ECLI:CZ:US:2008:3.US.3284.07.1
sp. zn. III. ÚS 3284/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROYALSTAV s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Přístavní 483/27, zastoupené Mgr. Leošem Janouchem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 11 Co 503/2007-198, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.6.2007, č. j. 15 C 209/2007-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3, , čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Soud prvního stupně k návrhu, spojenému s žalobou žalobkyně S. & W. Automobily s. r. o. (dále jen "žalobkyně") o uložení povinnosti zdržet se zásahů do práva průchodu a průjezdu po pozemku p. č. 1620/20, obec Ústí nad Labem, k. ú. Krásné Brezno, nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost "demontovat kovové zátarasy, které jsou umístěné na účelové komunikaci na pozemku parcelní číslo 16/20/20", "neinstalovat na pozemku parcelní číslo 1620/20 .... jakékoliv zátarasy či jiné překážky nebo dopravní zařízení, které by jakýmkoliv způsobem omezovaly průjezd vozidel po této komunikaci", a "obnovit dodávku vody do objektu žalobce v Ústí nad Labem, Přístavní 35". V odůvodnění usnesení soud uvedl, že potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků má za prokázanou; žalobkyní vytýkané jednání stěžovatelky, jež je ve svém vlastnickém právu k předmětnému pozemku omezena ve prospěch žalobkyně zřízeným věcným břemenem chůze a jízdy a břemenem užívání, vedení a údržby rozvodu elektrické energie, a kterou ani existence vodovodního potrubí pod jejím pozemkem nemůže ohrozit ve výkonu vlastnického práva, posoudil jako "zcela účelovou snahu" znemožnit žalobkyni podnikatelskou činnost v areálu v jejím vlastnictví, vybočující ze stavu dlouhodobě trvajícího pokojného stavu, a to s cílem získání majetkového prospěchu.
Odvolací soud shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření byly splněny, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). K odvolacím námitkám dodal, že se stěžovatelkou lze souhlasit - co do dodávky vody do objektu žalobkyně - pouze potud, že "není provozovatelem vodovodu či kanalizace" ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, a není proto povinna zajišťovat dodávku vody žalobkyni; avšak stěžovatelka tak po dobu téměř osmi let činila, což osvědčuje jak její vlastní vyjádření, tak i "ujednání v kupní smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene z 22. 10.1999", jakož i žalobkyní předložené faktury. Tím, že stěžovatelka přestala bez předchozího upozornění vodu žalobkyni dodávat, zcela znemožnila provoz její podnikatelské činnosti; proto je i zde nutné - do vyřešení sporu mezi účastníky - jejich poměry zatímně upravit.
V jednotlivostech stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že jí byla uložena povinnosti dodávat žalobkyni vodu, aniž by proto byl "jakýkoliv zákonný podklad" a aniž by byl tento její nárok osvědčen. Žalobkyně si (na rozdíl od ní) na svých pozemcích nevybudovala vodovodní přípojku, ač k tomu byla stěžovatelkou opakovaně vyzývána a neučinila tak ani v souvislosti s vybudováním nové provozovny; namísto toho pro své potřeby neoprávněně "rozšiřuje předmětné věcné břemeno". K dosavadním dodávkám vody nebyla ničím povinna, a činila tak pouze "na základě dobré vůle"; ani zákon o vodovodech a kanalizacích ji žádnou povinnost zde neukládá. Uložením povinnosti "demontovat kovové zátarasy a neinstalovat na komunikaci .... jakékoliv zátarasy či jiné překážky či dopravní zařízení" je pak soudy předjímáno rozhodnutí ve věci samé, když obsah takto uložené povinnosti předběžným opatřením je - i s ohledem na dosavadní délku řízení - "de facto totožný s rozhodnutím, jaké by mohlo být vydáno ... ve věci samé". Nadto, uzavírá stěžovatelka, ani ve vztahu k této (předběžným opatřením) uložené povinnosti nebyla potřeba zatímní úpravy poměrů žalobkyní prokázána.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl., §102 o. s. ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§74 odst. 1 o. s. ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, respektive obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. jež by vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání", lze se ztotožnit s tím, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny (aby bylo možno předběžné opatření vydat); významné pak je - ve vztahu k nároku, jenž je, resp. posléze má být, v řádném občanskoprávním řízení projednáván - že musí být zřejmé, že není očividně vyloučen. K tomu Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 637/05 poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné".
Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely.
Zásadou ústavněprávního přezkumu též je (viz výklad shora), že pouhá "podústavní" nesprávnost není jeho referenčním hlediskem, a jeho významné zúžení představují situace, kdy se obecné soudy se při interpretaci podústavního práva pohybují v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, jak tomu co do podmínek pro nařízení předběžného opatření podle §74 odst. 1, §75c odst. 1 písm. a) o. s. ř. právě je (srov. "potřeba zatímní úpravy"). Zde Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže uplatněná interpretace vybočuje zjevně z mezí logického a rozumného výkladu, resp. je zjevným excesem ("libovůlí").
Z řečeného plyne - coby rozhodné - že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" nebo "osvědčení (jiných) skutečností" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení přiléhavější, neboť hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není.
Řečené platí i ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelky, jmenovitě k uložení povinnosti "obnovit dodávku vody", jakož i k námitce, vycházející ze vztahu povahy povinnosti uložené předběžným opatřením a povinnosti, jíž se žalobkyně domáhá ve věci samé.
Rozumnou oporu totiž nemá představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné. Tím jsou možnosti Ústavního soudu v dané věci vyčerpané.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci.
Uvedeným je podepřen úsudek, že se stěžovatelce porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení její ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu