ECLI:CZ:US:2008:3.US.1523.08.1
sp. zn. III. ÚS 1523/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Bc. V. B. a 2. L. B., obou zastoupených JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem v Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1169/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 7 To 148/2007 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2007 sp. zn. 3 T 1/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 6. 2008 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2007 sp. zn. 3 T 1/2007 byli stěžovatelé uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250b odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona a odsouzeni Bc. V. B. k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a L. B. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně uložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Uvedeného trestného činu se stěžovatelé dopustili tím, že při sjednávání smlouvy o poskytnutí tzv. meziúvěru s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., na částku 2 miliónů Kč, v úmyslu zvýšit svou bonitu, uvedli nepravdivé údaje ohledně svých příjmů, což bylo uvedenou stavební spořitelnou odhaleno, přičemž pokud by uvedli své skutečné příjmy, byl by jim poskytnut tzv. meziúvěr pouze ve výši 500 000 Kč.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 7 To 148/2007 výše uvedený výrok o trestu týkající se Bc. V. B. podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu zrušil a za použití §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Odvolání L. B. bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že žádost o poskytnutí úvěru byla vzata zpět ještě před rozhodnutím o ní, a odvolávají se na svědeckou výpověď D. Z., pracovnice stavební spořitelny, která v řízení před okresním soudem měla vypovědět, že tuto žádost o zpětvzetí skutečně podali a že ji adresovala na centrálu. Tato skutečnost prý byla prokázána v odvolacím řízení podacím lístkem a přípisem České pošty ze dne 23. 2. 2007, dle něhož výše uvedená zásilka nebyla u dodací pošty nalezena. Vzhledem k tomu, že svou žádost vzali zpět, k zajištění požadovaného úvěru nabídli dostatečné zajištění a nevznikla žádná škoda, zastávají stěžovatelé názor, že jejich jednání nenaplnilo znaky trestného činu a nemělo být vůbec řešeno cestou trestního stíhání. I pokud by stěžovatelé - dle svých slov - připustili, že se daného trestného činu dopustili, pak by bylo nutno dospět k závěru, že trestnost pokusu daného trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 trestního zákona zanikla. Postupem soudu prvního stupně měla tak být porušena zásada in dubio pro reo, jakož i zásada zákonnosti a materiální pravdy, a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces. Odvolací soud, pokud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který právně vadně kvalifikoval zjištěný skutkový stav, se dopustil stejných pochybení. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelé uvádějí, že ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž byl podepřen věcnými, resp. relevantními námitkami, materiálně naplňujícímu daný dovolací důvod. Uvedený soud se přesto odmítl zabývat těmito námitkami, konkrétně námitkou zániku trestnosti daného trestného činu, takže ústavně právně závadný stav, jak byl popsán výše, neodstranil a sám porušil právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Jádro ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry obecných soudů ohledně toho, zda vzali svou žádost o poskytnutí úvěru zpět, a předkládají svou verzi událostí, od níž se pak dále odvíjí i jejich právní argumentace, tedy že jejich jednání vůbec není trestným činem (v této souvislosti také poukazují na dostatečné zajištění případného úvěru), eventuálně že trestnost pokusu daného trestného činu podle §8 odst. 3 trestního zákona zanikla.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo tuto soudní soustavu (viz čl. 91 Ústavy České republiky), jehož kompetence jsou vymezeny čl. 87 Ústavy České republiky. K poskytování ochrany právům (zákonem stanoveným způsobem) a rozhodování o vině a trestu za trestné činy jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy České republiky). Jde-li o individuální ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických či právnických osob, jež se realizuje cestou řízení o ústavní stížnosti, již z výše uvedených pravidel plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, a to ani nepřímo, rozhodovat namísto obecných soudů o vině a trestu, nelze jej ani považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví; jeho úkolem je zákonem předepsaným způsobem přezkoumat rozhodnutí obecných soudů v tom rozsahu, zda neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody (údajně) dotčeného subjektu [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 88 Ústavy České republiky a §82 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu].
Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34)]. Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, tedy kdy hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou, příp. když rozhodnutí soudu v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §125 odst. 1 věta první trestního řádu), a jeho rozhodování tak vykazuje znaky libovůle.
Otázkou zpětvzetí žádosti o poskytnutí úvěru se podrobně zabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Prvně uvedený soud posuzoval věrohodnost výpovědi svědkyně D. Z. v té části, jež se týká údajného zpětvzetí žádosti stěžovatelů o poskytnutí tzv. meziúvěru, a dospěl k závěru, že není pravdivá, což řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil, opíraje se nejen o skutečnost, že ač měl být daný úkon učiněn jak písemně, tak telefonicky, neexistuje o něm u stavební spořitelny žádný záznam, a že vyřizování žádosti probíhalo i po tomto tvrzeném zpětvzetí, ale také o to, že tato svědkyně se znala se stěžovatelem, a rovněž o rozpory ve výpovědi samotného stěžovatele stran důvodů zpětvzetí. Odvolací soud pak uvedený závěr soudu prvního stupně potvrdil, když předtím odmítl jako nevýznamnou skutečnost, že uvedená svědkyně dne 14. 11. 2005 zaslala do ústředí stavební spořitelny poštovní zásilku s odůvodněním, že nebylo zjištěno, co tato zásilka vlastně obsahovala. Ani tomuto závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jde-li o tzv. materiální stránku daného trestného činu, touto otázkou se zabývaly soudy všech stupňů a vzhledem k tomu, že Ústavní soud ani v daném ohledu nezjistil žádné pochybení, stěžovatele na jejich závěry zcela odkazuje. Namítají-li stěžovatelé konečně, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou zániku trestnosti, ač uplatnili relevantní dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nejedná se o námitku důvodnou, neboť argumentace stěžovatelů ohledně nesprávnosti právních závěrů je založena na údajně nesprávných závěrech skutkových, kterážto otázka ovšem předmětem zkoumání ze strany dovolacího soudu v případě uvedeného dovolacího důvodu nemůže být.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu