ECLI:CZ:US:2008:3.US.2598.07.1
sp. zn. III. ÚS 2598/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, č.j. 2 Ko 62/2007-168, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č.j. 36 K 25/2004-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel - ohlašuje, že návrh směřuje proti oběma v záhlaví uvedeným rozhodnutím - domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze "pod bodem I." a "pod bodem II.", protože jím byla porušena jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu se podává následující.
Vedlejší účastníci Mgr. J. S. a L. P. (dále jen "první", resp. "druhý vedlejší účastník") se domáhali svým návrhem ze dne 2. 6. 2004 u Městského soudu v Praze prohlášení konkursu na majetek stěžovatele s tím, že za ním mají splatné pohledávky ve výši 255 000 Kč a 1 200 000 Kč.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 4. 2007, č.j. 36 K 25/2004-152, (poté, co jeho předchozí usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno) řízení o návrhu prvního vedlejšího účastníka na prohlášení konkursu na majetek stěžovatele pro jeho zpětvzetí učiněné podáním ze dne 9. 1. 2007 zastavil (výrok I.) a návrh druhého vedlejšího účastníka na prohlášení konkursu zamítl (výrok III.) s odůvodněním, že jím tvrzená pohledávka není řádně doložena. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok IV.).
Odvolací soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku tak, že stěžovatel je povinen na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi částku 28 725 Kč, a druhý vedlejší účastník naopak stěžovateli 28 425 Kč (výrok I.), a obdobně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ohledně částek 800 Kč (výrok II. a III.).
Odvolací soud vysvětlil, že v případě prvního vedlejšího účastníka v průběhu řízení vyplynulo, že "skutečně" měl za stěžovatelem pohledávku, která jím byla po podání "důvodného" návrhu na prohlášení konkursu uhrazena, čímž "tedy byl aktivně (věcně i procesně) legitimován k podání návrhu", a "důvodnost podání návrhu je spisovým materiálem doložena". Odvolací soud k tomu podotkl, že první vedlejší účastník měl nejen pohledávku za stěžovatelem, ale "bylo osvědčeno", že stěžovatel měl v inkriminované době více věřitelů, "nejméně však s jistotou dva", a to dále také "Hornickou zaměstnaneckou zdravotní pojišťovnu v likvidaci (později i v konkursu), které dluh z r. 1999 ve výši 29 444 Kč byl zcela uhrazen k 30. 8. 2005".
V případě návrhu druhého vedlejšího účastníka byl však zcela úspěšný stěžovatel, neboť návrh byl zamítnut "pro nedoložení jeho pohledávky a nikdo se proti tomu neodvolal", pročež stěžovateli, uvedl odvolací soud, byla přiznána náhrada nákladů v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř.
Při rozhodování o nákladech řízení odvolacího soud vycházel z procesního úspěchu odvolatelů, tj. stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že nikdy neexistoval skutečný důvod pro to, aby se první vedlejší účastník obracel na soud s návrhem na prohlášení konkursu, jelikož "nikdy nebyl v úpadku" a "byl schopen plnit své splatné závazky". Stěžovatel namítá, že pohledávka prvního vedlejšího účastníka vůči němu byla předmětem "směnečného řízení"; ačkoli úpadek formou platební neschopnosti předpokládá existenci alespoň dvou věřitelů dlužníka, první vedlejší účastník podával návrh na prohlášení konkursu spolu s druhým vedlejším účastníkem, aniž měl "k dispozici" nějaký doklad osvědčující potřebnou pohledávku. Jeho údajné "další dluhy" nebyly prokázány, uvedl stěžovatel, s výjimkou "zapomenuté pohledávky vůči zdravotní pojišťovně", o níž nevěděl, a když se "o ní dozvěděl", "obratem ji zaplatil". Pokud by první vedlejší účastník svůj návrh vzal zpět pro zaplacení pohledávky, učinil by tak již před vydáním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 2 Ko 13/2006, jímž bylo předchozí usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu, zrušeno; stěžovatel z toho dovozuje, že pak nelze "činit závěr, že byl podán důvodný návrh".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
To platí i pro případ, že stěžovatelův právní názor, jímž oponuje odvolacímu soudu, by nebylo možné mít prima facie za věcně nesprávný; bylo výše řečeno, že "nesprávnost" v rovině podústavního práva sama o sobě referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu není, a opak nelze založit ani všeobecným odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, jak činí stěžovatel.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu