ECLI:CZ:US:2008:3.US.305.06.1
sp. zn. III. ÚS 305/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DOMUS spol. s r. o., se sídlem Legerova 22, 120 00 Praha 2, IČ: 42228514, právně zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem AK se sídlem Dominikánské nám. 4/5, 602 00 Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2005 č. j. 23 C 192/2002-84, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 13 Co 157/2005-124, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. března 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2005 č. j. 23 C 192/2002-84, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 13 Co 157/2005-124, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a odst. 5, článku 36, a dále článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 13 Co 157/2005-124 dovolání. Vzhledem k nastolené procesní situaci proto bylo řízení před Ústavním soudem usnesením ze dne 14. dubna 2006 sp. zn. III. ÚS 305/06 podle ust. §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle ust. §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání přerušeno.
Dne 24. dubna 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "Doplnění ústavní stížnosti", ke kterému stěžovatelka přiložila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008 č. j. 25 Cdo 1339/2006-141, kterým bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Z tohoto podání vyplývá, že stěžovatelka trvá na podané ústavní stížnosti i poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud. Z obsahu jejího doplňujícího podání je zřejmé, že s rozsudkem Nejvyššího soudu nesouhlasí a vznáší proti němu námitky.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") podanou žalobou domáhala po žalované České republice -Ministerstvu financí zaplacení částky 980 197,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem. Uvedla, že na základě kupních smluv v letech 1995 a 1996 nabyla nemovitosti v k. ú. Lázně Bohdaneč a k. ú. Pardubice, které následně zrekonstruovala a jednotlivé bytové jednotky prodala fyzickým osobám do osobního vlastnictví. Finančním úřadem v Pardubicích jí byla vyměřena platebními výměry daň z převodu nemovitostí v celkové výši 1.059.011,- Kč, kterou zaplatila. Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99 žalobkyně dne 31. května 2000 vyzvala správce daně, aby jí odvedenou daň vrátil, neboť z uvedeného nálezu vyplývá, že daň byla vyměřena neoprávněně. Finanční úřad v Pardubicích vrátil daň za roky 1997 a 1998 na základě obdobného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, zbylou daň odmítl vrátit s tím, že byla vybrána oprávněně, v souladu s tehdy platnými daňovými předpisy, protože k vyměření daně došlo před vydáním předmětných nálezů Ústavního soudu. Nápravy se žalobkyni nepodařilo zjednat ani podáním opravných prostředků (včetně návrhu na obnovu řízení) v rámci daňového řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. února 2004 č. j. 23 C 192/2002-39 žalobu o zaplacení částky 980 197,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. června 2004 č. j. 13 Co 194/2004-60 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 1. února 2005 č. j. 23 C 192/2002-84 Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu o zaplacení částky 980 197,- Kč s příslušenstvím opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 13 Co 157/2005-124 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem obsaženým v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, že nesprávný úřední postup by mohl být spatřován v tom, že finanční úřad neobnovil daňová řízení poté, co se o předmětném nálezu Ústavního soudu dozvěděl v otevřené lhůtě pro obnovu řízení. Z dikce ust. §54 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.") totiž vyplývá, že institut obnovy řízení dopadá na otázky skutkové, nikoliv na otázky právní, proto nález Ústavního soudu nemůže být žádnou novou skutkovou okolností, pro kterou by bylo možné obnovit řízení. Nebyly-li splněny podmínky pro obnovu daňového řízení, nemohl finanční úřad ani z vlastní iniciativy nález respektovat a je proto nerozhodné, kdy se o uvedeném nálezu dověděl. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že tříletá prekluzivní lhůta k vyměření či doměření daně uplynula 31. prosince 1999.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 13 Co 157/2005-124 podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2008 č. j. 25 Cdo 1339/2006-141 jako nedůvodné zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětem její žaloby byla náhrada škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť jí byla neoprávněně vyměřena daň nesprávným úředním postupem správce daně, který také nezákonně rozhodl jednotlivými daňovými výměry. Stěžovatelka uvádí, že svoji žalobu opírala o nálezy Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud konstatoval nezákonnost postupu státních orgánů, pokud se řídí textem pod čarou v právním předpise. Stěžovatelka uvádí, že k jejímu případu lze vztáhnout názor, že daně vyměřené do doby prvního rozhodnutí Ústavního soudu byly vyměřeny v rozporu se zákonem. Od tohoto prvního rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak finanční úřady povinny vyměřovat daně z převodu nemovitostí podle jednotlivých zákonných ustanovení a nikoliv podle textu pod čarou. Pokud pak existovaly zákonné prostředky a příslušné lhůty, ať již z moci úřední, nebo z pohledu plátce daně, měly všechny finanční úřady povinnost svá chybná rozhodnutí z doby před prvním rozhodnutím Ústavního soudu napravit ve prospěch poškozeného, kterým byl v tomto případě plátce daně z převodu nemovitostí. Dále stěžovatelka namítá, že Městský soud v Brně chybným výkladem běhu lhůt podle daňových předpisů porušil její právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu a fakticky jí dal najevo, že není rovného postavení mezi státem na straně jedné a fyzickou či právnickou osobou na straně druhé.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dovolací soud se nezabýval námitkami v dovolání uvedenými a nezkoumal ani běh lhůty pro obnovu řízení právě z výše uvedených důvodů, a to z toho důvodu, že nález Ústavního soudu není důvodem obnovy řízení. Stěžovatelka uvádí své přesvědčení, že v těchto nálezech Ústavního soudu jsou uvedeny zásadní argumenty, které pak již jsou důvodem pro obnovu řízení.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci bylo dovolání stěžovatelky přípustné pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že podmínky připuštění dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (článek 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu ohledně posouzení, zda se v daném případě jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, dle které posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu článku 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 104/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. listopadu 2001).
V souzené věci Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam zakládá otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a dva senáty téhož soudu ji v posuzovaném případě posoudily rozdílně, a sice, zda nález Ústavního soudu je novou skutečností nebo důkazem, jež by byla důvodem obnovy řízení ve smyslu ust. §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb.
Dovolací soud uvedl, že institut obnovy řízení slouží k nápravě vadných rozhodnutí ve věci samé (meritorních rozhodnutí), avšak v rámci obnovy řízení se nelze úspěšně domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad, neboť obnovit původní řízení lze pouze z důvodů majících základ v rovině skutkové. Uvedený princip se vztahuje i na obnovu řízení podle zákona č. 337/1992 Sb. Výjimečnost obnovy řízení spočívá mimo jiné v tom, že zákon ji připouští pouze z důvodů taxativně uvedených. Jedná se o nové skutečnosti a důkazy, které sice existovaly v době původního řízení před vydáním původního, obnovou přezkoumávaného rozhodnutí (srov. ust. §56a zákona č. 337/1992 Sb.), ale daňový subjekt nebo správce daně je nemohl bez své viny uplatnit, a současně musí být splněna podmínka, že tyto skutečnosti nebo důkazy mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Nález Ústavního soudu, uvedl dovolací soud, však takovou novou skutečností nebo novým důkazem není a být nemůže (navíc v daném případě není splněn ani zákonný požadavek existence takové skutečnosti nebo důkazu v době vydání původního rozhodnutí), a není způsobilým důvodem obnovy daňového řízení podle ust. §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. Právní názor odvolacího soudu v tomto směru vyslovený v napadeném rozhodnutí pokládá dovolací soud za zcela správný. Ostatně žalobkyně se dovolává výkladu daňových předpisů, který vychází z nálezů Ústavního soudu a je odlišný od právního názoru správce daně při vyměření daňové povinnosti před vydáním předmětných nálezů, a namítá tak vlastně nesprávnou aplikaci daňových předpisů (nesprávné právní posouzení), což nemůže být důvodem obnovy daňového řízení ve smyslu cit. ustanovení, neboť institut obnovy řízení podle zákona č. 337/1992 Sb. slouží toliko k nápravě nesprávných skutkových závěrů.
Nejvyšší soud poukázal na to, že občanský soudní řád připouští obnovu řízení "jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy" [ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jež mohou pravděpodobně přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci. Ovšem okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle ust. §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud uzavřel, že z výsledků řízení je zřejmé, že správce daně při stanovení daně z převodu nemovitosti nepřiznal žalobkyni osvobození podle ust. §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a svůj postup změnil po vydání nálezů Ústavního soudu, týkajících se obdobných případů. Žalobkyně tak odvedla žalované (správci daně) daň z převodu nemovitostí za převod bytů, ačkoliv např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 485/98, vyplývá, že tyto převody daňové povinnosti nepodléhaly. V úvahu však nepřichází ani nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, neboť daňový poplatník není vůči správci daně v rovnoprávném postavení. Naopak, jejich vzájemný vztah je založen na principu subordinace, jedná se o vztah veřejnoprávní a rozhodování o "vrácení daňového přeplatku" nepatří do pravomoci soudu, jak je vymezena v ust. §7 o. s. ř.
Výše uvedené závěry dovolacího soudu jsou zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98, sp. zn. II. ÚS 177/03, sp. zn. IV. ÚS 410/2000, sp. zn. II. ÚS 111/98. S ohledem na uvedené pak postrádá význam námitka stěžovatelky ohledně správného posouzení běhu lhůty pro obnovu řízení.
Při shrnutí výše uvedeného je Ústavní soud nucen konstatovat, že přestože napadená rozhodnutí jsou pro stěžovatelku nepříznivá, postupem obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů z mezí ústavnosti nevybočila.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy v předmětné věci nedošlo.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu