ECLI:CZ:US:2008:3.US.2084.08.1
sp. zn. III. ÚS 2084/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Kláštera premonstrátů Teplá, Klášter 1,Teplá u Toužimě, právně zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Solní 4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2008 č. j. 28 Cdo 1492/2008-364, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 11 Co 351/2007-136 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. května 2007 č. j. 15 C 382/2005-111, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas a řádně podanou ústavní stížností vysvětluje svůj dosavadní procesní postup při získání, resp. ochraně nemovitého majetku a v této souvislosti konstatuje, že ve svých žalobách nebyl úspěšný, a to ať již se domáhal vyslovení neplatnosti smluv o převodu svého "historického majetku", či o stanovení povinnosti zdržet se nakládání s předmětným nemovitým majetkem. Z obsahu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") stěžovatel dovozuje, že vlastníku tohoto majetku - státu, resp. Pozemkovému fondu ČR, který s ním nakládá, ukládá citované ustanovení povinnost takový majetek "nezcizovat" až do přijetí dalších právních norem.
Podle názoru stěžovatele jsou zcela nelogické a do jisté míry i zavádějící právní závěry soudů o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k žalobám, jimiž se domáhal ochrany proti porušování povinnosti státu dřívější majetek stěžovatele držet a chránit proti třetím osobám v jeho celistvosti až do doby, kdy by případně Parlament České republiky přijal restituční zákon, kterým by byl majetek navrácen zpět stěžovateli.
Všechny v záhlaví usnesení označené soudy údajně porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť se "odmítly věnovat ochraně práva, které je zakotveno v ustanovení §29 zákona o půdě".
Stěžovatel současně se zrušením v záhlaví usnesení označených rozhodnutí žádá, aby mu Ústavní soud přiznal ve věci předmětné ústavní stížnosti náhradu nákladů řízení.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. 5. 2007 č. j. 15 C 382/2005-111 zamítl žalobu stěžovatele na stanovení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky zdržet se jakýchkoli převodů vlastnictví pozemků identifikovaných ve výroku předmětného rozsudku.
Soud prvního stupně po provedení listinných důkazů a jejich zhodnocení dospěl k závěru, že část majetku označeného v žalobě stěžovatele není ve vlastnictví žalovaného, proto v této části žalobu zamítl z nedostatku jeho pasivní legitimace.
Označený soud prvního stupně se rovněž vyslovil k argumentaci stěžovatele vztahující se k ustanovení §29 zákona o půdě v tom smyslu, že nedostatek právní úpravy případných církevních restitucí není přípustné nahrazovat soudními rozhodnutími, neboť zcela chybějící právní úpravu nelze nahrazovat pravomocí soudu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 11 Co 351/2007-136 pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním odstavci v tom (správném) znění, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému zdržet se jakýchkoliv převodů vlastnictví specifikovaných pozemkových parcel konkrétních katastrálních území zamítá.
Odvolací soud je toho názoru, že i když znění ustanovení §29 zákona o půdě je účinné a tedy závazné, jeho dopady nelze vyložit v tom smyslu, jak to činí stěžovatel. Odvolací soud zdůraznil, že většina v žalobě uvedených pozemkových parcel (mimo jedné vlastnicky náležející Lesům České republiky), byla státem získána do vlastnictví v jiném časovém období, než je rozhodné časové období podle zákona o půdě, ale již k datu 1. 6. 1926. Proto i z tohoto důvodu by nemohlo být podle jeho názoru žalobě stěžovatele vyhověno.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel není v projednávané věci pasivně legitimován, a že nebyly naplněny podmínky ustanovení §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením (nikoli rozsudkem, jak uvádí zřejmě omylem stěžovatel) ze dne 21. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 1492/2008-364 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání stěžovatele a v této souvislosti dovodil, že s ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání jen na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Naplnění podmínky po právní stránce zásadní významnosti však dovolací soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nezjistil. Právní závěry odvolacím soudem ve věci řešené totiž odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu v těchto otázkách.
S odvoláním na svoji konstantní judikaturu ohledně výkladu ustanovení §29 zákona o půdě dovolací soud konstatoval, že jeho "zjevným smyslem je zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou - normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku, nikoliv však ochrana subjektivních práv (každého) konkrétního původního vlastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. 5)".
Dovolací soud se ztotožnil s odvolacím soudem v jeho právním názoru, že stěžovateli v předmětné věci nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť stěžovatel dovozuje ohrožení svých stávajících subjektivních práv pouze z případných restitučních oprávnění. Takovým postupem však nelze podmínky aktivní legitimace stěžovatele k žalobě o uložení povinnosti zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi založit.
I když dovolací soud nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu v tom, že by povinnost zdržení se určitého chování na straně žalované nebyla uložena za předchozího splnění zákonem stanovených podmínek (tj. povinnost vyplývající z ustanovení §29 zákona o půdě), přesto souhlasil s tím, že stěžovatel není aktivně legitimován k tomu, aby se takového plnění v předmětné věci domáhal. Stěžovatel v předmětné věci nebyl podle jeho názoru nositelem tvrzeného subjektivního práva a žalovaný nebyl nositelem tvrzené subjektivní povinnosti, o nichž soud rozhodoval. Stěžovatel se v této věci domáhal prostřednictvím žaloby na plnění uložení povinnosti konkrétnímu subjektu zdržet se určitého chování - převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem. Důvodem tohoto procesního postupu je podle stěžovatele jakási "preventivní" ochrana možného budoucího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které mu však z hlediska hmotně právního nesvědčí, což stěžovatel nepopírá. Závěrem dovolací soud shrnul, že stěžovateli ve sporu nesvědčí takový hmotně právní titul, který by ho opravňoval k vedení řízení proti žalované, a to za situace, kdy není podstatné, v jakém časovém období předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu. Tento rozdíl v právních názorech by však podle mínění dovolacího soudu na konečném výsledku sporu nic nezměnil.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k jeho tvrzení o porušení základních práv a svobod, k nimž mělo dojít ústavní stížností napadenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejprve zdůrazňuje svoji roli, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není ani obecným soudům nadřízen. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných právem podústavním, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
I když stěžovatel se téměř výhradně dovolává porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné je vykládat jako záruku úspěchu konkrétního účastníka v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle příslušných zákonů a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své platné judikatuře vždy stál na stanovisku, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, stejně jako jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pokud tyto soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že proces byl veden způsobem, který účastníkům nezajistil možnost dosáhnout spravedlivého výsledku.
Stěžovatel svou argumentací se snaží Ústavní soud přesvědčit o tom, že soudy v projednávané věci postupovaly v rozporu se základními právy stěžovatele zaručenými ústavním pořádkem České republiky, přičemž polemizuje s právními názory všech tří ve sporu rozhodujících soudů. Tyto námitky stěžovatele jsou však jen opakováním těch, které již byly uplatněny a řádně posouzeny v předmětném řízení.
Ústavní soud se obdobnou problematikou nyní předestřenou v ústavní stížnosti zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 1652/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tomu, aby se stěžovatel mohl úspěšně domoci ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby určovací, brání nedostatek věcné legitimace stěžovatele (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sb. r. s., sešit číslo 5/2003, Sbírka 45/2003).
I když ve shora označeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla řešena, na rozdíl od nyní projednávané ústavní stížnosti, problematika určení neplatnosti smlouvy, jejímž prostřednictvím byl blokovaný majetek podle ustanovení §29 zákona o půdě již převeden, je nutné konstatovat, že právní závěr o nedostatku věcné legitimace stěžovatele je právně relevantní i ve věci, která je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti.
Jinak řečeno, ústavní stížností napadená rozhodnutí svými právními závěry reflektují ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů včetně Nejvyššího soudu ČR, od níž Ústavní soud nevidí důvod se odchylovat či do ní zasahovat ani v této věci.
Interpretace "obyčejného" práva je záležitostí především obecných soudů, z nichž zejména Nejvyšší soud ČR "... jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení ... zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování", jak mu to ukládá ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. (zákon o soudech a soudcích).
Závěry, k nimž dospěly obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností, pokládá Ústavní soud za ústavně konformní.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovateli v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatel sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu