ECLI:CZ:US:2008:3.US.735.07.1
sp. zn. III. ÚS 735/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 As 43/2005-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004, č. j. 10 Ca 140/2003-36, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 17. 4. 2003, č. j. 24/2003-O130-SPR/2, a rozhodnutí Drážního úřadu Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2002, č. j. 11-2011-263/02-DÚ/Si/Ft, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 11 odst.1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů a správních orgánů.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na odstranění dvou závěsů trakčního vedení trolejbusové dráhy, umístěných na domě v jeho vlastnictví v Ú.. Odvolání stěžovatele Ministerstvo dopravy zamítlo.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku položil důraz na to, že pro stavbu bylo vydáno řádné stavební povolení a změnu upnutí trakčního zařízení na dům č. p. X (namísto č. p. XX) v jejím průběhu vyznačil dodavatel stavby na části projektu jako "opravu", která (jak vyplývá z navazujících rozhodnutí) byla v rámci kolaudačního řízení schválena. Zvolený postup odpovídá ustanovením §68 a §81 odst. 4 stavebního zákona; podle soudu není důvod k závěru, že změny trakčního upnutí zhotovitel stavby či její provozovatel prováděli dodatečně. V rozhodné době byl účastníkem stavebního řízení nikoli stěžovatel, nýbrž tehdejší vlastník dotčené stavby, totiž stát, resp. správce nemovitosti, který proti rozhodnutím správního orgánu (stavebnímu povolení a kolaudačnímu rozhodnutí) námitky nevznesl; stěžovatel vstoupil do jeho hmotných práv až ke dni vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy již stavba byla v trvalém provozu, a proto musel přijmout stav, jenž zde byl rozhodnutím správního orgánu předtím ustaven. Podle soudu je dále zjištěné, že důsledkem ukotvení trakčního zařízení (trolejbusového vedení) a vibrací vznikajících provozem trolejbusů je sice popraskání omítky domu v místě úponu, z provedeného dokazování však nevyplývá, že tím dochází k ohrožení statiky domu a potažmo života nebo zdraví stěžovatele a jeho rodiny; pro nejzazší zásah - nařízení odstranění stavby - tudíž dostatečné opory není. K požadavku jednorázové náhrady ve smyslu §9 odst. 4 zákona o drahách ve znění platném od 1. 4. 2000 pak soud dovodil, že přiznání této náhrady za umístění trakčního vedení na nemovitosti v soukromém vlastnictví (či za jiné omezení vlastnického práva) je možné jen v těch případech, kdy k takovému omezení vlastnictví došlo až za účinnosti pozdější právní úpravy, poněvadž k prolomení zásady zákazu retroaktivity zde zákonným způsobem nedošlo; stěžovatel nadto v době, kdy omezení práv vlastníka budovy nastalo, nemovitost nevlastnil.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost proti rozsudku městského soudu, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ve shodě s městským soudem vyslovil, že stavební zákon platný v době rozhodování "počítal" (stejně jako v současnosti) se změnou stavby před jejím dokončením a s tím, že s kolaudačním řízením může být spojeno i řízení o změně stavby; co se rozumí "drobnou a nepodstatnou odchylkou" přitom právní předpisy neupravují. K tvrzení, že změna nebyla provedena v souladu se stavebním zákonem a došlo k ní až po kolaudaci stavby, stěžovatel žádný relevantní důkaz nepředložil; oproti tomu z dokazování (byť za obtížné důkazní situace vyvolané skartací projektové dokumentace) je zjevné, že k provedení změny došlo řádně a v souladu se zákonem, a vydané kolaudační rozhodnutí tomu odpovídá. Nebyla-li stavba trakčního zařízení na domě č.p. X provedena v rozporu se stavebním povolením, potom zde není ani (tento) důvod pro její odstranění; ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud dospěl též k závěru, že absentuje i další stěžovatelem tvrzený důvod odstranění stavby, spočívající v její závadnosti, resp. ohrožení života či zdraví stěžovatele a jeho rodiny [§88 písm. a) stavebního zákona]. Nejvyšší správní soud (rovněž v souladu s městským soudem) uzavřel, že na věc stěžovatele nelze užít ustanovení §9 odst. 4 zákona o drahách (ve znění od 1. 4. 2000) a přiznat náhradu za omezení jeho vlastnických práv v souvislosti se stavbou, realizovanou před účinností zákona č. 266/1994 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že stavba trakčního zařízení na domě č.p. X byla realizována bez stavebního povolení, resp. v rozporu s ním. Nesouhlasí s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, že "...fakticky rozporuje stavebnímu povolení z roku 1984, které již nyní nelze napadnout"; tvrdí, že si soud jeho námitku vyložil "účelově", neboť nesměřovala proti stavebnímu povolení a kolaudačnímu rozhodnutí, ale bylo namítáno, že zmiňovaná rozhodnutí ve výrocích ani v odůvodnění "jakoukoliv zmínku o stavbě trakčního zařízení..." neobsahují, přestože to znamenalo výrazný zásah do "jeho" vlastnického práva. Porušení zásady rovnosti pak stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud (stejně jako správní orgán i krajský soud) za stavu "důkazní nouze" vycházel z vyjádření Dopravního podniku města Ústí nad Labem - "údaj OPRAVA č. TS 5/98", čímž upřednostnil důkaz, jenž nebyl "opatřen ve stavebním řízení", nýbrž byl správnímu orgánu předložen až v řízení o odstranění stavby provozovatelem trolejbusové dráhy, jehož zájem na výsledku řízení je opačný. I kdyby však byla stavba trakčního zařízení provedena dle tehdy platných právních předpisů, má stěžovatel za to, že je již několik let porušován zákaz nuceného omezení v jeho vlastnických právech, neboť je povinen (v rozporu se současnou právní úpravou) "navždy" toto omezení strpět. Proti umístění trakčního zařízení brojí už od okamžiku, kdy nemovitost nabyl; výtka, že tak nečinil už ve stavebním řízení a v řízení kolaudačním obstát nemůže, neboť v té době byl "vlastník nemovitosti totožný s vlastníkem provozovatele ... (totiž) ... stát".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat (v prvé řadě) s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že správní orgány a zejména obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování a zjišťování rozhodného skutkového základu věci.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů správními orgány a obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby správními orgány a soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti pak jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že jak správní orgány, tak městský soud opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí; přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby jimi učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého a vyčerpávajícího odůvodnění.
Není pak důvod oponovat úsudku, že stavba trakčního zařízení na domě č. p. X bez stavebního povolení či v rozporu s ním provedena nebyla, a že zde proto není zákonného důvodu pro její odstranění stavby z důvodu rozporu se stavebním zákonem; totéž platí - z týchž důvodů - co do správními orgány a soudy dovozeného závěru o nedostatku důvodu odstranění stavby pro její zdravotní závadnost.
Též bylo řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti. To se pak v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad dotčeného hmotně právního ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Výklad ustanovení §9 odst. 4 zákona o drahách ve znění od 1. 4. 2000, který podaly obecné soudy k požadavku stěžovatele na jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene, za neústavní - v právě vyloženém smyslu - pokládat zjevně nelze.
K otázce nároku na poskytnutí (jednorázové) náhrady z důvodu nuceného omezení vlastnického práva k nemovitosti, jmenovitě náhrady za zřízení věcného břemene k nemovitostem z důvodu veřejného zájmu, jež byly v rozhodné době ve vlastnictví státu, které bylo podle tehdejší právní úpravy zřízeno bezplatně, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, podle nějž je "při zřizování věcných břemen na základě zákona [pozn. zde §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)] náhrada za omezení vlastnického práva koncipována jako náhrada jednorázová, splatná ... tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti", přičemž "bezplatně bylo možné zřídit věcné břemeno jen tam, kde šlo o majetek ve vlastnictví státu", neboť "nebyl důvod, aby stát sám sobě vyplácel náhradu". Pokud byl takový majetek "po roce 1989 privatizován, pak ho nabyvatel získal s tímto zatížením a ve vztahu k němu nelze hovořit o tom, že by toto zatížení vzniklo bezúplatně; bylo na novém nabyvateli, jako na jedné ze smluvních stran, aby zahrnul takové zatížení do ceny za převáděný majetek".
Řečené pak koresponduje i s názorem Nejvyššího soudu, podávajícím se z rozsudku ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1665/99, že získal-li nabyvatel "nemovitost, na které již v době nabytí vázlo věcné břemeno, ... žádné právo na náhradu za omezení vlastnického práva mu nemohlo vzniknout", neboť "nabyl vlastnické právo již omezené, přičemž zatížení nemovitosti věcným břemenem má nepochybně vliv na její obecnou cenu". Podle Nejvyššího soudu nebylo-li v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno, "protiústavní, že za jeho zřízení nebyla poskytnuta úhrada, ...když na základě tohoto břemene vznikly práva a povinnosti mezi tehdejšími socialistickými organizacemi", pak "skutečnost, že nynější úprava takový vznik již nepřipouští, neznamená (ani), že by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, který by tu dříve nebyl". Vlastník nemovitosti "by měl nepochybně ústavní právo na náhradu v případě, že by nemovitost nabyl nezatíženou a po nabytí účinnosti Listiny ... by k ní bylo zřízeno na základě zákona věcné břemeno".
Obdobně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem v usnesení ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 646/06.
Je zřejmé, že i v případě ustanovení §9 odst. 4 zákona o drahách (ve znění od 1. 4. 2000) jde o úpravu, jež se dotýká soukromoprávních vztahů, pro které obecně platí zásada zákazu retroaktivity; vznik právních vztahů, jakož i případné nároky z nich založené před účinností nové úpravy, se proto zásadně posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku (sp. zn. Pl. ÚS 25/04).
Ústavnímu soudu se tudíž přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru o pochybení - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení z výkladových standardů - zde zjevně není.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu