ECLI:CZ:US:2008:3.US.303.08.1
sp. zn. III. ÚS 303/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007 č.j. 20 Co 331/2007-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení ve výroku II., jímž odvolací soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává následující.
Usnesením ze dne 14. 9. 2006, č. j. 14 Nc 9508/2006-7 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2007, č. j. 14 Nc 9508/2006-29), nařídil Obvodní soud pro Prahu 8 na podkladě rozsudku téhož soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 29 C 311/2005, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 99 125 Kč, nákladů nalézacího řízení a nákladů exekuce, exekuci na majetek povinného a pověřil provedením exekuce konkrétního soudního exekutora.
K odvolání stěžovatele (zde povinného) odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), o nákladech řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím rozhodl tak, že se stěžovateli náhrada nepřiznává (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 6 500 Kč (výrok III.). Co do výroku II. měl odvolací soud za to, že oprávněnému, jenž by jinak měl povinnost k náhradě nákladů řízení, svědčí "důvody hodné zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř.; ty podle jeho názoru tkví v tom, že rozhodnou nevykonatelnost titulu zavinil stěžovatel tím, že "se nepostaral o změnu údajů v evidenci obyvatel ve shodě se svým faktickým bydlištěm ani o případnou dosílku zásilek, které mu pošta na adrese trvalého bydliště ukládala".
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že ve věci nebyl dán žádný relevantní důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť podle názoru stěžovatele za neúčinnost doručení neodpovídá on, nýbrž pošta (která nedbala upozornění jeho otce, že se na předmětné adrese nezdržuje), případně soud prvního stupně, který služby pošty využil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §142 odst. 1 o s. ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o. s. ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ústavní stížnosti stěžovatele tudíž nesvědčí. Stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné opravné instance (když dovolání není přípustné) není.
Již jen nad tento rámec, a na vysvětlenou stěžovateli, se poznamenává, že napadené rozhodnutí odvolací soudu - a to mimo jakoukoli pochybnost - je i věcně správné; rovněž z pohledu podústavního práva námitky, jež proti němu vznesl, nemohou obstát zcela zjevně.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu