ECLI:CZ:US:2008:2.US.290.08.1
sp. zn. II. ÚS 290/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dřevotvar interiéry Hradec Králové, výrobní družstvo, se sídlem v Hradci Králové, Pražská 685, zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004 č. j. 8 C 227/98-264, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2005 č. j. 25 Co 89/2005-283 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007 č. j. 29 Odo 255/2006-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, rovněž byl porušen čl. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rovněž ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce (stěžovatel) je výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku. Odvolací soud uvedl, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. prosince 1990, sp. zn. Do 92, zapsal do tehdejšího podnikového rejstříku výrobní družstvo H. K. [(poté Obchodní družstvo P.) - dále jen "družstvo"], na základě usnesení členské schůze žalobce ze dne 10. prosince 1990. Zápis do podnikového rejstříku měl konstitutivní charakter a jeho podmínkou bylo i doložení protokolu o vyčlenění majetku, včetně nemovitostí ve smyslu §49 odst. 3 zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen "zákon"). Vznik družstva a vložení nemovitostí do něj je nutno pokládat za jeden neoddělitelný celek. Majetkové spory vzniklé v souvislosti s vyčleněním rozhodovala hospodářská arbitráž (§49 odst. 4 zákona), avšak návrh na takové rozhodnutí žalobce ani družstvo nepodali. K zápisu vyčleněného družstva došlo podle §107 a násl. hospodářského zákoníku a rejstříkový soud byl povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu; žádné pochybení tehdy neshledal a jeho usnesení nabylo právní moci. Přezkumem platnosti podmínek, za nichž došlo k vyčlenění družstva a majetku ze žalujícího družstva, by soudy na základě žaloby o určení vlastnického práva nepřípustně přezkoumávaly předpoklady vzniku družstva (k 1. lednu 1991) a pravomocné rozhodnutí o jeho vzniku. Po nabytí účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (k l. lednu 1992), se po zápisu změn do obchodního rejstříku družstvo a žalobce pokládají za družstva založená podle tohoto právního předpisu. Pro jejich právní poměry proto platí zásady, na kterých je založen obchodní zákoník. Jednou z nich je zásada spočívající v tom, že důsledky porušení právní povinnosti nesmějí být v hrubém nepoměru s dopadem, který toto porušení mělo do právních poměrů oprávněné osoby, ani se závažností takového porušení. Určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, by ve své podstatě znamenalo vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze ze dne 10. listopadu 1990 a zpochybnění vzniku družstva, což by se velmi závažně promítlo do právních poměrů celé řady oprávněných osob. Rozhodující dopad by mělo do majetkových podílů členů družstva a žalobce, které v minulosti nepochybně někteří členové převedli. Družstva prošla transformací a družstvo v mezidobí vstoupilo do mnoha závazkových vztahů se třetími osobami, mj. došlo k převodu části podniku na žalovanou a neplatnost vzniku družstva by měla za následek, že vztahy s neexistujícím subjektem nemohly vzniknout. Nastolen by byl stav podstatným způsobem zasahující do práv mnoha osob získaných v dobré víře a vznikl by hrubý nepoměr s dopadem, který má porušení kogentního ustanovení §49 zákona na právní poměry žalobce.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o.s.ř. zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, dle nichž smlouvu o prodeji části podniku se žalovanou uzavřela existující právnická osoba - družstvo a nedomohl-li se žalobce postupem podle §49 odst. 4 zákona rozhodnutí, že vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, na družstvo nepřešlo, nemůže být úspěšná jeho žaloba na určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Námitky stěžovatele týkající se tvrzených procesních pochybení neshledal Nejvyšší soud důvodnými, neboť žádný z napadaných postupů nelze kvalifikovat jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení. Ve sféře námitek proti napadeným rozhodnutím obecných soudů uvádí, že "podstatou skutku, na základě něhož došlo k odejmutí jeho majetku, je skutečnost, že osoby, jež stály v čele stěžovatele v té době, zneužily ve svůj prospěch, s cílem převzít majetek stěžovatele, právně přípustnou možnost vyčlenění družstva sloučeného, ačkoliv o sloučené družstvo nešlo, zahájily takový proces, avšak takový proces nezavršily, založily nové družstvo, vydávajíc je veřejně za vyčleněné, v rozporu se skutečností a rozhodnutími, pod tímto pláštěm završily formálně převod chtěného majetku a tento převod zajistily převodem majetku do dispozice další jimi založené nové právnické osoby". Ačkoliv stěžovatel brojil a poukazoval na tyto skutečnosti, soudy takovému jednání poskytly ochranu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace "jednoduchého práva". Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Přitom nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Ústavní soud k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že postrádá ústavně právní argumentaci. Nesouhlas stěžovatele se týká, jak bylo již shora konstatováno, toliko interpretace a aplikace "jednoduchého práva". Stěžovatel v podstatě opětovně vznáší námitky, nimiž se již obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Dle názoru Ústavního soudu lze z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně, jakož i soudu dovolacího dovodit, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatele zamítnuta, přičemž tyto důvody jsou srozumitelně formulovány a není ani patrný jejich zjevný rozpor s pravidly logiky. Svá rozhodnutí obecné soudy náležitě a přesvědčivě odůvodnily, postupovaly tedy ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu