ECLI:CZ:US:2008:3.US.737.08.1
sp. zn. III. ÚS 737/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GC Systém a. s., se sídlem v Brně, Špitálka 41/113, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 7 As 42/2007-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, č. j. 10 Ca 36/2006-48, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. O-176068, a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 10. 2004, č. j. O-176068, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 36/2006 se podává následující.
Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2005, č. j. O - 176068, zamítl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozklad stěžovatelky a potvrdil napadené rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 10. 2004, č. j. O-176068, jímž byla na návrh navrhovatelky International Organization For Standardization (Švýcarsko) prohlášena "barevná slovní grafická ochranná známka č. 247822 ve znění ISOPack" za neplatnou.
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze 6. 4. 2007, č. j. 10 Ca 36/2006-48, zamítl.
Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, již Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem (jako nedůvodnou) zamítl. Ve shodě s předchozími rozhodnutími bylo i podle kasačního soudu prokázáno, že se napadená ochranná známka vyznačuje podobností známkám namítaným, především mezinárodní slovní ochranné známce č. R 430072 ve znění "ISO", neboť při jejich "fonetickém, vizuálním a významovém porovnání ... je jejich podobnost značná", a to v důsledku dominance písmen "ISO" v napadené ochranné známce "ISOPack". Slovní spojení "ISO" je přitom i "pro veřejnost ... zárukou, že stěžovatelkou nabízené produkty splňují všechny kvalitativní požadavky", které jsou spojeny s označením technických norem "ISO". Přitom ke "konkrétní záměně původu takto označených výrobků či služeb nemusí přitom v obchodním styku nutně dojít, postačí pouze potenciální možnost jejího vzniku". Kasační soud dále zdůraznil, že navrhovatelka (zde osoba zúčastněná na řízení) "díky svému rozsáhlému působení v oblasti tvorby mezinárodních technických norem" vytvořila namítaným ochranným známkám "dobrou pověst", přičemž, odkazuje na vlastní rozsudek ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006-97, "pro stupeň podobnosti mezi známkou s dobrým jménem a označením je postačující, že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a známkou", resp. že se může domnívat, že takto označené výrobky či služby mají vlastnosti, které by "očekávala od služeb" vlastníka ochranné známky starší; není pak rozhodné, že ochranná známka "ISOPack" byla přihlášena pro jinou třídu mezinárodního třídění výrobků a služeb než namítané ochranné známky. Relevantní není ani okolnost, že ochranná známka "ISOPack" je používaná v souvislosti s poskytováním software, neboť - jak uvedl kasační soud -stěžovatelka ji "přihlášenou ani zapsanou pro software" nemá. Námitka dobrou vírou (stěžovatelky) se pak zakládá na nedostatečném rozlišení zákonem předjímaných správních postupů v navzájem relativně oddělených stadiích řízení o zápis ochranné známky. S podrobným zdůvodněním kasační soud rovněž hodnotil jako neopodstatněné i procesní námitky stěžovatelky, založené jednak tvrzením o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu (pro jeho odkazy na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu) a o nedostatku podmínek rozhodnutí bez jednání (před správním soudem), jednak tvrzením, že o žalobě proti správnímu orgánu druhého stupně bylo rozhodnuto jako o žalobě proti rozhodnutí prvostupňovému.
Nezákonnost napadených rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti především v nesprávném právním posouzení věci; závěry, jež se podávají z napadených rozhodnutí, jsou podle ní "v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty", a je jimi zakládána nerovnost přihlašovatelů, resp. vlastníků v zákonem předvídaných registrech zapsaných ochranných známek. Správní orgán i obecné soudy zásadně pochybily, pakliže měly za to, že užívání napadené ochranné známky by "nepoctivě těžilo z rozlišovací schopnosti či dobrého jména starší ochranné známky nebo jí bylo na újmu". Podle stěžovatelky svědčí dobré jméno a všeobecná známost v České republice na trhu software i ochranné známce "ISOPack", která byla (navíc) přihlášena "pro zcela jinou třídu" než namítané ochranné známky a odlišuje se též i její "praktické" využití (označení pro software). Z těchto důvodů, jakož i z grafického znázornění posuzovaných ochranných známek, je (byla) pro veřejnost zcela vyloučena "jakákoliv ... potenciální možnost záměny původu zboží či služeb" či asociace ochranné známky stěžovatele s namítanými ochrannými známkami navrhovatele. Městskému soudu pak stěžovatel znovu vytýká, že své rozhodnutí zčásti odůvodnil "pouhým" odkazem na rozhodnutí žalovaného správního orgánu, neposkytl mu řádné poučení o možnosti projevit nesouhlas s projednáním věci bez jednání, a jakožto žalovaný správní orgán označil správní orgán prvního stupně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, zda byly dány důvody dle §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách pro prohlášení ochranné známky stěžovatelky za neplatnou (§32 odst. 3 tohoto zákona) či nikoli, které správní orgán a obecné soudy uplatnily, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v odvolání, žalobě a kasační stížnosti).
Jinak řečeno, není zde relevantní ústavněprávní argumentace, vyjma zcela nekonkrétního odkazu na čl. 26 odst. 1 a 36 Listiny, bez jakéhokoli zdůvodnění; pakliže stěžovatelka namítá porušení čl. 26 odst. 1, pak jen zprostředkovaně přes čl. 36 Listiny; zde však platí - není-li Ústavní soud běžnou opravnou instancí obecného soudnictví - že výtkou z nedostatku spravedlivého procesu by mohl být relevantní jen exces ("libovůle"), vybočení z všeobecných interpretačních zásad, či nedostatek logického a srozumitelného odůvodnění přijatých závěrů.
Nic z toho však napadeným rozhodnutím vytýkat nelze.
Je zjevné, že správním orgánem, jakož i obecnými soudy přijatá skutková zjištění a tomu odpovídající právní závěry v otázce podobnosti napadené a namítané ochranné známky, existence dobrého jména namítané starší ochranné známky v České republice a úsudku, že by užívání přihlašovaného označení nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jí (jim) bylo na újmu, evidentně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu ani nevybočují ze standardů, jež jsou v soudní praxi v oblasti evropského i národního známkového práva fixovány, a jež pro účastníka řízení byla předvídatelná. Správní orgán i obecné soudy své právní názory rovněž racionálně a v úplnosti odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že ústavněprávní roviny stěžovatelčinými námitkami dosaženo nebylo.
I námitkami ryze procesní provenience se adekvátně zabývaly již obecné soudy, přičemž zde uplatněným závěrům kasačního soudu stěžovatelka již neoponuje, resp. ničeho jim nevytýká. Od Ústavního soudu pak nepřípadně očekává, že je Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení mu nepřísluší. Již jen pro úplnost je namístě poznamenat, že se týmiž vytýkanými procesními pochybeními kasační soud pečlivě zabýval, a jím přijaté závěry (ohledně poskytnutého poučení, označení žalovaného a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí) mají oporu v procesním spisu a nelze jim ničeho vytknout ani v rovině práva podústavního.
Na podkladě výše řečeného lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých správním orgánem jakož i správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu