ECLI:CZ:US:2008:3.US.1884.07.2
sp. zn. III. ÚS 1884/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2007, č. j. 20 Co 514/2006-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Tímto rozsudkem odvolací soud 1. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 9. 2006, č.j. 0P 34/2006-169, ve výrocích V - VIII, kterými stěžovateli uložil plnit na výživném pro nezletilou Natálii (narozenou 30. 4. 1997) s účinností od 1. 11. 2005 částku 5 200 Kč a s účinností od 1. 4. 2006 částku 4 300 Kč, a pro nezletilého Richarda (narozeného 24. 2. 2002) s účinností od 1. 11. 2005 částku 2 800 Kč a s účinností od 1. 4. 2006 Kč částku 2 300 Kč, a dále rozhodl o jeho povinnosti uhradit nedoplatek na výživném ve výši 1 300 Kč, resp. 7 300 Kč, a 2. změnil rozsudek okresního soudu o nákladech řízení (výrok IX) tak, že uložil stěžovateli uhradit náklady řízení státu ve výši 6 760 Kč a matce nezletilých ve výši 3 380 Kč.
Co do výživného pro nezletilé N. a R. (výrok V - VIII) neshledal odvolací soud důvod pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli konstatoval nikoli vysoké měsíční příjmy stěžovatele (20 000 Kč, resp. 15 000 Kč měsíčně); připomněl totiž, že kriteriem pro určení výživného nejsou jen výdělkové poměry, ale i celkové majetkové poměry povinného, a zde poukázal zejména na skutečnost, že v roce 2005 zakoupil rodinný dům "v hodnotě 3 500 000,- Kč", je "vlastníkem pozemku" a ve svém obchodním majetku eviduje zásoby "v hodnotě skoro 3 000 000 Kč". I při zohlednění toho, že stěžovateli "přibyly od dubna 2006 další dvě vyživovací povinnosti" k nezletilým M. a M. (k nimž má vyživovací povinnost stěžovatelova družka), odvolací soud seznal, že určené částky výživného "odpovídají schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům otce a odůvodněným potřebám nezletilých dětí". K povinnosti platit náklady řízení státu, uložené v tomto řízení oběma účastníkům, odvolací soud uvedl, že byl-li v řízení, jež lze zahájit i bez návrhu, resp. v němž "nelze dost dobře hovořit o úspěchu ve věci", v zájmu dětí, jakož i obou rodičů, vypracován znalecký posudek, byli oba rodiče povinni platit vzniklé náklady s ním spojené každý jednou polovinou, s redukcí pro matku nezletilých, jelikož byla osvobozena od soudních poplatků z jedné poloviny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem odvolacího soudu došlo k "významnému porušení" zejména čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv, neboť přestože se jednalo o právech nezletilých, respektována ve skutečnosti nebyla. Pro určení výživného vzal totiž odvolací soud v úvahu pouze jeho "aktiva" a nepřihlédl (resp. "jej nezajímalo"), že "není zaplacena podstatná část kupní ceny za dům" a že hodnota zásob (evidovaných v obchodním majetku) odpovídá pouze "ceně účetní", jež jejich skutečnou (prodejní) hodnotu nevyjadřuje, jelikož jde o tzv. "ležáky". Takovým posouzením jeho majetkových poměrů upřel odvolací soud třem dalším nezletilým dětem (zejména nezletilému P.) právo na "životní úroveň přiměřenou zdraví a blahobytu jejich a jejich rodiny ...", a to jmenovitě ve srovnání s nezletilými dětmi ve výchově matky. K nákladům vzniklým státu při vypracování znaleckého posudku stěžovatel podotýká, že tato potřeba by nevyvstala, kdyby matka nezletilých souhlasila s jím navrhovanou úpravou výchovných poměrů, jež podporoval i jejich opatrovník. Tento náklad proto přičítá postojům matky v řízení, když nadto byl znalecký posudek na její "přání" doplňován, čímž vznikaly další "výlohy", a za této situace stěžovatel "nechápe, proč by se na nich měl podílet".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele z jeho tvrzené neúplnosti, obsažené v ústavní stížnosti, nenaplňují.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká neúplnost ( resp. jednostrannost), a oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatel vyzývá.
Deficit spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s namítaným porušením čl. 90 Ústavy) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde soudu odvolacího) splněny nejsou.
Odkaz na čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv v dané věci není případný zjevně, jelikož jako rozhodný se v rozhodování soudů uplatnil již zákonný požadavek přihlížet ku stěžovatelovým dalším vyživovacím povinnostem, než o kterých rozhodovaly, čemuž bylo - podle obsahu spisu, resp. odůvodnění jejich rozhodnutí - vyhověno. Názor stěžovatele, že se tak naopak nestalo (že dětem, které s ním žijí ve společné domácnosti, se neumožňuje "sdílet jeho životní úroveň"), vychází toliko z jiného hodnocení jeho celkových majetkových poměrů, než ku kterému dospěly obecné soudy. Odtud však nikterak neplyne, že by obecné soudy jakkoli zpochybňovaly právo těchto dětí na výživné podle zásad vyslovených v §85 odst. 2, 3 resp. §96 odst. 1 zákona o rodině.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně se pak podává, že oba soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§96 odst.1 zákona o rodině) a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že právě rozhodné ustanovení §96 odst.1 vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel).
Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní rozhodovací praxí, jestliže vycházely nejen z příjmů, které stěžovatel dosahoval v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jeho majetkových poměrů a dosažené životní úrovně. I podle judikatury Ústavního soudu platí, že při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku (srov. sp. zn. IV. ÚS 244/03). Ani soudy přijaté závěry o hodnotě movitého a nemovitého majetku stěžovatele, opomíjející - podle jeho názoru - existující závazky (váznoucí dluh na nemovitosti) a reálnou (prodejní) hodnotu skladových zásob, samy o sobě nemohou zpochybnit fakt, že stěžovatel má (i přesto) majetek v peněžní hodnotě, jež mu umožňuje hradit výdaje jak vlastní, tak i dalších členů jeho rodiny. Odvolací soud výstižně poukázal na to, že již sama okolnost, že stěžovatel koupil rodinný dům významné hodnoty a pro své podnikání vynaložil obdobně vysoké náklady (3 500 000,- Kč, resp. 3 000 000,- Kč), reflektuje stav zjevně příznivých hospodářských poměrů, jež se logicky promítá i do vymezení majetkového potenciálu k plnění vyživovací povinnosti, a to nejen k dětem, o které v řízení šlo, nýbrž ke všem, jejichž výživu je stěžovatel povinen zajišťovat.
K otázce náhrady nákladů řízení, jejichž posouzení stěžovatel napadl rovněž, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah ústavního soudu nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni podústavního práva a nikterak nedokládá, proč by spor o výklad (a aplikaci v předmětné věci) ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecného soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že potřeba znaleckého posudky a z toho vyplývající povinnost náhrady nákladů státu by nevyvstala, kdyby matka nezletilých souhlasila s jím navrhovanou úpravou poměrů ve vztahu k nezletilým dětem, nicméně neuvádí, proč by ta, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (další) instance (když dovolání není přípustné) již není. Okolnost, že odvolací soud rozhoduje o nákladech řízení, jestliže je jeho rozhodnutí tím, jímž se řízení končí, i "nově", resp. nikoli jakožto soud přezkumný, odpovídá zákonu (§151 odst. 1 o. s. ř.), jakož i povaze věci, a protiústavnost takového stavu nezakládá ani okolnost, že řádného ani mimořádného opravného prostředku zde není.
Odůvodnění napadeného nákladového výroku, jež vyjádřil ve svém rozhodnutí odvolací soud, nepostrádá potřebnou racionální základnu, a je přiměřeně ukotveno v rozhodných procesních souvislostech. V ústavněprávním kontextu je právě toto rozhodné, nikoli případná možnost i jiného (odůvodnitelného) hodnocení kritéria "výsledku řízení", jež se jako určující podává z ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Mucha, v. r.
předseda senátu