ECLI:CZ:US:2008:3.US.2486.07.1
sp. zn. III. ÚS 2486/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 66, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, č.j. 1 Co 68/2007-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") Ústavní soud zrušil výrok II. v záhlaví označeného usnesení, jež bylo vydáno v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 56/2004 se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 2. 2006, č.j. 32 C 56/2004-169, bylo zastaveno řízení mezi stěžovatelem (prvním žalobcem) a druhým žalovaným (odst. I výroku), druhému žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli 50.000 Kč (odst. II. výroku) a druhé žalobkyni 150.000 Kč (odst. III. výroku) a zamítnuta žaloba ohledně dalších 450.000 Kč, resp. 1.850.000 Kč (odst. IV. výroku). Dále soud rozhodl, že druhému žalovanému nenáleží právo na náhradu nákladů řízení (odst. V. výroku) a prvnímu žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovateli v částce 17.513.50 Kč a druhé žalobkyni 6.000 Kč (odst. VI. výroku).
Usnesením ze dne 29. 1. 2007, č.j. 32 C 56/2004-184, soud prvního stupně zastavil odvolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; aplikoval zde ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. s poukazem na to, že žalobci nezaplatili soudní poplatek z odvolání. Ti proti tomuto usnesení podali odvolání, v němž vzali své odvolání proti výše označenému rozsudku zpět, vyjma části, týkající se náhrady nákladů řízení (odst. VI výroku).
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím pak změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se odvolací řízení v části týkající se odst. VI. výroku rozsudku (o nákladech řízení) nezastavuje, a jinak je potvrdil (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (odst. VI. výroku) a rozhodl, že žalobci ani první žalovaný nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud měl za správné, bylo-li aplikováno ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., přičemž za účelně vynaložené náklady považoval - co do zaplaceného soudního poplatku ze žaloby o ochranu osobnosti - soudní poplatek ve vztahu k výsledku řízení, tj. žalobkyní zaplacený poplatek do výše 6.000 Kč a stěžovatelem 2.000 Kč. Stěžovateli byla dále právem přiznána náhrada odměny jeho zástupce ve výši 12.500 Kč [§6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb.], dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75 Kč (§13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a jízdné vycházející z průměrné ceny jízdy autobusem k soudu, jelikož jízdné za dopravu účtovaným "nákladním vozidlem" podle názoru obecných soudů nebylo možno považovat za náklad účelně vynaložený.
Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za "nespravedlivé", jež podle jeho názoru současně "nemá oporu v hmotném právu". Namítá, že spolu s žalobkyní měli ve věci plný úspěch, měla jim proto náležet plná náhrada nákladů řízení. Nesouhlasí s názorem vrchního soudu, podle kterého cena předmětu řízení nečiní "částku dle žaloby" a účelně vynaloženým soudním poplatkem je pouze poplatek odpovídající výsledku řízení. Stěžovatel shledává "rozpor" v tom, když soud "vyměří a vybere" poplatek z předmětu řízení ve výši 2.500.000 Kč a následně předmět řízení ocení na 200.000,- Kč, aniž by došlo k vrácení přeplatku, příp. aniž by žalobci měli nárok na náhradu vynaložených nákladů. Dále namítá, že soudy "nesprávně aplikovaly platné právo", když mu nepřiznaly náhradu za jízdné automobilem s odůvodněním, že k cestě použil nákladní automobil; v technickém průkazu uvedený údaj "nákladní" totiž označuje "osobní automobil ve speciální úpravě N1 pro potřeby podnikatelů", a proto i doprava tímto vozidlem byla podle stěžovatele "účelná".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí, nehledě na to, že obecné soudy (zde především soud odvolací) uplatnily v otázce náhrady nákladů řízení názory, jež jsou v soudní praxi rozšířené a stabilizované.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Stejně tak ale platí, že též zde se plná náhrada identifikuje pouze s náklady účelně vynaloženými.
Pak není opory pro ústavněprávní kritiku úsudku, že účelně vynaloženým nákladem řízení - z hledisek spravedlivého procesu - je jen ta část zaplaceného soudního poplatku, jež reflektuje výsledek sporu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 316/05).
Namítá-li dále stěžovatel, že mu byla nesprávně přiznána náhrada za jízdné autobusem a nikoliv nákladním vozidlem, resp. "osobním vozem upraveným pro potřeby podnikatele na nákladní vozidlo", je zjevné, že v tom se zjevující hodnocení účelnosti vynaložených nákladů (ať již jakékoli) za výraz "kvalifikované vady", dosahující ústavněprávní roviny, považovat nelze již pojmově.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu nespatřuje ani exces ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu