ECLI:CZ:US:2008:3.US.2517.07.1
sp. zn. III. ÚS 2517/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. 22 Cdo 3567/2006-319 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006 č. j. 7 Co 186/2006-274, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2007, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejího názoru byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 90 Ústavy ČR.
Po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů B., se stěžovatelka zabývá pouze jediným "problémem", a sice popřením skutkového zjištění obou obecných soudů, že rodiče jejího bývalého manžela mu darovali do podnikání v roce 1993 částku 115 000,- Kč, za kterou jmenovaný zakoupil pozemky (parcela č. 3955/6 a parcela č. 3955/7) v katastrálním území Jindřichův Hradec, které z tohoto důvodu nebyly zahrnuty do společného jmění manželů a nebyly tedy ani předmětem jeho vypořádání.
Jak soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí však stěžovatelka nenapadá), tak i soudu odvolacímu stěžovatelka vytýká, že nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť porušily zásadu volného hodnocení důkazů, pokud hodnotily provedené důkazy "jen" z pohledu verze skutkového děje tak, jak byl dokládán žalovaným V. B., a nikoli s ohledem na stěžovatelkou vytýkané nepřesnosti, zejména v konkrétním časovém určení zmiňovaného daru. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými v průběhu řízení, resp. z nich při žádné v úvahu přicházející interpretaci takové hodnocení nevyplývá. Tento nedostatek v hodnocení důkazů podle názoru stěžovatelky nebyl překlenut ani v písemném vyhotovení odůvodnění obou rozhodnutí, které je prý s ohledem na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. nekonzistentní a nevěrohodné.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 31. 10. 2005 č. j. 4 C 555/2003-234, ve znění opravných usnesení ze dne 23. 3. 2006 č. j. 4 C 555/2003-283, a ze dne 16. 11. 2006 č. j. 4 C 555/2003-304 vypořádal společné jmění manželů (dále jen "SJM") - stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) a žalovaného V. B. tak, že ve výroku pod bodem I. a) přikázal věci, které ze SJM připadly do vlastnictví stěžovatelky a pod bodem I. b) určil věci, připadající do vlastnictví žalovaného. Pod bodem II., III. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zde označený zůstatek na účtu vedený u Waldviertel Sparkasse a rozdělil mezi oba účastníky i vzniklé pasivum. Rovněž rozhodl o vyrovnání obou podílů (výrok IV.).
Soud prvního stupně se rovněž zabýval spornými parcelami a v této souvislosti konstatoval, že o původu peněz, za něž byly sporné pozemky firmou žalovaného pořízeny, vypověděl již v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 372/2003 bratr žalovaného, soud vyslechl i rodiče žalovaného, kteří svůj dar potvrdili písemně. Těmto svědeckým výpovědím soud prvního stupně uvěřil, i když jak sám připustil, si byl vědom toho, že jde o blízké příbuzné žalovaného. Podle jeho zjištění nebyl důvod nevěřit shodným tvrzením rodičů žalovaného, jeho bratra a žalovaného samotného, že opravdu v předmětnou dobu obdržel výše uvedenou finanční hotovost jako dar s tím, že z takto získaných peněz mimo jiné sám zakoupil pro své podnikání oba zmíněné pozemky. Proto soud prvního stupně oba pozemky z rozdělení SJM vyloučil.
O odvolání účastníků rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 7 Co 186/2006-274 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku podrobně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky jak k jejím důkazním návrhům, tak i ke způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž ani v jednom z těchto problémů neshledává zásadních nedostatků, které by učinily skutková zjištění soudu prvního stupně nevěrohodnými či nesprávnými, přičemž výslovně zdůraznil, že i on považuje tvrzení žalovaného a jeho rodičů, že předmětné pozemky byly zakoupeny z peněz věnovaných jejich synovi, za prokázané. Za správný proto pokládal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že celá kupní cena za předmětné pozemky byla zaplacena z výlučných finančních prostředků rodičů žalovaného, a proto do SJM nenáleží.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3567/2006-319 jako nepřípustné, podle ustanovení §243b odst. 5 za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Stěžovatelka opřela přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného znění ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné jen pro řešení otázek právních. Za situace, kdy dovolací soud vycházel z obsahu podaného dovolání, nemohl než konstatovat, že stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné skutkové zjištění v otázce zaplacení kupní ceny předmětných pozemků z finančního daru jeho rodičů ve výši 115 000,- Kč, tedy nikoli nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle ustanovení podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Stěžovatelka byla oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. ovšem s tím, že vadami řízení by se dovolací soud zabýval jen v případě přípustného dovolání.
Z výše uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání nebylo přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto dovolání odmítl.
III.
Ústavní soud před posouzením merita věci vždy zkoumá, zda v projednávané věci jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť jde o lhůtu kogentní.
Stěžovatelka sama tvrdí, že podaná ústavní stížnost je podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu včasná, neboť dodržení výše uvedené lhůty k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 155/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zřejmé, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, jestli dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak v takovém případě nelze, jak to učinila stěžovatelka, uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případě, kdy dovolatelka uplatnila proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Bylo-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu". V případě dovolání podaného s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" nemá, a proto neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 462/06, III. ÚS 566/05, III. ÚS 10/06, III. ÚS 510/06 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
V projednávané věci dovolací soud v odůvodnění svého usnesení dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že těžiště argumentace dovolatelky spočívá v nesouhlasu se skutkovým závěrem obou obecných soudů, že předmětné pozemky nespadají do SJM. Podle názoru stěžovatelky tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka, jak již konstatoval dovolací soud, sice formálně napadá nesprávnost právního posouzení věci, to však spojuje s jiným zjištěním, než s tím, z něhož vycházely obecné soudy (náležitosti darovací smlouvy). V rámci druhého dovolacího důvodu stěžovatelka vytýká neprovedení jí navržených důkazů v odvolacím řízení, přičemž ovšem tyto argumenty jsou podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což v předmětné věci způsobilým dovolacím důvodem rozhodně není. Protože námitky nesprávnosti skutkových zjištění a údajné vady důkazního řízení nebyly shledány v prvním případě "podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.", což by byl jediný způsobilý dovolací důvod v předmětné věci, bylo dovolání správně jako nepřípustné odmítnuto, přičemž se tak nestalo z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Tato šedesátidenní lhůta k podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebyla dodržena.
V ústavní stížnosti není ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, mimo obecně a velmi vágně formulovaného tvrzení, že "byl proveden nespravedlivý proces v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení", stěžovatelkou vytknuto žádné konkrétní pochybení, které by mohlo být podřazeno pod porušení ústavnosti. Ústavní soud pokládá rozhodnutí dovolacího soudu za ústavně konformní a náležitě zdůvodněné.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006 č. j. 7 Co 186/2006-274 jako opožděnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3567/2006-319 jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu