ECLI:CZ:US:2008:3.US.724.06.1
sp. zn. III. ÚS 724/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) I. J. a 2) L. J., zastoupených JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2008 č. j. 28 Cdo 3343/2006-216 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. května 2006 č. j. 12 Co 474/2005-194, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, případně i rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2004 č. j. 16 C 259/2000-171 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. dubna 2005 č. j. 16 C 259/2000-183. Usnesení Nejvyššího soudu takto napadli (dodatečně) v průběhu řízení o ústavní stížnosti poté, co tamní soud, a to rovněž s patřičným poukazem na svou judikaturu, shledal, že v daném případě nejde o posouzení otázky zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Aniž by stěžovatelé vznesli jakékoliv výhrady vůči ostatním napadeným rozhodnutím, oponovali pouze názoru Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a to v tom rozsahu, pokud dospěl k závěru, že pro rozpor s dobrými mravy nemohlo dojít k přisouzení částek blíže ve výroku jeho rozsudku specifikovaných.
Stěžovatelé jsou odlišného přesvědčení z toho důvodu, že v období, k němuž se odpovídající žalobní žádání vázalo, dle nich nebylo jejich jednání s dobrými mravy v rozporu, pročež mají za to, že jim předmětné nároky měly být výrokem soudu přiznány. V důsledku této výhrady ve spojení s tvrzením, že rovněž i žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy, resp. proto, že rozhodnutí soudu této výhradě nekonvenuje, spatřují stěžovatelé dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a ústavněprávní konsekvence, na něž stěžovatelé poukazují, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají.
Z povahy pravomocí Ústavního soudu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR] a v tom důsledku i rozhraničení kompetencí vyplývá, že Nejvyšší soud je a priori povolán k výkladu zákonů a přezkumu správné aplikace hmotného práva (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů); ve věci stěžovatelů dospěl v tomto ohledu (§237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že z pohledu aplikace hmotného práva (§3 odst. 1 občanského zákoníku) je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu správné a co do odůvodnění takto i "podrobné a přesvědčivé". Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
Jak se podává z obsahu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, myšlenkové konstrukce směřující k závěru o rozporu jednání stěžovatelů s dobrými mravy jsou oproti tvrzení obsaženému v ústavní stížnosti vázány k jednání týkajícímu se období, za něž jim žalobou uplatněné nároky posléze nepřiznal. Poukaz na skutkové okolnosti po tomto období následující, dle odvolacího soudu též jsoucí v rozporu s dobrými mravy, připojil, jak patrno z obsahu odůvodnění, toliko pro úplnost, z hlediska (nezbytného) celkového kontextuálního posouzení zakládajícího jeho výsledný úsudek ohledně rozhodných a z pohledu postulátu dostatečného odůvodnění - nutno říci - přiměřeně vyložených úvah.
Tyto nejsou výrazem interpretace a aplikace právní normy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), jež by byly s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti (resp. soudem zjištěný skutkový stav) ve věci stěžovatelů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [k tomuto extrémnímu rozporu jako jednomu z derogačních důvodů srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 150/99, III. ÚS 345/2000, II. ÚS 738/2000, I. ÚS 89/02, IV. ÚS 769/02 a další]. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež by ji objektivně nebylo možno akceptovat, se v daném případě nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Za těchto okolností posoudil Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu