ECLI:CZ:US:2008:3.US.2220.07.1
sp. zn. III. ÚS 2220/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2007, č.j. 18 Co 81/2007-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí v části, v níž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudkem soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 5) ze dne 4. 10. 2006, č. j. 11 C 138/2004-122, byla zamítnuta žaloba D&I CONSULTING LIMITED, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Londýn, N 2 0TJ, 29 Juliana Close, proti stěžovateli (v řízení žalovanému) o zaplacení 31 986 Kč s příslušenstvím; vzájemný návrh stěžovatele o zaplacení 50 783 Kč s příslušenstvím soud vyloučil k samostatnému řízení a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
K odvolání obou účastníků odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil však výrok o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 7,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení 25 Kč. Dle odvolacího soudu stěžovatel (který měl jako účastník řízení ve věci úspěch) prokázal, že před soudem prvního stupně vynaložil toliko 7,50 Kč, zatímco ostatní uplatňované náklady byly vynaloženy v souvislosti s "jeho protinávrhem", vyloučeným k samostatnému řízení. Jediným nákladem úspěšného stěžovatele v odvolacím řízení pak podle soudu byla částka (obvyklého) poštovného, odpovídající podání odvolání (25 Kč).
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel v ústavní stížnosti za "zcela nebo částečně vadné, v každém případě však nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné". Tvrdí, že "přinejmenším část" jeho prokazovaných nákladů (zejména co se týče položek jako náklady na kopírování a tisk podání včetně příloh, náklady na místní přepravné, pořízení kopie ze spisu apod.) s jeho vzájemným návrhem nesouvisely, a neměl-li je odvolací soud za prokázané, bylo jeho povinností své závěry náležitě odůvodnit. Jestliže tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou a porušil tak principy řádného procesu (čl. 36 Listiny).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Deficit spravedlivého procesu (což jediné lze ústavněprávně namítat) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad (a potažmo aplikace) rozhodných právních norem jsou předvídatelné a rozumné, korespondují-li fixovaným závěrům soudní praxe, nejsou-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jimž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočují z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic takového, bez ohledu na to, že by bylo možné uvažovat o nákladech řízení i jinak, v dané věci dovodit zjevně nejde. Spor, jež stěžovatel otevírá, se odbývá jen v rovině podústavního práva, a proto důvod k zásahu Ústavního soudu není. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" mít nelze.
Také stěžovatelova námitka z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí ústavněprávně neobstojí; odvolací soud požadavkům vysloveným v §157 o. s. ř. adekvátně dostál, jestliže uvedl, o jaké okolnosti se při rozhodování o výši přiznaných nákladů řízení (zde hotových výdajů dle §137 odst. 1 o. s. ř.) opíral; je-li z jeho rozhodnutí seznatelné, které náklady měl za doložené a které nikoli, nelze mu vytýkat, že by se odtud informace, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovateli nepříznivé rozhodnutí, nepodávala, a už vůbec neplatí, že by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být hodnoceno jako nepřezkoumatelné.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu nespatřuje ani exces ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu