ECLI:CZ:US:2008:2.US.3047.07.1
sp. zn. II. ÚS 3047/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. A., zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Palackého 359, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2007 č. j. 20 Co 605/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 a čl. odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2007, č. j. 9 C 324/2006-36, bylo v řízení o žalobě žalobce JUDr. T. F. o neúčinnosti smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů proti žalované (stěžovatelce) rozhodnuto, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení řízení ve věci 39 Cm 324/2006 Krajského soudu v Hradci Králové. Dále bylo žalobci uloženo vyrozumět soud o rozhodnutí v této věci a navrhnout pokračování v řízení do 30 dnů od právní moci konečného rozhodnutí. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že usnesení okresního soudu se potvrzuje ve správném znění výroku: "Řízení se přerušuje do skončení řízení o dovolání žalobce podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 12 Cmo 449/2006-95."
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, přičemž její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové o přerušení odvolacího řízení (resp. s potvrzením takového rozhodnutí soudu prvního stupně), tedy v odlišném právním názoru, jakým způsobem měl obecný soud v řízení postupovat; k tomu stěžovatelka předkládá konkrétní argumentaci. Ústavnímu soudu však nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup krajského soudu, který je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu, a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. V zásadě by takto byl Ústavní soud v roli další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí; v daném případě navíc v situaci, kdy ve věci ani není meritorně rozhodnuto - což by bylo rovněž v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. Ústavní soud by tak byl postaven na počátek a nikoliv na konec přezkoumávání konkrétního případu a stal by se jakousi dozorující "superinstancí" nad postupem orgánů veřejné moci. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě má zvolit. Není věcí Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, aby obecné soudy v této činnosti omezoval či "úkoloval".
Krajský soud ve svém odůvodnění vyšel z toho, že pokud v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (není titul k výkonu rozhodnutí) a žalobce se domáhá této pohledávky v jiném řízení (u soudu či jiného orgánu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., když v řízení, v němž má být o vzniku titulu rozhodnuto, je nepochybně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000). Dále krajský soud konstatoval, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je sice mimořádným opravným prostředkem, který se uplatní až po právní moci soudního rozhodnutí, dovolací soud se ale zabývá věcí samou, tedy předmětem řízení před dovolacím soudem jsou věcné otázky konkrétního sporu. Navíc v daném případě bylo možno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007, č. j. 12 Cmo 449/2006-95, podat dovolání ze zákona, tedy zákonodárce předpokládal (v případě změny rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem) vyšší zájem na umožnění projednání věci ještě před soudem, který stojí na vrcholu soustavy obecných soudů. Spíše subsidiárně pak krajský soud podotkl, že odpůrčí žalobu, která je prostředkem k ochraně majetkových práv věřitele, může věřitel podat podle §42a) odst. 2občanského zákoníku jen do tří let ode dne, kdy byl odporovatelný právní úkon učiněn - což bylo v předmětné věci dne 12. 7. 2005 (krátce poté, co byl Krajským soudem v Hradci Králové vydán směnečný platební rozkaz proti Z. A.). Pro případ, že by rozsudek Vrchního soudu v Praze zmíněný se ukázal jako nezákonný, pak v případě nepřerušení řízení by mohlo dojít k prekluzi práva žalobce - věřitele - na odporování právnímu úkonu.
Dle názoru Ústavního soudu jsou z rekapitulovaného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu zřejmé důvody, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru o naplnění podmínky pro přerušení řízení, přičemž tyto důvody nelze považovat za odporující pravidlům logiky či v jiném směru za excesivní. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nejedná se o rozhodnutí ve věci, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. obdobný metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v řízení před Ústavním soudem v ustálené judikatuře Ústavního soudu - kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 491/03, III. ÚS 350/04, III. ÚS 275/06].
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu