ECLI:CZ:US:2008:3.US.1272.08.1
sp. zn. III. ÚS 1272/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. B., zastoupené JUDr. Elenou Szabóovou, advokátkou se sídlem Továrenská 1, Štúrovo, Slovenská republika, na základě substituční plné moci Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem Palackého 46, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2008 č. j. 30 Cdo 477/2008-187, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. října 2007 č. j. 12 Co 777/2007-147, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 23. května 2007 č. j. 7 C 118/2006-122, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení a Š. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2008, napadla stěžovatelka "rozhodnutí Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 7 C 118/2006-122".
Protože návrh stěžovatelky nesplňoval podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval soudce zpravodaj stěžovatelku k odstranění vad návrhu a jeho doplnění ve smyslu připojeného písemného poučení, které stěžovatelka převzala dne 4. 6. 2008. Rozhodnutím předsedy České advokátní komory ze dne 14. 5. 2008 č. j. 1064/08 byla podle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce určena k zastupování v řízení u Ústavního soudu advokátka JUDr. Elena Szabóová, která zplnomocnila substituční plnou mocí advokáta Mgr. Jana Horáčka.
V podání, označeném jako "doplnění ústavní stížnosti....", doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2008, napadá stěžovatelka již všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že těmito rozhodnutími (včetně řízení jim předcházejícím) bylo porušeno její základní právo ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého výše označeného základního práva stěžovatelka dovozuje z toho, že jí obecné soudy "upřely její nárok, který vznesla proti vedlejší účastnici", neboť prý neprokázala, že "za vedlejší účastnici plnila vyživovací povinnost k nezletilému dítěti".
Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy.
II.
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. 5. 2007 č. j. 7 C 118/2006-122 zamítl žalobu stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti vedlejší účastnici - žalované o uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce 96 000,- Kč (výrok I.).
Předmětná částka byla údajně stěžovatelkou vynaložena na výživu jejího vnuka - P. B., o kterého měla prý pečovat až do věku jeho tří let. Měsíční výše nákladů na nezletilého činila podle tvrzení stěžovatelky 4 000,- Kč, které jí matka nezletilého - vedlejší účastnice ani na výzvu neuhradila.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka neprokázala, že by za vedlejší účastnici plnila vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Nezletilému sice poskytovala plnění v podobě jídla, ošacení a dalších potřeb - jednalo se však ze strany stěžovatelky o naplňování role babičky nezletilého vnuka. Naopak bylo prokázáno, že soustavnou péči o nezletilého včetně vyživovací povinnosti plnili oba rodiče. Z tohoto důvodu stěžovatelka nebyla povinna plnit, resp. nebylo prokázáno, že by skutečně o své vůli plnila vyživovací povinnost za ně (ve smyslu ustanovení §101 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"), neboť pobyt nezletilého dítěte u stěžovatelky nebyl souvislý ani trvalý.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2007 č. j. 12 Co 777/2007-147 pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve smyslu stěžovatelkou uplatněných odvolacích důvodů odvolací soud konstatoval, že nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by skutková zjištění soudu prvního stupně byla nesprávná, případně že by neměla oporu v obsahu spisu, či že by nebyly všechny zjištěné skutečnosti vyhodnoceny podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř., a že by mezi nimi existoval logický rozpor.
Rovněž v případě právního posouzení věci soudem prvního stupně nezjistil odvolací soud žádné pochybení při aplikaci ustanovení §101 zákona o rodině. Podle názoru odvolacího soudu nebyla aplikace ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku na předmětnou věc možná, neboť jde o rodinněprávní vztah upravený zákonem o rodině (konkrétně ustanovením §101), na nějž ustanovení upravující bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku (§451 a násl. občanského zákoníku) nedopadají. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně i v tom, že nebyl naplněn základní předpoklad pro úspěšné uplatnění návrhu na úhradu plnění za jiného, a to, že vedlejší účastnice jako povinná k výživě nezletilého spolu s otcem nezletilého neměla možnost a schopnost výživné nezletilému poskytovat, s ohledem na další dvě vyživovací povinnosti vedlejší účastnice navíc v takovém rozsahu a míře, jak požadovala stěžovatelka, přičemž současně nebylo prokázáno, že plnění bylo stěžovatelkou od počátku míněno a určeno jako výživné nezletilého za povinné, tedy za jeho rodiče.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 3. 2008 č. j. 30 Cdo 477/2008-187 tak, že je jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud konstatoval, že jde o věc, kterou je nutno posuzovat podle ustanovení §101 zákona o rodině. Citované ustanovení §101 zákona o rodině je ve vztahu k hmotněprávní úpravě bezdůvodného obohacení, obsažené v ustanovení §454 občanského zákoníku, ustanovením zvláštním (jedná se o speciální rodinněprávní institut), na jehož základě je vyloučeno užití ustanovení občanského zákoníku upravujícího institut bezdůvodného obohacení ve věcech skutkově obdobných. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je přípustnost dovolání v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci upravené v §101 zákona o rodině vyloučena.
III.
Ústavní soud zvážil tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je její nesouhlas s právním posouzením věci tak, jak byla vyložena výše označenými soudy v odůvodněních stěžovatelkou napadených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že jak věcná, tak i právní argumentace stěžovatelky nyní předkládaná Ústavnímu soudu byla již předmětem posouzení odvolacího i dovolacího soudu, přičemž tyto soudy správně dovodily, že na projednávanou věc dopadá speciální ustanovení zákona o rodině (§101), které je vždy nutné aplikovat v případech skutkově obdobných, přičemž se nejedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §454 občanského zákoníku.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelky sice odkazuje na údajné porušení čl. 9 odst. 1 Listiny (ve znění: "nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám"), tato argumentace je však zcela nepřípadná.
Ústavní soud pojem "nucené práce nebo služba" chápe ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. Van den Muselle v. Belgie, 1983, A 70) především tak, že musí být naplněny dvě kumulativní podmínky. Jednak se musí jednat o práce či služby, které konkrétní osoba vykonává proti své vůli, přičemž závazek tyto práce či služby vykonat se jeví jako zjevně nespravedlivý, resp. pro povinného představuje zbytečnou, neodůvodněnou tvrdost. Ústavní soud však ve vztahu k projednávané věci shledal, že výše uvedené podmínky nejsou v žádném ohledu dány.
Pokud jde o posouzení, jestli práce či služba byla vykonávána konkrétní osobou proti její vůli, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pod pojem nucené práce a služby nelze v zásadě podřadit ty, které vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy, včetně zákona o rodině (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 37/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 9, str. 61 a násl., rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). Právě takovým závazkem je však i nyní stěžovatelkou tvrzená, nikoli však prokázaná "povinnost" plnění vyživovací povinnosti za rodiče nezletilého. V již citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že nucené práce nebo služba musí mít základ ve vztahu veřejnoprávním, navíc s pohrůžkou sankce vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných subjektů. I když stěžovatelka blíže nevysvětlila, v čem konkrétně mělo dojít k oněm nuceným pracím nebo službám, je možné dovodit, že poskytování stravy, péče, ošacení nezletilému v určitých nesouvislých časově ohraničených intervalech bylo z její strany plněním dobrovolným, vyplývajícím z její vůle, k němuž nebyla nejen nikým a ničím nucena, a i pokud by takovou činnost pro nezletilého nevykonávala či ji vykonávat odmítla, nebylo by vůči ní žádným autoritativním způsobem postupováno, resp. ji taková plnění nemohla být ani do budoucna ukládána.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v projednávané věci nebyla splněna ani druhá podmínka, spočívající v požadavku, aby výkon práce představoval pro konkrétní osobu zjevnou nespravedlnost, případně neodůvodněnou tvrdost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ostatně uvedl, že nezletilého ke stěžovatelce vozil její syn na krátkodobé, byť časté návštěvy, i když soud důvodně neuvěřil jeho tvrzením, že se tak dálo na žádost nezletilého.
Pokud však stěžovatelka na sebe dobrovolně vzala péči o nezletilého v době jeho pobytů u ní, nelze dospět k jinému závěru, než, že se tak stalo výhradně na podkladu rodinné vazby (babička a vnuk), jak poznamenaly obecné soudy ve svých rozhodnutích.
Za této situace Ústavní soud neshledal nic, co by ho vedlo k závěru, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a to jak ve vztahu k namítanému článku 9 odst. 1 Listiny, tak i právu na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu