ECLI:CZ:US:2008:2.US.616.06.1
sp. zn. II. ÚS 616/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele JUDr. Ladislava Navrátila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 592, zastoupeného Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 2717, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 31. 5. 2006 č. j. 18 Co 40/2006-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2006 a doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2006, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z příslušného spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 31. 5. 2006 č. j. 18 Co 40/2006-89 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. 12. 2005 č. j. Nc 2360/2002-64, kterým okresní soud v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze, Orlická 4/2020, rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 820.000,- Kč v exekuci prodejem nemovitosti tak, že zástavní věřitelce BORA-INVEST, s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Sibiřská 390/III, přiznal 820.000,- Kč a ostatním účastníků nepřiznal ničeho. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že pohledávka soudního exekutora na náhradě nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitosti uspokojuje ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), který je v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2006 pod č. 31 (dále jen "stanovisko Nejvyššího soudu").
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dne 11. 9. 2006 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2008 č. j. 20 Cdo 706/2007-114 odmítl podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné, neboť v otázce, jež je v souzené věci předmětem dovolacího přezkumu, byla soudní praxe usměrněna soudy aplikovaným stanoviskem Nejvyššího soudu, na němž dovolací soud setrval.
Napadené usnesení odvolacího soudu představuje dle názoru stěžovatele výsledek interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti. Má za to, že v souladu s přiměřenou aplikovatelností ustanovení občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění (dále jen "exekuční řád"), ve shodě s rozhodovací praxí některých exekučních soudů v České republice a v souladu se zásadou úplatnosti výkonu exekuční činnosti, představují náklady exekutora dle §87 odst. 1 exekučního řádu pohledávku první skupiny dle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ve smyslu §28 a §52 odst. 2 exekučního řádu se jedná o náklady státu. Pro výši této pohledávky je přitom dle stěžovatele s odkazem na komentářovou literaturu rozhodující pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný exekutorem podle §88 exekučního řádu.
Názor, podle kterého by měly být náklady exekutora uspokojeny ve třetí skupině, je pak nutno dle mínění stěžovatele považovat za chybný. Nelze totiž spojovat nárok oprávněného na úhradu vymáhané pohledávky a nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce. Výše vymáhané pohledávky vyplývá z exekučního titulu a pro potřeby exekuce se určuje v usnesení o nařízení exekuce. Oproti tomu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tyto náklady se vymáhají na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů exekuce určených k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Určení a vymáhání těchto nákladů je tak do značné míry samostatné na pohledávce oprávněného a dle názoru stěžovatele rozhodně nesdílí její osud. Stěžovatel nadto připomíná, že při analogické interpretaci, kterou zvolil krajský soud v napadeném usnesení, by měl exekutor dle §338ze odst. 1 o. s. ř. horší postavení než jím ustanovený správce podniku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s interpretací §337c odst. 1 o. s. ř., ke které v dané věci dospěly jak soud okresní, tak soud krajský. V ústavněprávní rovině opírá stěžovatel svou verzi správné interpretace tohoto ustanovení o odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 372/94, ve kterém je vyjádřena stěžejní zásada úplatnosti výkonu exekuční činnosti.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že z odůvodnění stěžovatelem citovaného nálezu, ani ze stěžovatelem uvedených ustanovení exekučního řádu, není možno dovozovat závěr, že postavení exekutora je třeba posuzovat analogicky postavení státu, respektive že náklady exekutora je nutno chápat jako náklady státu. Ústavní soud naopak v usnesení ze dne 31. 8. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, a posléze i ve stanovisku pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS-st. 23/06), vyjádřil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele, kdy vykonává soustavnou činnost za účelem dosažení zisku, a to na vlastní riziko. Exekutor pak má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. V projednávané věci je proto dle názoru Ústavního soudu analogicky zcela nepřijatelné, aby podnikatelské riziko exekutora, že z prodeje nemovitosti nebude jeho pohledávka uspokojena, bylo přenášeno na zástavního věřitele, jehož pohledávka zajištěná zástavním právem k prodávané nemovitosti se uspokojuje ve stejné skupině jako pohledávka oprávněného, avšak v projednávané věci jí navíc svědčilo lepší pořadí.
Závěr o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu je ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), jež je dle názoru Ústavního soudu plně použitelný na daný případ. Podle něj osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Exekutorskou činnost je dle mínění Ústavního soudu třeba chápat jako službu prováděnou za úplatu, přičemž výše této úplaty by měla nějakým způsobem provedenou službu reflektovat. Pokud tedy pohledávka oprávněné osoby není uspokojena, není důvod, aby byla saturována pohledávka exekutora. Jistě by nebylo spravedlivé (a mravné), kdyby pohledávka soudního exekutora byla vždy bezpodmínečně uspokojena v plné výši, zatímco plné uspokojení pohledávky oprávněného, popř. dalších podobných pohledávek, by bylo závislé na výši podstaty. V takovém případě by podnikatelské riziko soudního exekutora bylo zcela eliminováno a přeneseno na bedra oprávněného (srov. II. ÚS 2080/07).
Ústavní soud taktéž nepovažuje za relevantní stěžovatelův odkaz na §338ze odst. 1 o. s. ř., dle něhož by měl v duchu napadeným usnesením provedené interpretace soudní exekutor horší postavení než správce podniku, kterého exekutor jmenuje. Ze skutečnosti, že exekutor jmenuje správce podniku, není možno dle názoru Ústavního soudu bez dalšího dovodit, že pohledávka exekutora musí být nutně uspokojena před pohledávkou správce podniku.
Přisvědčit stěžovateli nemůže Ústavní soud konečně ani z hlediska tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obecné soudy v dané věci interpretovaly sporné ustanovení občanského soudního řádu způsobem, jenž nesvědčí o extrémní svévoli při aplikaci a interpretaci práva. Okresní i krajský soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a navíc se opíraly o publikované stanovisko Nejvyššího soudu, jež přesně dopadá na danou problematiku.
Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud napadeným usnesením právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neporušil. Okolnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud projednával a rozhodoval věc ve shora uvedeném složení senátu, nepovažoval návrh stěžovatele ze dne 26. 9. 2006, kterým se domáhal vyloučení soudce JUDr. Vladimíra Kůrky z projednávání a rozhodování jeho věci ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, za důvodný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu