ECLI:CZ:US:2008:3.US.1786.08.1
sp. zn. III. ÚS 1786/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 č. j. 16 Co 537/2005-153 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 č. j. 25 Cdo 2070/2006-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti žádá stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru porušují čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Stěžovatel výslovně vychází z toho, že v případě existence „obecného zájmu“ lze ústavní stížnost podat ještě ve lhůtě jednoho roku od okamžiku, kdy napadené rozhodnutí nabude právní moci. Domnívá se, že tato podmínka je v jeho věci splněna, jelikož obecným zájmem musí být respektování ústavně zaručených práv soudy všech stupňů, náležitý přístup soudů k účastníkům řízení, jakož i právní jistota, založená správnou aplikací hmotného práva.
Stěžovatel v pořadí první ústavní stížností napadl rozsudek Městského soudu ze dne ze dne 14. 2. 2006 č. j. 16 Co 537/2005-153 a Ústavní soud o ní rozhodl usnesením ze dne 2. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 291/06 tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Dne 6. 6. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 738/07 rozhodl Ústavní soud o druhé stěžovatelově ústavní stížnosti, směřující již i proti (odmítavému) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2070/2006, a odmítl ji jako opožděně podanou (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Další ústavní stížnost proti týmž rozhodnutím obecných soudů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 2256/07 rovněž z důvodu její opožděnosti.
Čtvrtá ústavní stížnost, obsahově shodná, byla opět jako opožděná Ústavním soudem odmítnuta, a to usnesením ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2797/07. Ustavní soud zde popsal postup stěžovatele, spočívající v opětovně předkládaných ústavních stížnostech, a shrnul i rozhodné právní argumenty, jež k nim byly uplatněny. Vysvětlení podal i ve vztahu k těm námitkám, jež stěžovatel zopakoval znovu v ústavní stížnosti nyní posuzované, a zvláštní pozornost věnoval stěžovatelem dovolávanému ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aby dovodil, že se stěžovatel v jeho výkladu mýlí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“)].
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byly-li již předchozí ústavní stížnosti odmítnuty pro opožděnost, nelze – již logicky –při aplikaci rozhodného ustanovení §43 odst. 1 písm. b), jakož i stěžovatelem dovolávaného ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dospět k závěru odlišnému.
Lze jen stěžovateli připomenout, že v usnesení ze dne 2. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 291/06 se Ústavní soud zabýval námitkami, jež vznesl v řízení před obecnými soudy a které sleduje i dalšími podanými ústavními stížnostmi, a dospěl k závěru, že z hledisek ústavněprávních neobstojí. Není proto případná představa, že byl stěžovateli odepřen přístup k ústavněprávnímu přezkumu vůbec.
Pakliže jedním z podání v dané věci (ze dne 10. 9. 2008) stěžovatel naznačil, že posuzovanou ústavní stížnost míní směřovat i proti předchozím rozhodnutím Ústavního soudu, stojí za zaznamenání, že zde by musela být posouzena jako nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť proti rozhodnutí Ústavního soudu zásadně (srov. §119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek (srov. kupříkladu usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 697/05, III. ÚS 505/05, I. ÚS 467/05, III. ÚS 107/06, III. ÚS 246/07 a dalších).
Tím je opětovné odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odůvodněno.
Co do vad stěžovatelova návrhu (jmenovitě nedostatku zastoupení advokátem) platí, že je nelze mít za odstraněné ani v prodloužené lhůtě, resp. ani podáním ze dne 10. 9. 2008; Ústavní soud posléze na jejich odstranění netrval, jelikož i v případě, že by bylo výzvě Ústavního soudu posléze vyhověno, nemohlo by to objektivně ničeho změnit na meritorní neprojednatelnosti ústavní stížnosti, jež byla výše doložena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj