledu na restituční tečku, neboť na jeho případ je třeba aplikovat právní normy vyšší právní síly, než je zákon o půdě. Při aplikaci těchto norem vyšší právní síly je třeba vyjít z následujících premis:
- nárok na vydání nemovitosti je majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
- stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jednotlivce jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem (v daném případě zmírněni křivd jakožto primární účel restitučního zákonodárství)
- v případě nikoli vysoké rizikovosti aktivit oprávněné osoby ve vztahu k dalšímu nakládání s vydaným pozemkem je na místě posoudit, zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi zabavením majetku a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů, a to vzhledem k výši náhrady mající pouze symbolickou výši. Odnětí majetku bez náhrady částky rozumně se vztahující k jeho hodnotě zpravidla zakládá nepřiměřený zásah, který nelze považovat za souladný s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Výjimečně poskytovaná náhrada, která je podstatně nižší než tržní cena odňatého majetku, jedná-li se o případ rozsáhlé hospodářské, sociální či politické reformy, se neuplatní tam, kde jde o proces rutinního vypořádávání restitučních nároků, probíhající po dobu více než 15 let, ukončený odnětím restitučních nároků za toliko symbolické náhrady, a to aniž by pro takové odnětí byly dány důvody dosahující intenzity, např. změny státního zřízení nebo znárodnění průmyslového odvětví
- samostatné naplnění byť i jen sekundárního účelu zákona o půdě (v případě absence účelu primárního) je podstatné z hlediska posouzení spravedlivé rovnováhy dopadu restituční tečky na právní postavení odvozených držitelů nároků podle zákona o půdě
- nižší míra rizikovosti podnikatelské aktivity, symbolická výše náhrady, uplatnění nároku před restituční tečkou a naplnění jednoho z účelů zákona o půdě na straně oprávněné osoby zakládá porušení spravedlivé rovnováhy mezi zabavením majetku oprávněné osobě (právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání) a obecným zájmem na stabilizování majetkových poměrů a tím i porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě ve spojení s čl. 10 Ústavy.
Za této situace stěžovatel uzavírá, že v jeho případě došlo k porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání vydání náhradního pozemku k uspokojení nároků držených stěžovatelem podle zákona o půdě.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stran uplatněných námitek je rozhodující nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), z něhož vycházely obecné soudy při posuzování dané věci. V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu byl zrušen §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.
Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá, proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Ve vztahu k postupníkům restitučních nároků Ústavní soud argumentoval, že smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - 852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Platí proto i v této souvislosti stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle §4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení II. ÚS 2913/07 nebo I. ÚS 86/08), a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu