ECLI:CZ:US:2008:2.US.475.08.1
sp. zn. II. ÚS 475/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. F., zastoupeného JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 440/2007 ze dne 12. prosince 2007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 21. února 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. září 2007, sp. zn. 2 T 146/2006, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že vylákal na poškozeném J. Š. půjčku 100.000 Kč, kterou se zavázal uhradit nejpozději do 1. srpna 2005, třebaže věděl, že vzhledem ke své finanční situaci tento termín nebude moci dodržet, a vrátil ji až po podání trestního oznámení, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou roků. Tvrdí, že odvolací soud porušil čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti poukazuje na to, že prvním rozsudkem v pořadí byl v podstatě na stejném skutkovém podkladě shledán vinným trestným činem zpronevěry, avšak tento rozsudek byl k jeho odvolání zrušen. Dále poukazuje na to, že ve svém odvolání namítal jak nesprávná, resp. neúplná, skutková zjištění soudu prvého stupně, tak i nesprávné právní posouzení věci. Popřel existenci podvodného úmyslu s tím, že část poskytnuté půjčky ve výši 20.000 Kč vrátil v dohodnuté lhůtě splatnosti, a že o tomto tvrzení v rámci odvolání předložil příslušný doklad, a dalšími písemnostmi doložil, že ohledně zbytku dluhu se dostal do prodlení v důsledku druhotné platební neschopnosti, kdy jiný dlužník nesplnil vůči němu svou povinnost vrátit mu půjčenou částku 500.000 Kč. Poukazuje i na to, že státní zástupce s ohledem na uplatněné odvolací námitky navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci k doplnění dokazování. Odvolací soud neúplnost skutkových zjištění nahradil jen svými vlastními úvahami. Reálného opodstatnění postrádá především tvrzený rozpor mezi předloženými doklady o vrácení částky 20.000 Kč, neboť ve skutečnosti se ve vztahu mezi zúčastněnými jednalo o dva obchodní případy se zcela odlišnou dobou vzniku i plnění, a právě k objasnění této skutečnosti směřovalo navrhované doplnění dokazování. Tím stěžovatel sledoval vyvrácení domněnky o existenci podvodného úmyslu, stejně jako tvrzenou vlastní druhotnou platební neschopností.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Zásadně mu nepřísluší zasahovat do ústavněprávně vymezené pravomoci obecných soudů (do níž spadá i ochrana základních práv a svobod), pokud jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N. 17/1 SbNU 123). Z pohledu ústavněprávního byly již vyvozeny podmínky, kdy nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69).
4. V posuzovaném případě se obecné soudy poměrně podrobně zaměřily především na vyhodnocení důkazní situace a na právní kvalifikaci jednání všech aktérů, tj. stěžovatele a svědků U. a Š., a tím se zcela vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele v rámci jeho obhajoby. Shodly se přitom na tom, že s ohledem na vlastní situaci (zjištěnou především ze spisu Okresního soudu v Třebíči ve věci, kde byl stěžovatel v době spáchání skutku odsouzen pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 trestního zákona), stěžovatel věděl o tom, že v době splatnosti nebude moci půjčku vrátit. Ústavní soud tedy nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by odvolací soud vlastními úvahami nahradil neúplnost skutkových zjištění, protože ve skutečnosti se oba soudy na dostatečnosti skutkových zjištění shodly a odvolací soud pouze doplňoval úvahy soudu prvního stupně ve vztahu k závěru o vině stěžovatele, a to především s ohledem na listinné důkazy a tvrzení, které v jejich celku stěžovatel předložil až v rámci odvolání. Ústavní soud proto považuje odůvodnění odvolacího soudu za logické a ústavně souladné, když závěr o účelovosti tvrzení o částečném včasném splacení dluhu založil na předchozích shodných výpovědích všech zúčastněných o tom, že dluh v době splatnosti splacen nebyl, a závěr o účelovosti tvrzené druhotné platební neschopnosti je podložen podrobným vyhodnocením listin, předložených stěžovatelem. Odvolací soud tudíž uvedl konkrétně co kterým důkazem bylo zjištěno, čemu uvěřil v případě rozporů či různosti důkazů, kterým a proč uvěřil (sp. zn. III. ÚS 628/2000, N 67/22 SbNU 87). Argumentace stěžovatele je z tohoto pohledu jen v poloze polemiky se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, podepřená pouze opakováním uplatněné obhajoby, aniž by věc posouvala do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Nic na tom nemůže změnit ani obecné tvrzení o porušení konkrétně uvedených článků Listiny základních práv a svobod.
5. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu