ECLI:CZ:US:2008:3.US.471.08.1
sp. zn. III. ÚS 471/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Doc. Mgr. Ing. Danielem Novákem CSc., advokátem se sídlem v Praze, Soběslavská 68, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18 Co 481/2007-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává následující.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2007, č. j. 42 C 156/2007-26, byla zamítnuta žaloba o výživném rozvedené manželky, kterou se žalobkyně D. J. domáhala, aby stěžovateli (v řízení žalovanému) bylo uloženo platit jí 6 000 Kč, resp. 12 000 Kč měsíčně; o nákladech řízení pak rozhodl tak, že žalobkyni uložil zaplatit stěžovateli na jejich náhradu 62 165,60 Kč.
K odvolání žalobkyně do výroku o nákladech řízení odvolací soud napadeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli (žalovanému) náhrada nákladů nepřiznává a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. V otázce náhrady nákladů řízení se odvolací soud uchýlil k užití §150 o. s. ř., přičemž "důvody hodné zvláštního zřetele" shledal zejména v majetkových poměrech žalobkyně, a uvedl, že "výše vypočtených nákladů ... je pro žalobkyni příliš vysoká a není schopná ji v přiměřené lhůtě uhradit". Za prokázané přitom vzal, že od března 2005 se ambulantně léčí na psychiatrii, od července 2007 žije v azylovém domě Psychosociálního centra (jenž nabízí služby lidem ohroženým domácím násilím) a její příjmy nepřesahují "10 000 Kč čistého měsíčně".
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že ve věci nebyl dán žádný relevantní důvod pro aplikaci §150 o. s. ř.; naopak jeho užitím došlo podle stěžovatelova názoru k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stalo se tak též tím, že mu odvolání žalované nebylo předloženo k vyjádření, a neměl možnost se k její argumentaci vyjádřit a poskytnout tak úplný podklad pro rozhodnutí odvolacího soudu; v této souvislosti pak stěžovatel poukázal zejména na okolnosti, jež vedly ke zrušení trvalého pobytu žalobkyně v bytě jeho matky, jakož i na informace ohledně skutečné výše jeho i jejích příjmů. Zdůraznil současně, že odůvodnění nákladového výroku se dostalo do rozporu s důvody, pro které byl požadavek žalobkyně o stanovení vyživovací povinnosti zamítnut, čímž není v celku souladný s průběhem a výsledkem řízení; jeho nedostatek konečně shledává i v absenci relevantního odůvodnění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o. s. ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ústavní stížnosti stěžovatele tudíž nesvědčí, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být o "správnosti" kritického náhradového výroku pochybnosti. Stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné opravné instance (když dovolání není přípustné) není.
Kritika, že zde důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. nebyly, resp. že okolnosti, jež pro ni odvolací soud použil, nebyly dostatečně významné, tedy sama o sobě ústavněprávní rozměr nemá. Shledává-li stěžovatel náhradový výrok (jeho důvody) rozporným se zjištěními, na jejichž základě byla žaloba zamítnuta, je namístě připomenout, že úsudek o "schopnosti se živit" automaticky nezahrnuje i (ekonomickou) způsobilost k plnění případné (další) povinnosti k náhradě nákladů řízení, zejména v nikoli nevýznamné výši.
K námitce, že stěžovateli nebylo doručeno odvolání, jež směřovalo (výlučně) proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení, lze poukázat na právní závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 191/06, podle něhož "ústavní princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení; při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu". Je-li z dosavadního průběhu řízení, jakož i z odvolání zřejmé, že "případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům"; tak je tomu "např. za situace, kdy účastník v dosavadním průběhu řízení nijak nezpochybnil ani skutkový základ, ani právní závěry, z nichž se vychází při stanovení náhrady nákladů řízení".
Oproti tomu není - pro odlišnost "skutkové" základny - spolehlivého důvodu se uchýlit k použití právních názorů (resp. k tam dovozeným důsledkům), jež Ústavní soud vyslovil kupříkladu ve věcech sp. zn. II. ÚS 841/07, případně sp. zn. III. ÚS 639/06.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecného soudu nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu