ECLI:CZ:US:2008:3.US.1047.07.1
sp. zn. III. ÚS 1047/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Q. D., právně zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 3 To 181/2006, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 5 T 199/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení základních práv stěžovatele zaručených články 3 odst. 1, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona. Podle skutkového zjištění městského soudu se ho dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 16. 5. 2005 napadl svou bývalou manželku P. D. a způsobil jí frakturu žebra a pneumotorax. Zranění si vyžádalo hospitalizaci, přičemž bez včasného chirurgického zákroku by mohlo dojít k akutnímu ohrožení života poškozené. Za to byl stěžovatel nalézacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně projednávanou ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele při stejném popisu skutku, jak jej učinil soud prvního stupně, uznal vinným opět trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho opět k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele usnesením ze dne 10. ledna 2007 sp. zn. 7 Tdo 1389/2006 tak, že je jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti navrhovatel především namítal, že právní kvalifikace trestného činu, učiněná v obžalobě, byla změněna a o této změně se stěžovatel měl dozvědět až při vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Právní kvalifikace spáchaného skutku, jakožto trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, dle názoru stěžovatele postrádá oporu v provedeném dokazování, jež bylo soudem prvého stupně prováděno převážně ve vztahu k právní kvalifikaci trestného činu týrání svěřené osoby podle ust. §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.
Stěžovatel dále tvrdil, že se obecné soudy v jeho trestní věci náležitým způsobem nevypořádaly s otázkou subjektivní stránky trestného činu, neboť ani soudem druhého stupně nebyl stěžovateli prokázán úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Stěžovatel má za to, že subjektivní stránka trestného činu dle ust. §222 odst. 1 tr. zákona předpokládá útok, kterým pachatel plánovitě hodlá způsobit následek uvedený v ust. §89 odst. 7 tr. zákona. Dokazování, které provedeno bylo, dle jeho názoru nevypovídá nic o jednání, které by mělo být příčinou těžké újmy na zdraví. Skutkový stav je obecnými soudy konstruován výhradně na základě nepřímých důkazů. Stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily závěry znalce z oboru zdravotnictví a upozorňuje na výpověď poškozené, jež vyloučila, že by původcem jejího zranění byl stěžovatel.
Stěžovatel zejména brojí proti postupu soudu odvolacího, jenž místo toho, aby rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení, rozhodl vlastním rozsudkem dle ust. §259 odst. 3 tr. řádu, aniž byly dány zákonné podmínky k takovému postupu; tím měl tento soud stěžovateli odejmout právo na přezkoumání rozhodnutí. V další části své argumentace stěžovatel zpochybňuje postup obecných soudů ohledně důkazu provedeného znaleckým posudkem vypracovaným k posouzení duševního stavu poškozené. Na závěr odůvodnění své ústavní stížnosti se stěžovatel ohrazuje proti postupu, jímž nalézací soud dle jeho názoru zasáhl do jeho ústavním pořádkem zaručeného práva na obhajobu, neboť údajně diskreditoval obhájkyni stěžovatele svým výrokem, uvedeným na straně třetí v odstavci prvním rozsudku, kde obecný soud konstatoval, že prohlášení poškozené, ospravedlňující stěžovatele, s největší pravděpodobností vypracovala právě uvedená obhájkyně poškozeného.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i vyžádaný spisový materiál obecných soudů a dospěl k názoru, že ústavní stížnost není důvodná a je ji třeba odmítnout jako návrh podaný po lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Pro posouzení návrhu stěžovatele má zásadní význam již zmíněná skutečnost, že stěžovatel v téže věci podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl usnesením sp. zn. 7 Tdo 1389/2006, jež ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl.
V uvedeném dovolání stěžovatel užil argumentaci naprosto totožnou s námitkami, jež nyní uplatňuje v ústavní stížnosti a deklaroval přitom dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud však ohledně většiny stěžovatelových argumentů s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu konstatoval, že je ani pod stěžovatelem deklarované ani pod žádné jiné důvody vyjmenované v ust. §265b tr. řádu podřadit nelze, a tudíž o nich není možno věcně rozhodovat. Tu část argumentace dovolání stěžovatele, v níž byla, obdobně jako v ústavní stížnosti, namítána absence subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.
Dle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07 dostupná v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené je třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na ,,návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 25. 8. 2006, jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu (zatímco ústavní stížnost byla podána dne 25. 4. 2007).
Nad rámec řečeného lze poznamenat:
Pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena.
Pokud by se býval stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (např. by mělo jít o ústavně relevantní vady při zjišťování skutkového stavu věci), bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) bylo již odvolání. Běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti se ovšem i v takovém případě odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Jako obiter dictum soudce zpravodaj dále poznamenává, že i pokud by Ústavní soud návrh stěžovatele meritorně projednal, s největší pravděpodobností by jej jako zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Soudce zpravodaj se plně ztotožňuje zejména s právními závěry obecných soudů ohledně formy zavinění a odkazuje zejména na již citované usnesení Nejvyššího soudu, který se uvedenou otázkou v řízení o dovolání velmi podrobně zabýval. Stěžovatel ve své obhajobě v trestním řízení i v argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti zužuje pojem úmyslného zavinění ve smyslu §4 tr. zákona toliko na tzv. úmysl přímý, vymezený tak, že pachatel chce v trestním zákoně uvedeným způsobem porušit nebo ohrozit chráněný zájem [§4 písm. a) tr. zákona]. Ve skutečnosti pro úmyslné zavinění postačí i úmysl nepřímý - eventuální [§4 písm. b) tr. zákona], kdy pachatel ví, že svým jednáním může porušení chráněného zájmu způsobit, a pro případ, že je způsobí, je s takovým následkem srozuměn. V případě trestných činů proti životu a zdraví vyvinula nauka v oboru trestního práva a judikatura obecných soudů určité myšlenkové postupy, s jejichž pomocí lze z objektivně zjištěných okolností útoku rozeznat indicie svědčící o formě a míře zavinění. Zda byl pachatel při útoku srozuměn např. se způsobením těžké újmy na zdraví ve smyslu ust. §89 odst. 7 tr. zák., lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo atd. - viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 433/02, Sb. n. u. ÚS ČR, sv. 33, nález č. 49, str. 11 či v internetové databázi Ústavního soudu veřejnosti dostupná usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 681/06 a sp. zn. III. ÚS 843/06, včetně tam citované judikatury obecných soudů).
Pokud jde o skutková zjištění provedená ve věci soudem prvého stupně, zejména konstatování, že zranění poškozené vzniklo tím, že ji stěžovatel kopl (vzhledem k místu poranění zjevně do žeber), jsou závěry obecných soudů logicky odůvodněny s odkazem na poměrně rozsáhlé dokazování. Stěžovateli muselo být naprosto zjevné, že svým jednáním může poškozené způsobit závažné zranění, a pro případ, že jí toto způsobí, byl s takovýmto následkem srozuměn.
Konečně pro úplnost k výrokům obecného soudu na adresu obhájkyně stěžovatele ohledně prohlášení poškozené (na č. l. 73) soudce zpravodaj uvádí, že jde o výroky nezasahující do základních práv stěžovatele způsobem, jež by vyžadoval kasaci rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem.
S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj