ECLI:CZ:US:2008:3.US.2794.07.1
sp. zn. III. ÚS 2794/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28.října 184, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 16 C 120/2007-27, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, č. j. 1 Nc 511/2007-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
V ní se stěžovatel žalobou domáhal, aby žalované (J. M.) byla uložena povinnost zaplatit mu 305 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za vybavení bytu a dalších 1 000 Kč jakožto náhrady škody za odcizený plynový kotel.
V řízení vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudci Mgr. Davidovi Vláčilovi, o které bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, č. j. 1 Nc 511/2007-10, tak, že označený soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci není.
Napadeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č.j. 16 C 120/2007-27, soud prvního stupně 1/ žalované uložil zaplatit žalobci na poplatcích z prodlení 525 Kč, 2/ nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby co do částky 19 800 Kč, 3/ řízení ohledně jistiny ve výši 245 Kč zastavil a 4/ o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že 1/ věc projednal a rozhodl "podjatý soudce", 2/ a to (s nesprávným) výsledkem tak, že mu vznikly "významně vyšší nežli nezbytně nutné náklady", a 3/ o poplatku z prodlení rozhodl "mimo žalobní návrh a v rozporu se závaznými předpisy".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst.2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05), a o to zde zjevně nejde.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže ji identifikuje výlučně s tvrzením věcné (případně procesní) nesprávnosti napadeného rozhodnutí (viz důvody ústavní stížnosti pod body 2/ a 3/ shora), nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Výhradu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, stěžovatel nikterak neodůvodnil (pokud - jen z náznaků - by nebylo možné dovodit, že takovým důvodem je - nepřípadně - nesouhlas s výsledkem sporu, který soudce svým rozhodnutím ustavil), pročež se nelze ani vyjádřit k její relevanci; tím méně pak lze dospět k závěru - již proto - o její důvodnosti.
Vzhledem k řečenému je namístě připomenout, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Napadl-li současně stěžovatel - samostatně - usnesení městského soudu, jímž rozhodl, že soudce David Vláčil není vyloučen z projednání a rozhodování v dané věci, je v této části ústavní stížnost neprojednatelná pro opožděnost; napadené usnesení mu bylo totiž doručeno 2. 7. 2007, zatímco ústavní stížnost podal až 26. 10. 2007 (viz ustanovení §72 odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Ostatně hodnocena věcně, nemohla by být posouzena jinak, než se stalo (stěžovateli nepříznivě) v řízení o jeho ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. II. ÚS 57/07, neboť situace je zde v rozhodných aspektech shodná.
Ústavní soud proto zčásti podle shora vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu