ECLI:CZ:US:2008:2.US.2952.07.1
sp. zn. II. ÚS 2952/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 22, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2357/2007-124 ze dne 31. července 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 55/2003-102 ze dne 23. února 2004 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 40 Cm 101/97-78 ze dne 11. prosince 2002, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. O. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 15. listopadu 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 1 200 000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o tichém společenství, rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že věc nemá zásadní právní význam. Je přesvědčen, že v proběhlých soudních jednáních bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že 1. září 1992 uzavřel s vedlejším účastníkem řízení smlouvu o tichém společenství podle §673 obchodního zákoníku. Stěžovatel vycházel z toho, že bylo možné vypořádání mezi účastníky tichého společenství sjednat odchylně od ustanovení §673 odst. 2 obchodního zákoníku. Soudy prvního a druhého stupně podle něj vůbec neposuzovaly smlouvu o tichém společenství z hlediska dobrých mravů a teprve odvolací soud při vyhlášení rozsudku vyslovil názor o neplatnosti jejího článku 6, aniž měl stěžovatel v průběhu soudních řízení možnost proti takovému názoru argumentovat nebo navrhovat důkazy, které by takový závěr mohly vyvrátit. Dovolacímu soudu vytýká, že přes konstatovanou absenci judikatury ve věcech smlouvy o tichém společenství neshledal zásadnost právního významu a zaměřil se pouze na posuzování, zda smlouva o tichém společenství je v rozporu s dobrými mravy.
3. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále uvedl, že vzhledem k nepřípustnosti dovolání se nemohl zabývat tvrzenými vadami řízení a tyto tvrzené vady přípustnost dovolání založit nemohly, neboť nebyly bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy - odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na výkladu norem procesního práva. Má za to, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
4. Vrchní soud v Praze v obecné rovině doplnil, že pokud žalobce v řízení svůj nárok založí na určitém smluvním ujednání, pak si musí být vědom toho, že soud podrobí toto ujednání (bez dalšího, aniž žalobce bude poučovat o tom, že tak učiní - neboť tak musí učinit z úřední povinnosti) i posouzení, zda je či není toto ujednání absolutně neplatné (jiná situace by nastala v případě relativní neplatnosti). Jestliže soud dovodí absolutní neplatnost určitého ujednání, pak je rozhodné pro jeho další postup, nakolik je tím zasažena důvodnost uplatněného nároku a nakolik případná iniciativa žalobce ohledně tvrzení a důkazů může dopad tohoto závěru na vlastní nárok eliminovat. Předestření právního názoru odvolacího soudu žalobci zde nemohlo vést k vybídnutí žalobce, aby doplnil vylíčení rozhodných okolností, či ještě dále tvrdil a navrhoval důkazy podle §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, proto také odvolací soud nezvolil tento postup, kdyby žalobce předběžně upozornil na možnou absolutní neplatnost ujednání. Žalobce nepříznivý dopad uvedeného závěru na nárok zde totiž zmírnit nijak nemohl. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele tak podle něj nedošlo. Má za to, že věcnou správnost závěru odvolacího soudu shledal i dovolací soud a založil na něm své rozhodnutí o odmítnutí dovolání a že absolutní neplatnost ujednání zde byla odvolacím soudem shledána nejen pro rozpor s dobrými mravy, jak proti tomuto posouzení nyní brojí stěžovatel, ale i z dalších zákonných důvodů, které ponechává stěžovatel bez povšimnutí. Stěžovatel také podle něj neuvádí žádné okolnosti, jež by vedly a mohly vést k přijetí jiného rozhodnutí ve věci samé, než bylo vydáno, ani to, jakým způsobem by se potencionálně na výsledku sporu mělo projevit to, že by soud svůj právní závěr stěžovateli předem sdělil. Proto považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou a navrhuje proto, aby Ústavní soud - pokud ji neodmítne jako návrh zjevně neopodstatněný - ji zamítl.
5. Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel brojí proti postupu odvolacího a dovolacího soudu, ke kterému mu nepřísluší se vyjadřovat.
6. Vedlejší účastník řízení na výzvu k vyjádření nijak nereagoval.
7. V replice k vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatel poukázal na to, že rozhodnutí obecných soudů nemohou být pro účastníky řízení překvapivá a rozhodnutí uvedeného soudu překvapivé bylo. Nepopírá povinnost zkoumat absolutní neplatnost, avšak nejen s ohledem na slovní obsah ujednání, ale i vzhledem k okolnostem, za kterých byla smluvní ujednání uzavřena. Ještě jednou rekapituluje postup obecných soudů s tím, že dříve nedošlo k žádnému zkoumání z pohledu souladu s dobrými mravy, což konstatuje i Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí. Proti odůvodnění Vrchního soudu v Praze nemohl brojit řádnými opravnými prostředky a o posouzení dotčeného smluvního ujednání bylo tedy rozhodováno pouze jednou instancí. Nesouhlasí s názorem, že v ústavní stížnosti ponechává stranou další zákonné důvody neplatnosti ujednání, protože žádné další důvody neplatností ujednání nejsou uvedeny. K tvrzení, že stěžovatel nemohl nepříznivý dopad závěru soudu na svůj názor nijak zmírnit, zdůrazňuje, že jej nemohl zmírnit jen z toho důvodu, že nemohl takový závěr soudu předpokládat.
8. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 40 Cm 101/97, z nějž především zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou 3. dubna 1997 domáhal po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení 1 200 000,- Kč s příslušenstvím a svůj nárok opíral o čl. 6 smlouvy o tichém společenství ze dne 1. září 1992. Podle něj měl vedlejší účastník řízení po zániku tichého společenství majetek získaný podnikáním ocenit a převést bezúplatně na žalobce 60 % tohoto majetku a dále vydat vklad ve výši
15 000,- Kč, a že průběh řízení odpovídá těm tvrzením všech účastníků řízení, ve kterých se shodují.
9. Ústavní soud byl v posuzované věci konfrontován s tím, že stěžovatel podal 17. srpna 2004 v dané věci žalobu pro zmatečnost, která je Městským soudem v Praze vedena pod sp. zn. 46 Cm 171/2004, a dále podal téhož dne žalobu na obnovu řízení, která je Městským soudem vedena pod sp. zn. 11 Cm 116/2004. Podstata argumentace v obou těchto návrzích je přitom co do podstaty shodná s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti.
10. Tyto věci byly v roce 2008 spojeny, avšak doposud o nich nebylo rozhodnuto ani v prvním stupni. Návrh na povolení obnovy řízení podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), nepředstavuje překážku pro projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti. Aniž by Ústavní soud mínil předjímat rozhodnutí obecných soudů v uvedené věci, je mu z vlastní rozhodovací činnosti (sp. zn. III. ÚS 526/07 in http://nalus.usoud.cz) známá dosavadní ustálená rozhodovací praxe obecných soudů, která §229 odst. 3 občanského soudního řádu vykládá restriktivně. Konečně postup tuzemských soudů v případě výkladu a aplikace posledně uvedeného zákonného ustanovení byl již podroben kritice Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Faltejsek proti České republice ze dne 15. května 2008 (č. 24021/03).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů při výkonu jejich ústavněprávně vymezené pravomoci podle čl. 90 Ústavy České republiky, a to včetně postupů, které jsou k takovým rozhodnutím zapotřebí. V rozhodovací činnosti Ústavního soudu byly však již konstatovány podmínky, kdy nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Obecně jde o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02; N 10/29 SbNU 69).
12. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti při výkladu a aplikaci práva na spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") dospěl mimo jiné k závěru, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu [viz sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93), sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311), sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95), sp. zn. I. ÚS 287/05 (N 121/41 SbNU 515), a další]. Jde přitom o povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení §221 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 občanského soudního řádu rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení). Změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, a z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
13. Na druhé straně je nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že předmětem jeho činnosti je materiálně pojatá ochrana základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku. Není tedy jeho cílem zatvrzelé lpění na formálních či formálně-procesních aspektech té které věci bez logicky domýšlené propojenosti s materiálně chápanou spravedlností a přiměřeností. Obvykle tento přístup nachází svůj odraz v testu existence ústavněprávní relevance vznesené argumentace, resp. namítaných pochybení ze strany orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu je nutno nahlížet i na nyní posuzovanou ústavní stížnost.
14. Protizákonnost smluvního ujednání o nárocích stěžovatele byla důvodem pro zamítnutí žaloby prvního rozsudku soudu prvého stupně v této věci. Podstata tohoto právního závěru tkvěla v konstatovaném popření základních ustanovení smlouvy o tichém společenství (§269 odst. 1 ve spojení s §263 obchodního zákoníku v tehdy platném znění; srov. Dědič, J, a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Prospektrum, 1997. str. 789; resp. Štenglová, I., Plíva, S. Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 str. 950). Mimo jiné z toho byl tímto soudem vyvozen závěr o neexistenci smlouvy o tichém společenství. Optimisticky lze usuzovat i na úvahu tohoto soudu o rozporu smluvních ustanovení o nároku stěžovatele na vyrovnání se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku), a to z toho, že výslovně nebyl shledán žádný jiný důvod k vyhovění uplatněnému žalobnímu nároku (str. 6 rozsudku).
15. Odvolací soud se ve svém prvém rozhodnutí povahou nároků stěžovatele vyplývajících ze smlouvy konkrétně a jednotlivě evidentně vůbec nezabýval, protože se omezil na kritiku formalistického přístupu soudu prvního stupně k obsahu termínu podnikání, jež bylo předmětem smlouvy o tichém společenství. Paušálně přitom konstatoval, že "smlouva obsahuje zákonem předepsané základní náležitosti podle
§673 obchodního zákoníku a je proto platná" a dále uložil soudu prvního stupně toliko zkoumat splnění podmínek podle čl. 6 smlouvy (str. 4 a 5 usnesení). Na jedné straně je tedy možné vidět, že si odvolací soud i v této fázi procesu byl vědom významu základních ustanovení zákonných smluvních typů a na straně druhé bez dalšího vycházel z platnosti všech ustanovení předmětné smlouvy o tichém společenství. Pokud tedy odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že k absolutní neplatnosti čl. 6 smlouvy o tichém společenství musel přihlížet z úřední povinnosti, tak k tomu lze uvést, že bylo jeho povinností uvést tento právní závěr již ve svém prvém rozhodnutí. Nic takového ale v prvém rozhodnutí odvolacího soudu obsaženo není. Odvolací soud nemůže alibisticky kritizovat soud prvního stupně, že se nezabýval absolutní neplatností čl. 6 smlouvy o tichém společenství, když to sám neučinil a naopak dal závazný pokyn k aplikaci tohoto smluvního ustanovení.
16. Druhé rozhodnutí odvolacího soudu, obsahující již výslovný závěr, že je čl. 6 smlouvy o tichém společenství absolutně neplatný, byl tedy pro stěžovatele nepochybně sám o sobě překvapivý. Formálně správně tedy měl vést ke kasačnímu rozhodnutí. S ohledem na to, co již bylo uvedeno výše o rozhodnutí soudu prvního stupně a co bude uvedeno dále, má však Ústavní soud za to, že postup obecných soudů lze ve svém celku považovat za ještě ústavně souladný.
17. Podle Ústavního soudu je totiž zcela zřejmé, že ve svém druhém rozhodnutí odvolací soud ve skutečnosti plně potvrdil a upřesnil právní závěr obsažený v rozhodnutí soudu prvního stupně popsaný v bodě 15. Jen tak si lze totiž vysvětlit poměrně podrobnou analýzu dané smlouvy provedenou odvolacím soudem ve zcela shodném duchu (str. 4 druhý odstavec), vyúsťující v závěr o rozporu sjednaných nároků stěžovatele s §673 obchodního zákoníku. Tento závěr se přitom přímo týká i předmětného čl. 6 odst. 1 smlouvy o tichém společenství a teprve na něj navazuje závěr o rozporu tohoto smluvního ujednání se "zásadami poctivého obchodního styku v míře představující rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 ObčZ" (str. 5 rozsudku). Ve skutečnosti se tedy teprve tímto rozhodnutím odvolací soud zcela vypořádal s námitkami obsaženými v prvém odvolání, resp. provedl úplný přezkum prvého rozsudku soudu prvního stupně. Závěr o rozporu čl. 6 smlouvy o tichém společenství s dobrými mravy je tedy rozpracováním prvotního kusého závěru soudu prvního stupně o tom, že není ani žádný jiný důvod pro vyhovění žalobě. Je možné zopakovat, že tvrzení o "shodě se závěry předchozího rozhodnutí odvolacího soudu" nebylo pravdivé a korektní.
18. Argumentací a důkazními návrhy stěžovatele ve vztahu k právnímu závěru, který měl tedy v dané procesní situaci vést ke kasačnímu rozhodnutí (jak bylo vyloženo výše), se pak ve skutečnosti meritorně zabýval dovolací soud. Na tom nic nemění skutečnost, že jeho rozhodnutí má formu rozhodnutí procesního a dovolací soud ho za takové vydává i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud však z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí zjistil, že se dovolací soud obsahově zabýval argumentací stěžovatele obsaženou v dovolání právě za účelem vyvrácení závěru o rozporu daného smluvního ujednání s dobrými mravy v tomto konkrétním případě. Jednalo se o poukaz na další plnění, které měl vedlejšímu účastníkovi řízení vedle vkladu poskytnout pro podnikání. Ve vztahu k této argumentaci dovolací soud věcně uvedl, že se jedná o výhody, které ze smlouvy nevyplývají a které při úvaze o neplatnosti ujednání ve smlouvě nelze brát v úvahu (str. 5 usnesení). Předtím přitom dovolací soud sám vyhodnotil čl. 6 smlouvy o tichém společenství, a to v souvislostech s jinými ustanoveními té smlouvy, zákonnými ustanoveními a názory nauky, a dospěl k závěru o tom, že se předmětné smluvní ujednání příčí dobrým mravům (str. 4 a 5 usnesení). Z toho tedy pro Ústavní soud vyplývá, že v konečném důsledku dovolací soud napravil pochybení odvolacího soudu, které je předmětem ústavní stížnosti. Za takové situace toto pochybení pozbývá ústavněprávního významu v míře, která je nezbytná pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
19. Námitky stěžovatele proti navazujícímu závěru dovolacího soudu o nedostatku zákonných podmínek pro přezkum dalších otázek nadnesených stěžovatelem nemají samy o sobě vůbec ústavněprávní rozměr, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelem nejsou uváděny vůbec žádné námitky.
20. Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, které by bylo způsobilé k vydání kasačního rozhodnutí, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu