ECLI:CZ:US:2008:3.US.2239.08.1
sp. zn. III. ÚS 2239/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem Školská 32, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. srpna 2006 č. j. 10 C 301/2005-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007 č. j. 62 Co 8/2007-117 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008 č. j. 28 Cdo 3991/2007-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce (stěžovatel) se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému (Pozemkový fond České republiky) bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. srpna 2006 č. j. 10 C 301/2005-77. Citovaným rozsudkem byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007 č. j. 62 Co 8/2007-117, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobcem a původně oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě"). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Odvolací soud rovněž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Vyslovil, že §13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. byl zrušen shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že právo na vydání náhradních pozemků zaniklo, a to bez ohledu na skutečnost, zda bylo uplatněno u soudu ve stanovené lhůtě či nikoliv.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008 č. j. 28 Cdo 3991/2007-140 odmítnuto jako nepřípustné, neboť žalobcem nastolená problematika byla vyřešena odvolacím soudem jak v souladu s hmotným právem, tak i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Stěžovatel v poměrně podrobně formulované ústavní stížnosti, která ovšem obsahuje prakticky totožnou argumentaci s jeho předchozími ústavními stížnostmi (viz např. věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3008/07, sp. zn. II. ÚS 2913/07, sp. zn. II. ÚS 2225/08), namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku a že obecné soudy svými rozhodnutími porušily svoji ústavně zakotvenou povinnost poskytovat ochranu právům osob. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěrem obecných soudů o aplikaci restituční tečky. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že pokud uplatnil své právo žalobou u soudu včas, nemohla prekluzívní lhůta stanovená pro restituční tečku uplynout. Stěžovatel rovněž polemizuje se samotným plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který dle jeho názoru zakládá vedle nerovnosti mezi postupníky, jejichž restituční nároky byly uspokojeny a mezi postupníky, jejichž nároky nebyly přes veškerou snahu dořešeny, zejména nerovnost mezi oprávněnou osobou - postupníkem v pozici věřitele a Pozemkovým fondem v pozici dlužníka. Tuto nerovnost považuje za zcela zásadní, neboť uspokojení oprávněné osoby závisí pouze na aktivitě Pozemkového fondu, tedy dlužníka. Stěžovatel se závěry obsaženými v citovaném nálezu Ústavního soudu nesouhlasí a navíc se domnívá, že se na jeho případ nevztahují. Připomněl, že v době nabytí restitučních nároků stěžovatele sice právní úprava restituční tečky platila, ale její ústavní konformita byla teprve řešena Ústavním soudem. Stěžovatel nemohl předpokládat, že Pozemkový fond ukončí neprodleně po nabytí restitučních nároků stěžovatelem nabízení náhradních pozemků a odejme mu tak možnost uspokojení jeho práv. Argumentace předvídatelným rizikem není dle názoru stěžovatele na místě. Předvídatelné riziko je totiž třeba oddělit od situace, kdy nejde o objektivní následek konkrétní situace, ale o následek protiprávního jednání dlužníka, který svým jednáním znemožnil uspokojení práv svého věřitele.
Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost neobsahovala žádné skutečnosti, které by stávající ústavní stížnosti odlišovaly od jeho předchozích stížností, nepovažoval Ústavní soud za nutné rozesílat ji k vyjádření účastníkům řízení. Protože po argumentační stránce nepřináší ústavní stížnost nic nového, postačí v podrobnostech odkázat na již výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3008/07 nebo sp. zn. II. ÚS 2913/07. Ústavní soud v této věci pouze opakovaně akcentuje plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), jehož závěry je třetí senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a neshledává důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení II. ÚS 2913/07 nebo I. ÚS 86/08) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že tento nález Ústavního soudu odpovídá i na další otázky vyslovené stěžovatelem v ústavní stížnosti (např. jaký charakter má lhůta stanovená v §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci), není třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu