ECLI:CZ:US:2008:3.US.294.06.1
sp. zn. III. ÚS 294/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Obilní trh 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, č.j. 25 Cdo 1250/2006-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č.j. 20 Co 2/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2005, č.j. 24 C 3/2005-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 3/2005 a obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující.
Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), domáhal, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejšímu účastníkovi") uložena povinnost zaplatit mu 1 358 964 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; ten pak spatřoval "v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného". Stěžovatel - vlastník nájemního domu - vymezil tvrzený nárok coby rozdíl mezi nájemným ve výši, které mohl dosahovat (v období od 1. 1. 2002 do 31. 10. 2003 u osmi bytů a od 1. 11. 2003 do 31. 12. 2004 u sedmi bytů v jeho domě) nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušených nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, N 142/28 SbNU 237, č. 528/2002 Sb.) a podle nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, N 41/29 SbNU 371, č. 84/2003 Sb.).
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s odůvodněním, že ze skutečnosti, že se v období po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nedařilo v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, ačkoli mu byly opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení, nelze dovozovat nečinnost státu a tím jeho nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., a současně, že nelze podle jeho názoru stěžovatelem uplatněný nárok posoudit ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v této rovině není vztahem občanskoprávním ve smyslu §1 odst. 2 obč. zák.
Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Ztotožnil se s důvody, na jejichž základě soud prvního stupně stěžovatelův nárok posoudil jako neopodstatněný, a dále zdůraznil, že ohledně nároku na náhradu škody za dobu do 20. 3. 2003 bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb. (byť posléze zrušené nálezem Ústavního soudu), pročež pro toto období se stěžovatel nemůže dovolávat neexistence právní úpravy (nečinnosti státu); jakkoli byla tato právní úprava následně shledána protiústavní, do doby jejího zrušení byl zde platný právní předpis, a nálezy Ústavního soudu zpětnou účinnost nemají. Ani poté však nelze spatřovat existenci nesprávného úředního postupu státu v okolnosti, že v důsledku rozložení sil v Parlamentu České republiky nedošlo k přijetí požadovaného zákona, ačkoli byly Poslanecké sněmovně opakovaně předkládány příslušné legislativní návrhy. Nárok stěžovatele není podle odvolacího soudu odvoditelný ani z čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť ten stanoví pouze princip, zatímco konkrétní podmínky jeho prosazení vymezuje zákon.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. V odůvodnění svého usnesení odkázal na vlastní rozsudek ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění "jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody". Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví podle dovolacího soudu přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru působí i odst. 4 tohoto článku, jestliže výslovně odkazuje na zákonnou úpravu. Nejsou-li v tomto zákoně stanovené předpoklady splněny, nelze nad jeho rámec ani založit nárok na odškodnění. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, uvedl dovolací soud, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákoně č. 58/1969 Sb.) soud nemůže jakékoli další nároky konstituovat.
Ústavní stížnost podal stěžovatel souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu v dané věci vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu; poté, co bylo vydáno, stěžovatel rozšířil ústavní stížnost o návrh, aby i ono bylo zrušeno.
Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá protiústavnost postupu státu (Ministerstva financí), jíž spatřuje v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného z bytů, což podle jeho názoru zakládá porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, N 47/40 SbNU 389, č. 252/2006 Sb.
Stěžovatel dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje taxativní výčet definující pojem nesprávného úředního postupu, zastává názor, že mu nutno podřadit i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež má přímý dopad do majetkové sféry dotčených subjektů. V právním státě nelze připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva, jestliže žádný státní orgán není povinen učinit úkon směřující k jejímu neprodlenému odstranění. Nastane-li takový stav, z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné zasáhnout; vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné učiní tak rozhodnutím, jímž uloží náhradu tímto stavem způsobené škody.
Svůj nárok nemůže, míní stěžovatel, směřovat proti nájemcům z důvodu ochrany jejich právní jistoty, absentuje-li explicitní právní úprava.
Závěrem pak stěžovatel odkazuje nejen na právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nýbrž i v nálezu dřívějším, a to sp. zn. Pl. ÚS 2/03.
Na základě výzev Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona o Ústavním soudu podaly obecné soudy k ústavní stížnosti vyjádření.
Nejvyšší soud uvedl, že "napadené rozhodnutí je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům". Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a jen s obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však (ve smyslu článku 83 Ústavy) nepřísluší.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 47/05, II. ÚS 93/05 a IV. ÚS 111/06 dovozoval, že stěžovatel se "může domáhat za rozhodnou dobu vyššího nájemného v rámci vztahu pronajímatele a nájemce", a tudíž nikoli přímo vůči státu. Odvolací soud připomenul, že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 vyslovil tak, že "na jedné straně je tu stát, který vznik protiústavního stavu umožnil, ale přímo pronajímatele nepoškozuje, na druhé straně nájemce, který vykonává svá práva v souladu se zákonem, avšak je to on, kdo svým jednáním vyvolává zásah do základních práv pronajímatele", pročež "obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci". Dále citoval pasáž z nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05, podle níž "je porušením práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též porušením práva na ochranu majetku - pokud obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona, předvídaného v §696 odst. 1 obč. zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajimatele, ačkoliv jeho jedinou možnou obranou byla právě žaloba proti nájemci (v dané věci vedlejší účastnici) o zaplacení bezdůvodného obohacení, které vzniklo v rozsahu rozdílu mezi v místních podmínkách reálnou cenou nájmu a tzv. regulovaným nájemným."
Obvodní soud pro Prahu 1 se ve vyjádření k ústavní stížnosti "plně ztotožnil" se svými závěry uvedenými v napadeném rozsudku a dále se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozhodnutí ze dne 28. 2. 2008, č. j. 28 Cdo 1250/2006-58.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník; po stručné rekapitulaci věci uvedl, že dle jeho názoru jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí "správná" a "odpovídající ustálené judikatuře", a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005 a 25 Cdo 1309/2006, jakož i stanovisko vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38 a. s., a V. a V. H. proti České republice ze dne 28. 12. 2007. Navrhl proto ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
V replice na podaná vyjádření (doručené Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2008) se stěžovatel odvolal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku a Soler, Camilleri, Edwards a Ghig proti Maltě, a připomenul nutnost dodržovat mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, a to zejména čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
K upozornění Městského soudu v Praze na možnost pronajímatele vznést příslušné nároky přímo vůči druhému účastníku nájemního vztahu - ve smyslu tvrzeného předpokladu uplatnění nároku proti státu z titulu náhrady škody -vyslovil stěžovatel přesvědčení, že "by nebylo správné", resp. by odporovalo čl. 2 odst. 3 Listiny a "zásadě právní jistoty", aby "důsledky nečinnosti státních orgánů, která se dostala do rozporu Ústavou, nesli nájemci". Stěžovatel dovozuje, že v období před vydáním nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, by byla jeho žaloba proti nájemcům se zřetelem k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (odkazuje na usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005) zamítnuta, a ode dne účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., je žaloba proti nájemci "nadbytečnou", jelikož "mezera způsobená chybějící právní úpravou předpokládanou ust. §696 odst. 1 obč. zák. již byla zákonodárcem odstraněna". Stěžovatel zdůrazňuje, že se domáhal náhrady škody od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05, dle něhož "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu; to pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit.
Klíčové pak v dané věci je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08 (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 54 Co 244/2007-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2007, č. j. 24 C 81/2006-29), jakož i nálezem ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1133/08 (ve vztahu k rozsudkům týchž soudů ze dne 12. 3. 2008, č. . 68 Co 29/2008-44 a ze dne 6. 6. 2007, č. j. 30 C 387/2006-22).
To je významné potud, že v těchto nálezech formulované závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek občanskoprávního řízení je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Zde je proto nezbytné zaznamenat, jaké právní názory ve výše označených nálezech Ústavní soud vyjádřil; v obou uvedl shodně následující:
Ústavní soud nálezem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.
K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezech ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 47/05 a dalších.
V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. 8. 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).
V nálezu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších).
V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších - viz nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Z pohledu (této) zásady subsidiarity odpovědnosti státu, jejíž uplatnění představuje v uvedených věcech zjevně ústřední rozhodovací důvod, vyznívají shodně též závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech; lze zejména uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 712/04 odmítl), usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1704/2004, usnesení ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, usnesení ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2402/2004, usnesení ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004, usnesení ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 454/2005, usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 26 Co 28/2005 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1649/07 odmítl), a usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5074/2007 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1157/08 odmítl).
Řečené reflektuje obecnou zásadu, že pro vypořádání poruchy v závazkovém právním vztahu je nevyhnutelné primárně využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o nástrojích tomuto vztahu vnějších, včetně institutu náhrady škody, budou-li splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci.
Není důvod, aby se tato podmínka úspěchu žaloby o náhradu škody (zde proti státu) neuplatnila i ve vztahu k závazkovému poměru nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem, jehož kritickým obsahem je nálezy Ústavního soudu (viz výše) předjímaný nárok o "navýšení" (cum grano salis) nájemného nad částku účastníky v nájemní smlouvy sjednanou.
Také v obou zmíněných nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08 byl nedostatek splnění této materiální podmínky žaloby pronajímatele o náhradu škody proti státu určujícím pro závěr, že tato žaloba nemůže obstát (tam dále dovozené kolize s čl. 36 Listiny nejsou kladeny proti tomuto závěru, nýbrž vně, ve vztahu k úvaze, jak jinak poskytnout pronajimatelům - ve zde rozhodných souvislostech - ochranu).
Shodný závěr je logicky namístě vyslovit i ve věci nyní posuzované, čímž je stěžovateli nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy, byť na základě odlišného právního nazírání, aprobován, a nelze mu tím - ani v kontextu ústavněprávních námitek stěžovatele (čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny) - ničeho vytknout. Kasační důsledky dovozené ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 se ve věci nyní posuzované přímo neuplatní, jelikož spor o poučení ze strany soudů (§5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o.s.ř.) zde nebyl otevřen. Ústavní soud se jím zde ani zabývat nemůže (srov. princip dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Názor, vyslovený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, že "u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, byly obecné soudy povinny poučit žalobce o možnosti změny návrhu" (ve smyslu §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.), jde nadto již zjevně nad rámec vlastního výsledku ústavněprávního přezkumu napadených (negativních) rozhodnutí ve věci náhrady škody proti státu, a je vyjádřením snahy nalézt procesní východisko pro založení řízení proti nájemcům o nájemné ("stanovení", "navýšení", resp. uložení další peněžní povinnosti apod.), a to již bezprostředně pokračováním v řízení původním. Ústavní soud tak zde činí odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 489/05, jímž byl vymezen "speciální rámec" pro poučovací povinnost obecných soudů potud, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu a žalobci "se musí dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř." Tento pokyn, uvádí se v obou zmiňovaných nálezech, pak nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002, dle nějž naopak poučení, že ve věci namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba, ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř., součástí poučovací povinnosti soudů není).
Poučení, jež se výše řečeným předpokládá, lze vyjádřit i jinak, a pro jiné - možné - procesní postupy, včetně těch, jež vedou k zahájení řízení nového.
V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07) se Ústavní soud pokusil rozšířit procesní možnosti pro občanskoprávní uplatnění nároků, vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (zejména ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) tím, že se obrátil k obecnému soudu s výzvou, aby bylo řádně zvažováno, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit ... nájemné ... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení §80 o.s.ř., zda ač se návrh výslovně domáhá "určení" nejde o "plnění", zda a jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", pak by neměl být pominut výklad, uvedl zde Ústavní soud, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 719/2005, IV. ÚS 611/05, nebo II. ÚS 93/05).
Není důvod zastírat, že nové uplatnění takových nároků pronajímatele proti nájemci může být v některých případech ohroženo, resp. limitováno (v závislosti na tom, jaké nároky byly konkrétně uplatněny a k jaké době byly vztaženy); stejná situace však nastane při prosazení procesních postupů podle §95 odst. 1, §92 odst. 2 o. s. ř. předjímaných v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, neboť obecně platí, že důsledky zahájeného řízení proti záměnou založenému účastenství nájemce (namísto státu) i zde nastanou až okamžikem, kdy pronajímatel v (původním) řízení učiní návrh podle §92 odst. 2 o.s.ř. Z logiky věci se však podává, že obecné soudy budou muset v obou případech přijmout taková výkladová hlediska, která - shodně - zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů napříště rozhodných právních vztahů.
Shrnutím řečeného, v návaznosti na rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a II. ÚS 1133/08, je tak odůvodněn již předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost - pro nedostatek doložení zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (viz výše) - je návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu