ECLI:CZ:US:2008:3.US.2444.07.1
sp. zn. III. ÚS 2444/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, č. j. 9 To 215/2007-1704, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2007, č. j. 1 T 41/2006-1646, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci; je názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny").
Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k "extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti", neboť zjištěný skutkový stav "odporuje závěrům soudů o vině a odpovědnosti za ní" a obecné soudy se nadto "zcela odchýlily" od zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. K trestné činnosti se sice částečně doznal, uvedl stěžovatel, avšak škoda, kterou mohl svým jednáním způsobit poškozenému, by nepřesáhla 50.000 Kč. O zbytku celkové škody (přibližně 550.000 Kč) pak nelze rozhodnout "s naprostou jistotou", pročež nemohl být odsouzen za 471 skutků, "byť je možné, že některé z nich spáchal". Provedené dokazovaní podle stěžovatele prokazuje pouze to, že existuje "množina sporných prodejek za hotové, u kterých není jisté, kdo ve skutečnosti zboží se slevou odebral". Okolnost, že není zřejmé, kde uvedené zboží skončilo, nesvědčí o tom, že by prodal inkriminované zboží "za plnou cenu, deklaroval je jako zboží poskytnuté se slevou, a rozdíl ceny si ponechal pro svoji potřebu".
V podrobnostech pak stěžovatel uvedl, že 1) z výpovědi svědkyně Š. se podává, že není vyloučeno, že zákazník D. čerpal neoprávněně slevu na zboží jménem společnosti Hora Copany, s. r. o. i u poškozené společnosti ALFA, jejíž vedoucím byl stěžovatel, že 2. nebyl schopen ve všech případech posoudit, zda osoba vyžadující slevu je vskutku zástupcem společnosti s nárokem na slevu, nebo jinou osobou, která tento nárok neměla. Kontrola "pravosti" zástupců společností by "neúměrně zatěžovala a zdržovala chod prodejny" a navíc mu nebyla od zaměstnavatele nařízena, 3. nebylo prokázáno, že by sporné prodejky za hotové jím byly vyhotovené úmyslně jako falešné, a že 4. soudy "zcela chybně" hodnotily výpověď svědka Šípala, ze které vyplynulo, že část prodejek za hotové společnosti Excel měla mít ve svém účetnictví nejen společnost Excel Tesárek, ale také M. Š. - Excel.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Zároveň mu byl uložen trest zákazu výkonu práce, která souvisí s nakládáním se svěřenými hodnotami a finančními prostředky na dobu tří let a povinnost uhradit firmě M. H., stavební a obchodní firma ALFA, škodu ve výši 639.340,65 Kč.
Stěžovatelovo odvolání krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti se zřetelem k tomu, že stěžovatel proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nepodal dovolání. Jelikož založil ústavní stížnost na námitkách, které nejsou prima facie podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé trvat, jestliže by obdobné podání zřejmě k meritornímu dovolacímu přezkumu nevedlo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).
Těžištěm ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a z nich vycházejícího nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k tomu, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Z hodnocení důkazů soudem prvního stupně se srozumitelným způsobem podává podklad pro oponenturu stěžovatelovým námitkám, pročež postačí na toto odůvodnění odkázat; Ústavní soud pak nepovažuje za nezbytné jím užitou argumentaci (jakož ani soudu odvolacího) znovu připomínat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, nepřípustně očekávaje, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení další opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu