ECLI:CZ:US:2008:3.US.1061.07.1
sp. zn. III. ÚS 1061/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Veskou, advokátem se sídlem Palackého 359, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006 sp. zn. 1 Tmo 10/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2006 sp. zn. 1 Tm 4/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného článkem 37 odst. 3 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a dále pro rozpor s články 95 odst. 1 a 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uznán vinným proviněním vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže; nadále jen "zákon č. 218/2003 Sb."), proviněním krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona a proviněním porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., §6 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Všechna uvedená provinění měl stěžovatel spáchat ve spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr. zákona společně s mladistvým obžalovaným T. V., ml. obžalovaným R. P. a společně s nezletilým M. S. Za tato provinění bylo stěžovateli nalézacím soudem ve smyslu ust. §35 odst. 1 tr. zák, §31 odst. 1, 3 zákona č. 218/2003 Sb. uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody na devět roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §76 zákona č. 218/2003 Sb. a §8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice pro mladistvé.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel označených provinění dopustil (zkráceně řečeno) tím, že se nejprve společně po vzájemné dohodě s dalšími dvěma mladistvými a se svým nezletilým bratrem M. S. v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2004, v obci Malé Svatoňovice ulici Úpická, okr. Trutnov, vloupal do rodinného domku poškozeného F. K., a to tak, že všichni přelezli oplocení domku, poté nezletilý M. S. po společné domluvě zůstal venku, aby hlídal, zatímco stěžovatel rozbil okno v zadní části domu a společně s R. P. a T. V. vnikli do domu v úmyslu zde odcizit peníze, starožitnosti a jiné cennosti. Při prohledávání domu byli přistiženi poškozeným K., načež jej společným jednáním napadli v úmyslu jej usmrtit tím způsobem, že stěžovatel jej nejprve udeřil nejméně dvěma údery kovovou tyčí do oblasti hlavy, po pádu poškozeného na zem jej všichni společnými silami drželi na zemi, svázali jej lepicí páskou přes nohy, ruce a ústa, aby mu zabránili bránit se a volat o pomoc, poté jej stěžovatel opakovaně uhodil nejméně dvěma údery do oblasti hlavy, dokud poškozený jevil známky života, následně poškozenému odcizili peněženku s finanční částkou ve výši minimálně 6.000,- Kč, kterou měl poškozený při sobě, a jeho tělo zakryli ve sklepě dřevěnými přepravkami na ovoce, poté z domu utekli a odcizené peníze si rozdělili. Uvedeným útokem způsobili poškozenému závažná poranění, v jejichž důsledku poškozený zemřel.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel spolu s dalšími obviněnými odvolání směřujícími proti výrokům o vině i trestních opatřeních. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze však byla uvedená odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel (zkráceně řečeno) namítal, že obecné soudy porušily procesní předpisy v postupu při provádění dokazování slyšením svědků a při čtení výpovědí svědků, neboť v hlavním líčení byli předvoláni toliko svědci vypovídající v neprospěch stěžovatele a zároveň byl odmítnut návrh obhajoby na předvolání svědkyně, která se ve výpovědi učiněné v přípravném řízení jako jediná o stěžovateli vyjadřovala kladně. Dále stěžovatel namítal porušení ust. §209 odst. 1 tr. řádu, neboť krajský soud v průběhu hlavního líčení jako svědkyni vyslechl J. K. - kurátorku pro mládež Městského úřadu v Trutnově, ačkoliv se tato svědkyně nacházela v jednací síni po celou dobu hlavního líčení před tím, než byl její výslech proveden, a byla proto přítomna výslechům všech tří mladistvých obžalovaných.
Jak plyne z odůvodnění ústavní stížnosti, bylo v trestní věci stěžovatele rovněž podáno dovolání, v němž stěžovatel s odkazem na §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán (šlo o tvrzení o podjatosti senátu nalézacího soudu). O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 8 Tdo 62/2007 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i vyžádaný spisový materiál obecných soudů a dospěl k názoru, že ústavní stížnost není důvodná a je ji třeba odmítnout jako návrh podaný po lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Pro posouzení návrhu stěžovatele má zásadní význam již zmíněná skutečnost, že stěžovatel v téže věci podal dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl usnesením sp. zn. 8 Tdo 62/2007, jež ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.
Dle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil,: I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07 dostupná v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené je třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na ,,návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 24. 5. 2006, jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu (zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 26. 4. 2007).
Nad rámec řečeného lze poznamenat:
Pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena.
Pokud se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (např. by mělo jít o ústavně relevantní vady při zjišťování skutkového stavu věci), bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání. Běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti se ovšem i v takovém případě odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj