ECLI:CZ:US:2008:3.US.2234.07.1
sp. zn. III. ÚS 2234/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. O. H., b/ D. V., c/ D. V., d/ M. V. a e/ D. V., zastoupených JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bezručova 206, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2007, č. j. 8 Cmo 130/2007-463, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2007, č.j. F 34764/1999, C 6623-415, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2007, č.j. F 34764/1999, C 6623-435, rozhodl o zápisu v něm specifikovaných skutečností do obchodního rejstříku, a odvolání stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí odvolací soud napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou účastníky předmětného rejstříkového řízení [§218 písm. b) o.s.ř.]. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno podle občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (zákon č. 30/2000 Sb., část dvanáctá, hlava první, body 13 a 15).
V ústavní stížnosti stěžovatelé odvolacímu soudu a potažmo i soudu prvního stupně vytýkají nesprávné vymezení účastenství v řízení ve věcech zápisu do obchodního rejstříku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Přitom je významné, že soudní praxe připouští meritorní rozhodování o žalobě pro zmatečnost i proti soudním rozhodnutím vydaným v řízení vedeném podle občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., zřejmě se zřetelem k jeho bodu 1., části dvanácté, hlavy první (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1039/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2338/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 34/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1697/2006).
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnili stěžovatelé v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží (a byl jim k dispozici), uchýlili, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. zahájili.
Jinak řečeno, sama okolnost nesprávného vymezení účastenství, kterou stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, byla ve svém důsledku důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností, resp. vyjádřením stěžovatelů není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. III. ÚS 683/05, sp. zn. III. ÚS 533/05 či sp. zn. III. ÚS 141/06) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Stojí za to poznamenat, že stěžovatelé nevyužili k ochraně svých práv ani další opravný instrument, jímž zde bylo dovolání. Odvolací soud totiž právem rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., a v důsledku toho i o dovolání platí, že se projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (zákon č. 30/2000 Sb., část dvanáctá, hlava první, bod 17). Podle této procesní úpravy bylo dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, přípustné [§238a odst. 1 písm. e) o.s.ř.] a jeho nevyčerpání by v případě správného poučení odvolacím soudem (srov. sp. zn. III. ÚS 65/93, II. ÚS 618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05, III. ÚS 27/06) představovalo další důvod, aby ústavní stížnosti byla podle téhož ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta (srov. sp. zn. IV. ÚS 73/96, IV. ÚS 21/97, IV. ÚS 498/98, II. ÚS 109/2000, I. ÚS 188/01, I. ÚS 56/01 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj