ECLI:CZ:US:2008:3.US.1285.08.1
sp. zn. III. ÚS 1285/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. L., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Dítětovou, advokátkou se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 1 T 131/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 9 To 103/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1183/2007, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. Nt 2002/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1, v článku 38 odst. 2 a v článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl v záhlaví uvedeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 3. 2007 změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2007 a stěžovatel byl odvolacím soudem znovu uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že od srpna 2004 do 16. 6. 2006 v Praze 8, Jirsíkova 540/4 v bytě, kde žil ve společné domácnosti se svou družkou, poškozenou S. L. a čtyřmi nezletilými dětmi, opakovaně poškozenou fyzicky napadal, v důsledku čehož byla poškozená i lékařsky ošetřena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu dne 6. 2. 2008 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Stěžovatel podal dále návrh na povolení obnovy řízení, který však byl ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 28. 3. 2008 odmítnut podle §283 písm. d) tr. řádu, neboť soud neshledal důvody obnovy podle §278 tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel dne 28. 4. 2008 podal stížnost k Městskému soudu v Praze, přičemž rozhodnutí o této stížnosti mu do dne podání ústavní stížnosti nebylo doručeno.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že rozhodnutí o jeho vině trestným činem založily obecné soudy zejména na stěžejní výpovědi poškozené, která v průběhu řízení před obecnými soudy změnila svou výpověď. Poškozená změnila svou výpověď již v rámci řízení před soudem prvého stupně, a stěžovatel proto prostřednictvím svého obhájce navrhl její opětovný výslech. Tento návrh byl dle názoru stěžovatele obvodním soudem zamítnut s nedostatečným odůvodněním, které předjímalo samotný obsah neprovedeného důkazu. Vzhledem k tomu, že svědectví poškozené ve věci bylo stěžejním důkazem obžaloby, bylo dle názoru stěžovatele odmítnutím připuštění opakovaného výslechu poškozené porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména z hlediska článku 38 odst. 2 Listiny, přičemž stěžovatel poukazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. III. ÚS 95/99. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že ve svém odvolání k Městskému soudu v Praze vedle opakovaného výslechu poškozené navrhl rovněž výslech svědků J. K. a J. D.; o těchto důkazních návrzích však nebylo v rámci odvolacího řízení vůbec rozhodováno. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť se tyto soudy nevypořádaly se všemi důkazními návrhy, které v řízení o věci před nimi byly účastníky vzneseny, popř. o těchto návrzích rozhodovaly svévolně a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že vůči němu bylo porušeno právo zakotvené v článku 39 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odsouzen pro jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Stěžovatel má za to, že se trestného činu podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustit nemohl, neboť pro to nejsou splněny zákonné podmínky. V rámci provedeného dokazování před soudem prvé i druhé instance nebylo dle názoru stěžovatele zjištěno, že by žil ve společné domácnosti s poškozenou. Stěžovatel polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o to, zda zákon pro daný trestný čin vyžaduje vedení společné domácnosti, resp. společně obývaný dům nebo byt. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že ve výrokové části odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s poškozenou.
Stěžovatel dále namítá, že pokud obecné soudy připustily důkazy obžaloby v podobě výslechů svědků B. a M., kteří prokazovali, jak se v místě bydliště poškozené zdržoval, bylo v souladu se zásadou procesní rovnosti účastníků řízení, aby soud rozhodl i o důkazních návrzích obhajoby, které směřovaly k prokázání stěžovatelem tvrzených skutečností o neexistenci společné domácnosti s poškozenou, jakož i společného bydlení v jednom bytě.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se v minulosti již opakovaně zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů v řízení před obecnými soudy (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. I. ÚS 362/96) a konstatoval, že při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Samotné hodnocení důkazů obecnými soudy je pak ovládáno zásadou uvedenou v ust. §2 odst. 6 tr. řádu, podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejsou tedy stanovena zákonná pravidla, ani pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ust. §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. řádu.
Ač stěžovatel tvrdí opak, vypořádaly se obecné soudy v jeho trestní věci s důkazními návrhy stran způsobem, který nikterak nevybočuje z mezí výše uvedených zásad. Důkazy, jejichž provedení se stěžovatel domáhal, jsou v kontextu důkazů obecnými soudy provedených zjevně nadbytečné a nezpůsobilé zpochybnit skutková zjištění, z nichž obecné soudy při rozhodování o vině stěžovatele trestným činem vycházely.
Jak již uvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy, stěžovatel je z trestné činnosti usvědčován zejména výpovědí samotné poškozené, která důvěryhodně popsala jednání stěžovatele (viz velmi podrobný popis na str. 2 až 3 rozsudku nalézacího soudu). Dále bylo prokázáno, že poškozená již v minulosti podala na stěžovatele opakovaně trestní oznámení pro trestný čin ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., avšak poté vždy vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Výpověď svědkyně plně odpovídá jak zprávě Městské části Praha 8 o poměrech v rodině, tak i zprávě Místního oddělení Policie ČR o častých výjezdech a zásazích v bytě poškozené S. L. Následky po napadení dále viděli a výpověď svědkyně potvrdili i další svědci, tj. soused z domu v Jirsíkově ulici č.p. 540/4, svědek B. a sociální pracovnice, svědkyně M. Sklon stěžovatele k násilnému chování potvrzuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a v neposlední řadě i jeho vlastní trestní minulost.
Stěžovatelem navrhovaný opětovný výslech poškozené obecné soudy v hlavním líčení a veřejném zasedání odmítly z důvodů v napadených rozhodnutích srozumitelně a logicky rozvedených. Uvedená svědkyně dle obecných soudů prve vypovídala naprosto svobodně a logicky. Za okolností, jež jsou podrobně popsány již v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, obecné soudy důvodně dospěly k závěru, že ,,nová" výpověď poškozené, k níž mělo dle návrhu obhajoby dojít v druhém hlavním líčení, by byla toliko výsledkem ovlivňování či nátlaku ze strany stěžovatele. Po právní moci napadených rozhodnutí k výslechu uvedené svědkyně přece jen došlo ve veřejném zasedání o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení dne 28. března 2008. Svědkyně uvedla, že když vypovídala v hlavním líčení, tak nemluvila pravdu a stěžovatel jí žádná zranění nezpůsobil. Obecný soud této nové, tentokrát velmi kusé výpovědi svědkyně neuvěřil, což v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně rozvedl. Zatímco v hlavním líčení svědkyně popsala velmi detailně trestnou činnost stěžovatele, její pozdější změnu výpovědi s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, na něž obecný soud odkazuje, lze odůvodněně označit za typický projev týrané a zneužívané osobnosti. Obecný soud správně poukázal na zkušenost z praxe obecně známou, že oběti domácího násilí často po usvědčení pachatele jej chtějí vyvinit, nedávají souhlasy s trestním stíháním a mění své výpovědi ve prospěch pachatele. Motivem takového jednání bývá citová závislost na pachateli, společné děti, obavy z postihu státních orgánů za nevhodné rodinné a výchovné prostředí dětí a strach z pachatele, který hrozí pomstou po vykonání trestu. Ústavnímu soudu nezbývá, než se se závěry obvodního soudu plně ztotožnit.
Ust. §215a odst. 1 tr. zák. postihuje toho, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. V případě stěžovatele se s otázkou požadované okolnosti soužití stěžovatele s poškozenou vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud prvého stupně, a to s odkazem na zcela konkrétní a velmi přesvědčivé důkazy. Ust. §215a tr. zák. chrání osoby, u nichž vůči pachateli je dána specifická forma vzájemné závislosti, která v nejširším smyslu vyplývá z nutnosti sdílet s pachatelem určitý soukromý prostor jako obydlí (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1271). Tato závislost může být založena nejen faktickou neschopností oběti sdílené obydlí opustit (např. z důvodů ekonomických, jež jí neumožňují se odstěhovat), ale může jít i o určitý typ závislosti sociální a psychické, jež vzniká mezi blízkými osobami a zabraňuje poškozenému, aby soužití s pachatelem ukončil. Jak již v souladu s dosavadní judikaturou uvedly obecné soudy obou stupňů, pro posouzení existence společného soužití pachatele a poškozené je rozhodující faktický stav. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel nebyl v bytě, kde žila poškozená s jejich společnými dětmi, úředně hlášen, ani s poškozenou nevedl společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zákoníku. K závěru o naplnění znaku soužití ve společně obývaném domě nebo bytě dle §215a odst. 1 tr. zák. však lze dospět i tehdy, pokud pachatel do obydlí poškozené pravidelně dochází, často se tam zdržuje, běžně tam přespává a sdílí tak trvalým způsobem s poškozenou její soukromí. Jde o stav, kdy si pachatel v obydlí může počínat ,,jako doma", tzn. má zde práva jako domácí osoba, jako člen rodiny a nikoli jako pouhý host. Takový stav musí mít trvalý, resp. dlouhodobý charakter. Není však podstatné, zda se pachatel ze sdíleného obydlí i na poměrně dlouhá období vzdaluje, popř. zda má další vlastní byt, z nějž do obydlí poškozené dochází. Jiný, restriktivnější výklad zákona by zcela popíral účel citovaného ustanovení, jímž zákonodárce reagoval na sociálně patologický fenomén tzv. domácího násilí. V případech domácího násilí mezi blízkými osobami je běžné, že buď agresor nebo oběť v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracel a znovu je opouštěl. Klíčový je zde výše uvedený vztah závislosti, který pachateli opětovně zjednává přístup do soukromí oběti a umožňuje mu opakovaně obnovit soužití s ní.
Tak tomu bylo i v projednávané trestní věci, kdy pachatel dle skutkových zjištění obecných soudů do bytu poškozené, která byla jeho partnerkou a matkou několika společných dětí, velmi často docházel, aby trávil čas s dětmi a s poškozenou, se kterou se i intimně stýkal a která mu běžně vařila a prala prádlo. Pro subsumpci skutkového stavu pod ust. §215a odst. 1 tr. zák. není podstatné, zda se pachatel jinak převážně většinu času zdržoval na cestách, na brigádách či bydlel u svých přátel. Stojí za připomenutí, že dle skutkových zjištění obecných soudů k této opakované a dlouhodobé nepřítomnosti stěžovatele v bytě poškozené obvykle vedlo jeho soustavné zneužívání alkoholu a s tím související násilnické chování, pro nějž jej poškozená opakovaně z bytu vykazovala.
Z výše uvedeného vyplývá, že zcela nadbytečnými by byly i stěžovatelem navrhované výslechy svědků K. a D., kteří měli vypovídat k tomu, kde stěžovatel bydlel, pokud zrovna nebydlel u poškozené.
III.
Pokud jde o tu část návrhu stěžovatele, jež směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. Nt 2002/2008, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení §287 a násl. tr. řádu, Ústavní soud se jí meritorně nemohl zabývat. Jak sám stěžovatel v odůvodnění svého návrhu uvádí, podal proti citovanému usnesení obvodního soudu dne 28. 4. 2008 stížnost k Městskému soudu v Praze, o níž však do dne podání projednávaného návrhu Ústavnímu soudu (23. 5. 2008) nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. Nt 2002/2008 odmítnout jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části zbylé jej odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu