ECLI:CZ:US:2008:3.US.415.08.1
sp. zn. III. ÚS 415/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. H. L., zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 11, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2007, č. j. 8 Co 1930/2007-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Žalobou (doručenou Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 15. 5. 2007) se J. S. domáhala, aby byla stěžovatelce (v řízení žalované) stanovena povinnost poskytnout jí veškeré informace shromážděné ve zdravotní dokumentaci; žalobu vzala poté zpět s tím, že po zahájení řízení jí byla stěžovatelkou kopie zdravotnické dokumentace poskytnuta.
Soud prvního stupně řízení zastavil a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná (stěžovatelka) je povinna nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení 11 781 Kč; uložení náhradové povinnosti žalované odpovídá podle něj ustanovení §146 odst. 2, věty druhá, o. s. ř., neboť až po zahájení řízení "uspokojila návrh žaloby".
Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil; v odůvodnění uvedl, že důvodnost podání žaloby je nutno posuzovat toliko z procesního hlediska, nikoliv podle toho, zda byl či nebyl nárok po právu (zda podle hmotného práva mělo být plněno). Jestliže žalobou uplatněný nárok (žalovanou popíraný) byl uspokojen až 3. 7. 2007, tedy tři měsíce po jejím podání, byla to z procesního hlediska žalovaná, "která zavinila, že řízení muselo být zastaveno".
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v názoru, že podmínky §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. naplněny nebyly. Poukazuje zejména na to, že žalobkyně žalobu změnila až 15. 5. 2007, tedy s účinností zákona č. 111/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to na "požadavek o vydání v podobě výtisku kopie zdravotnické dokumentace"; soud prvního stupně však o změně žaloby nerozhodl a soud odvolací toto "pochybení nechal beze změny", maje za to, že šlo o doplnění žaloby. Podle stěžovatelky proto "po procesní stránce" tudíž podmínka důvodnosti podané žaloby splněna nebyla; nenaplněna zůstala i podmínka druhá, neboť stěžovatelka plnila svoji zákonnou povinnost, jež jí však vznikla až po podání žaloby, účinností zákona č. 111/2007 Sb.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v její věci) ustanovení §146 odst. 1, 2 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Jakožto návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu