ECLI:CZ:US:2008:2.US.2553.08.1
sp. zn. II. ÚS 2553/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti R. M., zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Litoměřicích, Turgeněnvova 19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2008 čj. 21 Cdo 2754/2007-84, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2007 čj. 11 Co 490/2006 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2006 čj. 13 C 243/2005-26, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka se žalobou dle §80 písm. c) o.s.ř. domáhala určení, že je dědičkou po zemřelém Ing. J. P. (otci). Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech, ve znění opravného usnesení, zamítnuta, neboť žalobou uplatněný nárok byl shledán nedůvodným pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, protože řízení ve věci se neúčastní všichni nerozluční společníci. (Žaloba nesměřovala proti dalšímu účastníku dědického řízení V. K.) Následně Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesení okresního soudu, kterým byla vyzvána k podání žaloby, nesplňuje veškeré zákonné náležitosti, neboť nelze přisvědčit názoru, že v odůvodnění rozhodnutí je přesně uvedeno, proti kterým konkrétním dědicům má být žaloba podána. Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud nepostupoval v souladu s ust. §43 o.s.ř., když ji nevyzval k doplnění žaloby - okruhu účastníků. Ústavní soud přitom již v řadě případů vyslovil, že soudy vykládají ustanovení §43 o poučovací povinnosti soudu zbytečně formalisticky, a tím brání spravedlivému rozhodování ve věci. V této souvislosti poukazuje na to, že soudy nerespektovaly již publikované nálezy Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. I. ÚS 467/04. Rovněž poukazuje na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 19/1989 Sb., které dochází k závěru, že je vždy na místě uvést v odůvodnění takovéhoto rozhodnutí, proti komu má návrh specifikovaný ve výroku směřovat, aby se omezil počet případů, v nichž se řízení o žalobě, podané odkázaným dědicem, nezúčastní všechny pasivně legitimované subjekty. K obdobným závěrům došla i část právní teorie i praxe.
Stěžovatelka upozorňuje i na to, že příslušné soudy rozhodují dle §175k odst. 2 o.s.ř. nejednotně.
Dle stěžovatelky ze strany obecných soudů nebyla dostatečně splněna poučovací povinnost zakotvená občanským soudním řádem a obecné soudy k danému případu přistupovaly příliš formalisticky, čímž jí zamezily přístup k soudu a neumožnily daný případ projednat po věcné stránce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Karlových Varech vydal dne 24. 6. 2006 usnesení, kterým bylo stěžovatelce (dle ust. §175k odst. 2 o.s.ř.) uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u téhož soudu žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli a o podání žaloby informovala dědické oddělení soudu. V záhlaví usnesení bylo uvedeno, že rozhodnutí je vydáváno ve věci dědického řízení po zemřelém zůstaviteli, jehož účastníci jsou stěžovatelka a tři další zde jmenovitě (včetně rodného čísla, adresy a zákonného zástupce nezletilého účastníka řízení) uvedení v úvahu připadající dědici. V odůvodnění je uvedeno, že stěžovatelka byla odkázána, aby s ohledem na sporné skutečnosti uplatnila své právo proti ostatním dědicům žalobou. Stěžovatelka se žalobou podanou ve stanovené lhůtě domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli, avšak žalobu uplatnila jen proti dvěma žalovaným. Soud proto žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace, neboť účastníky řízení je třeba považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ust. §94 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí s odkazem na ustálenou judikaturu potvrdil, protože v posuzované věci jednoznačně nebyli žalováni všichni nerozluční společníci, a za situace, kdy v záhlaví usnesení okresního soudu, jímž byla stěžovatelka vyzvána k podání žaloby, všichni nerozluční společníci vyjmenováni byli, nelze se ztotožnit se stanoviskem stěžovatelky, že měla nastoupit hmotněprávní poučovací povinnost soudu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že v dané věci se nejedná o otázku zásadního právního významu dle ust. §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť soudy věc posuzovaly v souladu s již ustálenou judikaturou řešící danou problematiku (srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003).
Z výše uvedeného je dle Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky, totožnými jako v ústavní stížnosti, důkladně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Obecné soudy, při posouzení otázek věcné legitimace účastníků řízení, postupovaly v souladu s právními předpisy i příslušnou judikaturou. Vzhledem k přiléhavému a vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za nutné se duplicitně vyjadřovat k důsledkům vyplývajícím pro stěžovatelku z toho, že v návrhu na zahájení řízení (odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví) jako žalované nesprávně neoznačila všechny účastníky, a žalobě tak nemohlo být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace (tzn. řízení se neúčastní všichni nerozluční společníci).
V dané věci Ústavní soud neshledal, že by usnesení okresního soudu, kterým byla stěžovatelka dle §175k) odst. 2 o.s.ř. vyzvána k podání žaloby na určení, nesplňovalo zákonné náležitosti. V záhlaví usnesení byl jednoznačně určen okruh účastníků řízení (všichni dědici mající postavení nerozlučných společníků byli vyjmenováni), ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno, kdo (stěžovatelka), jakou žalobu, v jaké lhůtě má podat a v odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že žaloba má být podána proti ostatním dědicům. Usnesení nemohlo žádným způsobem ani naznačovat, že žaloba může být podána jen proti některým z možných dědiců. Za dané situace nelze soudům vytýkat, že stěžovatelka, zastoupená kvalifikovaným právním zástupcem, nebyla správně poučena o svých právech a nebyla vyzvána k doplnění návrhu dle §43 o.s.ř.
Obsahem a ústavními limity poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp.zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV.ÚS 1467/07, sp. zn. III. ÚS 2164/07), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. Poučení o tom, koho žalovat, tedy nedostatek který stěžovatelka namítá, není poučením procesním, nýbrž právě hmotněprávním.
Poučovací povinnost soudů o hmotném právu proto ani v daném případě, kdy se právě o otázku věcné legitimace jednalo, nelze chápat natolik extenzivním způsobem, že by soudy byly povinny účastníku řízení nad běžný rámec poskytovat poučení i v případě "nedůsledného postupu" některého z účastníků, ačkoliv se mu dostalo zákonu odpovídajícím pokynů, jak v daném případě svá práva uplatnit.
Pokud stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 467/04, Ústavní soud uvádí, že uvedeným nálezem bylo rozhodováno o ne zcela srovnatelné věci. V rozhodnutí, které předcházelo citovanému nálezu Ústavního soudu, totiž v záhlaví usnesení nebyli vyjmenováni účastníci řízení, ve výroku rozhodnutí v rozporu s ust. §175k odst. 2 o.s.ř. nebyla uvedena lhůta k podání návrhu, nebyl v něm správně formulován žalobní návrh a z odůvodnění rozhodnutí není patrné, proti komu má být žaloba podána. Je tedy zcela zřejmé, že na rozdíl od nyní projednávané věci příslušné usnesení přímo neodpovídalo požadavkům ust. §175k odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy z usnesení okresního soudu byl jednoznačně zřejmý okruh všech účastníků řízení, bylo zřejmé kdo, jakou žalobu, v jaké lhůtě a proti komu má podat, nelze soudům vytýkat, že stěžovatelku dále neupozornily na to, že její návrh stanoveným požadavkům neodpovídá a opětovně ji nepoučily o náležitostech návrhu. Závěru, že návrhu stěžovatelky nemohlo být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že tak stěžovatelka (patrně opomenutím) neučinila, nelze přičítat k tíži obecných soudů a dovozovat z jejich, pro stěžovatelku nepříznivého rozhodnutí, porušení základních práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu