ECLI:CZ:US:2008:2.US.3190.07.1
sp. zn. II. ÚS 3190/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9, zastoupené JUDr. Libuší Šmehlíkovou, advokátkou v Ostravě, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2007, č. j. 3T 45/2006-493, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 8 To 346/2007, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2006, č. j. 3 T 45/2006-343, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 8 To 440/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se na Ústavní soud nejprve obrátila se stručným elektronickým podáním, jímž se domáhala zrušení (výše uvedeného) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 8 To 346/2007, s tím, že se jeho vydáním cítí dotčena v právu na řádné soudní řízení, ochranu majetku a právu na dodržování trestního zákona soudy. Ústavnímu soudu předložila pověření pro svého zaměstnance k zastupování v soudních řízeních a zároveň sdělila, že dokončuje práci na definitivní verzi ústavní stížnosti, kteréžto práce zpožďují problémy s obstaráním zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání o odvolání ve věci. Následně doručila obsáhlé podání, jímž rozšířila původní návrh tak, že nyní napadá všechna v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v předmětné věci. Tvrdí, že jejich vydáním byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost dodatečně doplnila (jak před tím avizovala) ještě o argumenty, proč není v jejím případě nutné, aby ji v řízení zastupoval advokát.
Skutkové okolnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci lze stručně rekapitulovat takto:
U Obvodního soudu pro Prahu 5 byla pod sp. zn. 3T 45/2006 vedena trestní věc proti jednatelce společnosti s ručením omezeným, stíhané pro podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 trestního zákona.
Prvým napadeným usnesením (č. j. 3 T 45/2006-343 ze dne 22. 3. 2006) rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 podle §206 odst. 4 trestního řádu per analogiam, že v projednávané trestní věci nejsou stěžovatelka ani další poškození (Finanční úřad pro Prahu 5, Česká správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna a Oborová zdravotní pojišťovna) oprávněni uplatňovat nárok na náhradu škody dle §43 odst. 3 trestního řádu. Svůj závěr zdůvodnil odkazem na rozhodovací praxi soudů, dle níž dlužnou či zkrácenou daň, pojistné, poplatek, clo či podobnou povinnou platbu ve smyslu §147 a 148 trestního zákona nelze považovat za majetkovou škodu, jejíž náhradu by bylo možno přiznat v adhezním řízení.
Napadeným rozsudkem (č. j. 3T 45/2006-493 ze dne 1. 6. 2007) vyslovil obvodní soud vinu obžalované a uložil jí trest. Dle §59 odst. 2 trestního zákona jí též uložil ve zkušební době dle svých sil uhradit způsobený dluh.
Dalším napadeným usnesením (sp. zn. 8 To 346/2007 ze dne 10. 9. 2007) Městský soud v Praze zamítl podle §253 odst. 1 trestního řádu odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka jako jeden z poškozených subjektů nemá procesní postavení poškozeného ve smyslu §43 odst. 1 a 3 trestního řádu. Nárok na náhradu zkráceného pojistného vyplývá přímo ze zákona a pojišťovna o nedoplatku musí sama rozhodnout platebním výměrem. O nároku na náhradu škody proto soud v dané věci rozhodnout nemohl. Do výroků o vině a trestu pak stěžovatelka nebyla oprávněna odvolání podávat.
Konečně posledním napadeným usnesením (sp. zn. 8 To 440/2007 ze dne 7. 11. 2007) Městský soud v Praze zamítl dle §148 odst. 1 trestního řádu stížnost stěžovatelky podanou proti rozhodnutí prvoinstančního soudu, že spolu s ostatními poškozenými není oprávněna uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody. Stížnost byla odmítnuta s tím, že proti rozhodnutí vydanému dle §206 odst. 4 trestního řádu není přípustná.
Stěžovatelka napadá u Ústavního soudu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 s vědomím, že jako poškozená není oprávněna napadat nedostatečnou právní kvalifikaci trestněprávního jednání ani nesprávný výrok o trestu; nedomáhá se proto jeho zrušení, ale toho, aby obvodnímu soudu bylo uloženo doplnit jej o výrok o náhradě škody. Ostatní rozhodnutí navrhuje zrušit. Svou obsáhlou argumentaci stěžovatelka - stručně řečeno - staví na názoru, že povinností soudu je uložit obžalované v odsuzujícím rozsudku povinnost k náhradě škody vždy, jestliže dosud nebyla uhrazena. K tomu připojuje právní rozbor ustanovení §147 trestního zákona s akcentem na hlediska náhrady nedoplatků pojistného. Zdůrazňuje, že v řízení neuplatňovala jen nárok na plnění ze zdravotního pojištění, ale odpovědnostní nárok vůči jednatelce obchodní společnosti, která z titulu své funkce transfer příslušných plateb nezajistila, čímž se na úkor stěžovatelky obohatila. Proti obchodní společnosti stěžovatelka vydala výkaz nedoplatků dlužného pojistného a předepsala penále; jako náhradu škody v trestním řízení požaduje jen třetinu takto předepsané částky, kterou hradí pojišťovně zaměstnanci prostřednictvím zaměstnavatele (zde obchodní společnosti, jejímž je stěžovatelka statutárním orgánem). Škodu v této výši způsobila stěžovatelce svým jednáním odsouzená, nikoliv obchodní společnost. Jen výrokem v adhezním řízení lze z pohledu stěžovatelky dosáhnout toho, že bude moci při výkonu rozhodnutí postihnout i majetek odsouzené. Dále stěžovatelka rozebírá judikaturu, o niž obecné soudy opřely své závěry, a podrobuje ji kritice. Poukazuje na procesní chyby, k nimž došlo v hlavním líčení, jakož i při projednání odvolání. Konečně zpochybňuje právní kvalifikaci odsuzujícího rozsudku a vhodnost uloženého trestu.
Stěžovatelka dále velmi podrobně zdůvodnila, proč se na Ústavní soud obrátila sama, nikoliv prostřednictvím k tomu zmocněného advokáta. Zároveň požádala, aby jí Ústavní soud umožnil v řízení jednat samostatně. Stížnost prý vypracovala samostatně a odbornou pomoc advokáta fakticky nepotřebuje, když disponuje právním odborem s několika zkušenými právníky. Je také nevhodné a v rozporu s hlediskem hospodárnosti, aby k plnění úkolů vyplývajících z předmětu své činnosti najímala mimo okruh svých zaměstnanců advokáta, dále že v případě stěžovatelky jde o osobu veřejného práva, přičemž veřejnoprávní normy regulující činnost pojišťoven neumožňují stěžovatelce nechat se při vymáhání pojistného zastupovat advokátem. U osob, které disponují kvalifikovanými právníky a statutárními orgány považuje obecně stěžovatelka povinné zastoupení advokátem za zbytečné a nedůvodné, ve své podstatě podceňující odbornost v právu vzdělaných osob. Příslušné ustanovení patnáct let starého zákona o Ústavním soudu pokládá stěžovatelka za překonané, výslovně však upozorňuje, že jeho derogace se nedomáhá. Upozorňuje, že přímo z Ústavy či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povinné zastoupení advokátem nevyplývá. Argumentaci důvodové zprávy účelem této povinnosti, jímž je nižší nápad nekvalifikovaných návrhů, považuje za nepřijatelnou, neboť nelze vytvářet účastníkům umělé překážky, jejichž účelem je méně práce pro soud. Stěžovatelka se domnívá, že součástí práva na spravedlivé řízení je i právo jednat před soudem sám za sebe. Poukazuje též na rozdílný přístup ke státu a státním orgánům na jedné straně a fyzickým a právnickým osobám na straně druhé.
Nejprve bylo nutno řešit naposledy zmíněný problém povinného zastoupení, které zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Argumentům stěžovatelky nelze přisvědčit a její žádosti vyhovět. Ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že v řízení před Ústavním soudem musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Ústavní soud tradičně vykládá ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že povinnost být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, a to již při jejím podání, se týká všech osob bez výjimek, dokonce včetně osob práva znalých, tedy i advokátů. S ohledem na jednu z námitek stěžovatelky je ve vztahu k advokátům coby účastníkům řízení třeba podotknout, že na uvedeném přístupu se senáty Ústavního soudu ujednotily teprve postupem doby, dnes jej každopádně striktně praktikují. Stěžovatelkou zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu, které stojí na opačném závěru, je z roku 1994 a je výkladem překonáno. Toho si je ostatně dobře vědoma i stěžovatelka, neboť příslušné stanovisko (Pl. ÚS-st. 1/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 471 a násl.) v podání sama zmiňuje. Mimochodem praxi Ústavního soudu v tomto směru bez dalšího akceptovala i právní doktrína; srov. např. Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 106-107. Ústavní soud je v řízení, včetně posuzování splnění podmínek řízení, vázán zákonem o Ústavním soudu. Ustanovení §30 odst. 1 je navíc ustanovením kogentním, které nepřipouští benevolenci soudu směrem ke "zmírnění" stanovené podmínky. Navíc Ústavní soud ani nevidí žádný rozumný důvod, proč se od interpretace uvedeného ustanovení, dle níž je povinnost být v řízení zastoupen advokátem stanovena obecně bez diferenciace v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků, odchylovat. Takový výklad není protekčním ke stavu advokátskému a nesleduje znevážení jiných právních profesí, ale odráží skutečnost, že pouze v případě advokátů je osvojení předpisů týkajících se řízení před Ústavním soudem, s akcentem na sepisování ústavních stížností, součástí jejich odborné přípravy a advokátní zkoušky. Je evidentní, že procesní podmínka musí být v tomto směru v příslušném procesním řádu vymezena formálně a co nejobecněji, neboť není možné, aby Ústavní soud v každém konkrétním případě zkoumal profesní způsobilost zástupců účastníků ve vztahu ke zvláštní povaze řízení před Ústavním soudem. Budiž ještě doplněno, že stejně - byť bez bližšího odůvodnění - byla interpretována povinnost stěžovatelky vystupovat před Ústavním soudem prostřednictvím zmocněného advokáta též ve věci její ústavní stížnosti odmítnuté usnesením ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1346/08.
Stěžovatelka byla proto vyzvána, aby uvedený formální nedostatek odstranila, což ve stanovené lhůtě učinila; Ústavnímu soudu doručila plnou moc udělenou zvolené advokátce k zastupování v řízení. Advokátka též vůči Ústavnímu soudu prohlásila, že se s obsahem původního podání plně ztotožňuje. Bylo proto možné zabývat se vlastním předmětem ústavní stížnosti.
Předně je nutno uvést, že návrh směřuje proti čtyřem rozhodnutím, která mají z hlediska přezkumu ústavnosti zcela rozdílný charakter, a tedy vyžadují i samostatný přístup.
Usnesením ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 8 To 440/2007, Městský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatelky s tím, že stížnost proti rozhodnutí, dle kterého není stěžovatelka oprávněna uplatňovat v daném trestním řízení nárok na náhradu škody, je dle trestního řádu nepřípustná. Podmínky přípustnosti jsou stanoveny v trestním řádu. Dle ustanovení §141 odst. 2 trestního řádu lze stížností napadnout každé usnesení policejního orgánu, usnesení soudu a státního zástupce pak jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže je rozhodováno ve věci v prvním stupni. O tom, že poškozená nebyla oprávněna uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody, rozhodl v dané věci soud usnesením vydaným dle §206 odst. 4 trestního řádu. Protože možnost podat proti této kategorii usnesení stížnost trestní řád výslovně nezakládá, dle jeho §141 odst. 2 a contrario ji nelze, pokud je přesto podána, hodnotit jinak než jako nepřípustnou. V tomto duchu byla také poškozená soudem prvé instance poučena. V napadeném rozhodnutí se mohl stížnostní soud zabývat pouze procesní otázkou přípustnosti uplatněného opravného prostředku. Taktéž Ústavní soud může proto podrobit svému přezkumu jen tuto úvahu stížnostního soudu. Ten postupoval zcela v intencích trestního řádu, přičemž o správnosti jeho závěru objektivně není pochyb. Zásah do procesních, natož pak základních práv stěžovatelky tak nelze dovodit. Návrh je v této části zjevně neopodstatněný. Ostatně proti těmto ryze procesním záležitostem ani stěžovatelka ve svém návrhu nijak nebrojila.
Směřuje-li návrh - a v jeho rámci i nejpodstatnější část stížnostní argumentace - proti prvoinstančnímu procesnímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 3 T 45/2006-343 ze dne 22. 3. 2006 (totiž že v projednávané trestní věci není stěžovatelka oprávněna uplatňovat nárok na náhradu škody), je návrh opožděný. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Přitom ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy, a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (z mnoha jiných např. usnesení IV. ÚS 248/96 či I. ÚS 213/96). Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že je-li podán opravný prostředek ze zákona nepřípustný, lhůtu podání ústavní stížnosti to neprodlužuje. V posuzované věci trestní řád podání žádného opravného prostředku proti předmětnému procesnímu usnesení neumožňoval. Šedesátidenní lhůta tak stěžovatelce počala plynout již dne následujícího po doručení uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5. Z kopií rozhodnutí předložených stěžovatelkou vyplývá, že se tak muselo stát před 15. 5. 2006, kdy usnesení napadla stížností (resp. podáním, které tak soud vzhledem k jeho obsahu dodatečně vyložil). Bylo-li předmětné usnesení napadeno ústavní stížností vypravenou stěžovatelkou dne 17. 12. 2007 (resp. 28. 1. 2008, kdy teprve jej do petitu doplněného podání stěžovatelka zahrnula), stalo se tak jednoznačně po uplynutí lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Toliko v rámci obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že jinak by s předmětným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 nemohl naložit ani v případě zachování stížnostní lhůty. Ústavní soud tradičně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, kteroužto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by přijaté právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující garanci základních práv. Pokud je Nejvyšším soudem ČR (který je právě tím, kdo je povolán interpretaci trestního zákona a trestního řádu sjednocovat) nastolena a ostatními soudy bez dalšího respektována praxe, podle níž v případě trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 trestního zákona, nemůže oprávněný subjekt uplatnit nárok na náhradu škody rámci trestního řízení, není Ústavní soud oprávněn nikterak zasahovat.
Ohledně druhého z napadených usnesení Městského soudu v Praze, jakož i napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, je nutno taktéž konstatovat zjevnou neopodstatněnost návrhu. Opravný prostředek - odvolání - tu stěžovatelka coby poškozená směřovala proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalované jednatelky obchodní společnosti. Trestní řád však poškozené odvolání do těchto výroků podat neumožňuje; dle §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu může rozsudek odvoláním napadnout též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to pro nesprávnost výroku o náhradě škody, eventuálně proto (odst. 2), že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Byla-li v posuzované věci stěžovatelka usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z možnosti uplatnit nárok na náhradu škody vyloučena, byla tím vyloučena též z okruhu subjektů oprávněných podat odvolání (zde pro chybějící výrok). I zde tedy usnesení Městského soudu v Praze plně odpovídá obsahu trestního řádu a sotva lze uvažovat o dotčení základních práv stěžovatelky. Pokud pak jde o výhrady proti závěru odvolacího soudu, že výrok o náhradě škody nechybí v důsledku chybného postupu obvodního soudu (§246 odst. 2 trestního řádu), potažmo výhrady proti napadenému rozsudku obvodního soudu, ani těmi se pro neopodstatněnost nemohl Ústavní soud zabývat meritorně. Platí totiž, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, respektive (jak je tomu v posuzovaném případě) pokud nejsou práva poškozené ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna. Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval, že charakteristickým znakem moderního právního státu je mimo jiné i to, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345., či usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, sv. 14, str. 291). V trestním řízení nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby, ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného na náhradu škody již v rámci trestního řízení do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení o nároku na náhradu škody je v trestním řízení také "pouze" řízením adhezním. Pokud by nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Na druhé straně se nároku na náhradu škody lze domáhat samostatně pořadem věcí civilněprávních, který má v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z §44 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí civilněprávních (§228 a 229 trestního řádu).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta, dílem jako návrh opožděný a dílem jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. b), resp. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu