ECLI:CZ:US:2008:3.US.928.06.1
sp. zn. III. ÚS 928/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. J., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, č. j. 30 Cdo 2796/2005-197, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č. j. 1 Co 359/2004-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst.1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 8 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a čl.17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 129/2000 se podává následující.
Výrokem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, č. j. 37 C 129/2000-113, bylo žalovanému R-PRESSE, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Křemencova 10, uloženo doručit stěžovateli (v řízení žalobci) dopis obsahující omluvu v tomto znění:
"Vážený pane Mgr. M. J., v týdeníku RESPEKT v č.39 ročník 2000, jsme uveřejnili článek "Všichni premiérovi gangsteři", z něhož vyplynulo, že jste gangster a že Váš trestní rejstřík obsahuje to, že jste byl v New Yorku odsouzen za spoluúčast pašování kokainu, o šest let později, šel do vězení za falšování 12 milionové směnky. Jak bylo v průběhu soudního řízení prokázáno, nejsou tyto údaje pravdivé a jejich uveřejněním jsme hrubě zasáhli do Vašich osobnostních práv, a proto se Vám tímto omlouváme.
V týdeníku Respekt č. 40, ročník 2000 jsme uveřejnili článek "Mario z hotelu Marriot", z něhož vyplynulo, že jste padělal dlužní úpisy, které jste navrhoval použít na praní peněz z obchodu s drogami, dále že jste byl v každém případě potrestán, stejně jako za pašování kokainu o šest let dříve. Rovněž tyto údaje, které jsme uveřejnili, nejsou pravdivé a jejich uveřejněním jsme hrubě zasáhli do Vašich osobnostních práv, a proto se Vám tímto omlouváme.
V týdeníku Respekt č. 42, ročník 2000 jsme uveřejnili článek "Pět mužů z Bagdádu", v němž jsme uvedli, že J. už byl jednou vyšetřován v záležitosti úzce související s pokusem o ilegální export zbraní zhruba za 1 miliardu dolarů do Iránu, nemluvě o tom, že byl dvakrát odsouzen. V roce 1982 za účast na pašování 13ti liber kokainu a o šest let později za falšování směnek v ceně 12 miliónů dolarů. Také tyto údaje nejsou pravdivé, a proto se Vám za jejich uveřejnění v časopise Respekt omlouváme.".
Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (výrok II) a rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že žalovaným předložené "dokumenty" byly "nekompletní" a "zcela nevěrohodné", v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce "v minulosti dopustil činů, které mu tyto články přičítaly", a "tvrzení o kriminální minulosti ... byla zkreslená". Publikováním nepravdivých údajů došlo k zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv žalobce, což soud prvního stupně spojil též s označením žalobce jako "gangstera" (resp. "trestaného amerického gangstera") identifikovaného obecně s postavou Al Capone, pročež nelze "hovořit o tom, že by se jednalo o novinářskou nadsázku či věcné hodnocení". Při úvaze o výši "finanční satisfakce" přihlédl soud zejména k tomu, že se jednalo o několik článků následujících bezprostředně za sebou, které byly otištěny v "deníku, kterému lidé věřili", jakož i k tomu, že byly přetištěny i v "krajanských novinách", a žalobce ve vztahu ku konkrétnímu obchodnímu partneru poškodily.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 1 Co 359/2004-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že : 1/ zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text :
... "gangster a že Váš trestní rejstřík obsahuje to, že jste byl v New Yorku odsouzen za spoluúčast na pašování kokainu", ... "Jak bylo v průběhu soudního řízení prokázáno, nejsou tyto údaje pravdivé a jejich uveřejněním jsme hrubě zasáhli do Vašich osobnostních práv, a proto se Vám tímto omlouváme."
... "dále, že jste byl v každém případě potrestán, stejně jako za pašování kokainu o šest let dříve. Rovněž tyto údaje, které jsme uveřejnili, nejsou pravdivé a jejich uveřejněním jsme hrubě zasáhli do Vašich osobnostních práv, a proto se Vám tímto omlouváme",
... "nemluvě o tom", "dvakrát", "V roce 1982 za účast na pašování 13ti liber kokainu a o šest let později", "také"
a 2/ zamítl žalobu v části, v níž se žalovaný domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podle odvolacího soudu nebylo v předchozím řízení dostatečně reflektováno, že uplatněné právo na ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny) zde bylo ve střetu s právem na svobodu projevu a na informace (čl. 17 Listiny), neboť "dochází-li ke střetu těchto dvou ústavních práv, je třeba v každém individuálním případě vážit, zda jednomu právu není neodůvodněně dávána přednost před druhým". Zájem medií o osobu žalobce považuje odvolací soud za oprávněný, neboť na něj nelze - s přihlédnutím k okolnostem souvisejícím s uvažovanou cestou předsedy vlády do USA a k prostředí, v němž se pohyboval, jakož i osobám veřejného zájmu, s nimiž se stýkal - pohlížet jako na osobu soukromou. Ač v řízení před soudy nebyl prokázán zdroj informací, jež sloužily jako podklad pro inkriminované články, plnil jimi podle soudu žalovaný "svoji povinnost informovat veřejnost" o všech okolnostech souvisejících s tehdy "aktuální záležitostí". Ke způsobilosti uveřejněných informací zasáhnout osobnostní práva žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.ÚS 146/04 a vycházeje ze samotné výpovědi žalobce uzavřel, že označení za "gangstera", zveřejněné údaje o "trestním rejstříku" a o jeho potrestání, jakož i údaje týkající se odsouzení za spoluúčast na pašování kokainu a za falšování dvanáctimilionové směnky, za takový zásah považovat nelze. Poukázal na to, že informace publikované běžným tiskem nemusí být vždy zcela přesné, podstatným však je, jestliže po obsahové stránce vyznívají zásadně adekvátně a jsou způsobilé u běžného čtenáře vyvolat shodný dojem. Neoprávněný zásah však shledal odvolací soud v případě tvrzení, že žalobce "šel do vězení za falšování 12 milionové směnky", že "padělal dlužní úpisy, které navrhoval použít pro praní špinavých peněz", "že už byl jednou vyšetřován v záležitosti úzce související s pokusem o ilegální export zbraní za jednu miliardu dolarů do Iránu", a konečně i v případě údaje o "falšování směnek". Důraz položil zejména na to, že "držení" cenných papírů (jehož se žalobce dopustil a za které byl odsouzen) je po významové stránce méně odsouzeníhodné, než jejich "padělání, falšování" (v řízené neprokázané), přičemž "vyznění (této) informace ... v kontextu s údajem o účelu, pro který bylo padělání ... určeno, je pro čtenáře objektivně zcela odlišné a překračuje ... míru přípustné tolerance". To spolu s tvrzením o "vyšetřování ... souvisejícím s pokusem o ilegální export zbraní" označil odvolací soud za tvrzení difamující, pro které neměl žalovaný "vůbec žádný podklad a jejich uveřejnění nemá již nic společného s pluralitou, tolerancí a duchem otevřenosti... a s ohledem na jejich obsah je nelze ani v kontextu s ostatními ... informacemi považovat za obvyklou hyperbolu". Podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy přesto odvolací soud neshledal, jelikož neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce není podle jeho názoru natolik intenzívní, aby "snížil jeho čest a důstojnost, popř. vážnost ve společnosti" tak, že jiný způsob zadostiučinění není způsobilý vyvážit jeho důsledky.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 30 Cdo 2796/2005-197, dovolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud podle jeho názoru náležitě aplikoval ustanovení §11 a §13 obč. zák. a zejména přisvědčil úvaze, že v konkrétním případě je nutné zkoumat "míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti ... právě v kontextu se svobodou projevu a právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv". Právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 24/95 nelze vykládat jinak, než že k zásahu do osobnostních práv dochází tehdy, jestliže "mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat"; přitom je nutno respektovat i určitá specifika běžného periodického tisku, a jestliže se "v konkrétních případech musí uchylovat k určitým zjednodušením", nelze (bez dalšího) tvrdit, že každé takové zjednodušení musí vést k zásahu do osobnostních práv. Nelze trvat na "naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ... na novináře nesplnitelné nároky", podmínkou však je, aby "celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě". K námitce dovolatele, že jej nelze považovat za "osobu veřejného zájmu", dovolací soud poukázal na význam tisku pro informovanost veřejnosti o věcech obecného zájmu, přičemž do této oblasti "mohou spadat i obchodní a jiné kontakty osob, které se nominálně neřadí mezi politiky, s osobami, které se v politice oficiálně angažují". Ve shodě s odvolacím soudem konečně pokládal - v otevřené otázce povahy přiměřené satisfakce - písemnou omluvu za dostatečnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jak soud odvolací tak dovolací posunuly zcela neadekvátně a nesprávně "pomyslnou hranici" mezi dvěma ústavně zaručenými právy ve prospěch práva na svobodu projevu, "zařadily" jej mezi "osoby veřejného zájmu", nesprávně uzavřely, že označení jeho osoby za "gangstera spolu s další gradací tohoto označení vylíčením jeho údajné zvlášť závažné kriminální minulosti je jen ... zjednodušením, daným specifiky periodického tisku", a konečně i neopodstatněně bagatelizovaly míru snížení jeho cti a vážnosti v "očích veřejnosti". Výklad obou soudů k pojmu "osoba veřejného zájmu" považuje stěžovatel za příliš extenzivní a "bezmezně vstřícný k tiskovinám", neboť hovoří-li judikatura Evropského soudu pro lidská práva (zde rozhodnutí ve věci Lingens v. Rakousko č. 9815/82) o osobách veřejného zájmu, má zde na mysli osoby skutečně přímo veřejně činné, nikdy však osoby, které se s nimi pouze "náhodně stýkají či běžně znají", zatímco on nezastával žádnou veřejnou funkci a účastnil-li se politických a obchodních setkání s osobami veřejného zájmu, bylo to vždy z obchodních pohnutek a k výzvě těchto osob. Za nesprávné považuje stěžovatel i "zlehčování slova gangster", a zdůrazňuje, že žalovaná k tvrzením o jeho údajné "kriminální minulosti" své důkazní břemeno neunesla. Za nepřiléhavý má vyslovený názor ohledně přípustného zjednodušování v periodickém tisku, dovozovaný jak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 282/99 tak z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 24/95, přičemž zde poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96, který se touto otázkou podle jeho názoru zabývá komplexněji a v širších souvislostech. Podle stěžovatele difamující skutková tvrzení, která si žalovaný "záměrně" neověřil, nebyla "žádným zjednodušením", ale byla vedena úmyslem poškodit jeho čest a důstojnost. Oba soudy "použily jiný výklad" v případě zveřejněných informací o padělání dlužních úpisů či zfalšování směnky a informací o "pašování kokainu"; neshledaly-li obsahovou shodu u slova "padělání / falšování" a slova "držení", nelze ji najít ani - co do gradace závažnosti - u obdobné dvojice slov, jakými jsou "pašování" a "neoznámení". Použití slova "gangster" ve spojení s jeho osobou stěžovatel nepovažuje za nadsázku; takto byl označen se zjevným úmyslem jej hrubě urazit, jelikož žalovaný záměrně zdůrazňoval a zveličoval závažnost jeho trestné činnosti. Nesprávné a restriktivní jsou podle stěžovatele i názory o "zahlazení odsouzení", a proto polemizuje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04, z něhož vycházejí. Smyslem článků žalovaného a uveřejněním neověřených informací nebylo "připomenout (jeho) kriminální minulost", nýbrž primárně jej ostouzet; byla-li závažnost jeho provinění záměrně vystupňována a zveličována, nelze hovořit o korektním hodnotícím úsudku či nadsázce. Na tyto nesprávné závěry obou soudů pak nepřímo navazuje i nesprávnost rozhodnutí v části, v níž mu nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, neboť uveřejnění nepravdivých či pravdu hrubě zkreslujících článků bylo neseno záměrem "dehonestovat minimálně v očích široké veřejnosti dosud neznámou a bezúhonnou osobu".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů) a co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu ani dovolacímu soudu vytýkat nelze.
Zjevně není případné hodnotit jejich rozhodné závěry, že stěžovatelem vytýkanými spornými tvrzeními, obsaženými v článcích žalovaného, nedošlo (ve vztahu k části, v níž stěžovatelova žaloba nebyla opodstatněnou) k relevantnímu zásahu do jeho osobnostních práv dle čl. 10 Listiny, jakožto nepodložené odpovídajícími dílčími zjištěními. Stěžovatel jim toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká nesprávnost (resp. jednostrannost), a oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim oba soudy přičítaly; bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou, k čemuž však stěžovatel rovněž vyzývá.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem v prvé řadě kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V daném případě jde - především - o problém kolize ústavněprávních hodnot, jež na jedné straně představuje svoboda projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny) a právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny) na straně druhé.
Touto otázkou se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval; kupř. v nálezu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 17, str. 113), konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Je úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti (osoby bezpochyby "pohybující se ve veřejném životě") či je situaci přiměřený (sp. zn. IV. ÚS 146/04).
Zde pak je namístě zdůraznit, a opakovaně tak judikuje i Evropský soud pro lidská práva, specifickou roli médií, resp. její dopad do posuzovaného kontextu; tisk má v demokratické společnosti důležitou úlohu, a ačkoli nemůže překračovat určité hranice, zejména s ohledem na ochranu pověsti a práva jiných a na nutnost zabránit úniku důvěrných informací, přísluší mu sdělovat, při současném respektování jeho povinností a zodpovědnosti, informace a myšlenky o (veškerých) politických otázkách, jakož i o ostatních tématech obecného zájmu (De Haes a Gijsels proti Belgii, 1997, č. ASPI : JUD 28199CZ 1997, Fressoz a Roire proti Francii, přehled rozsudků ESLP č. 5 roč. 1999, str.97, či Bladet Troms a Stensaas proti Norsku, přehled rozsudků ESLP č. 7-8, roč. 1999, str.166, Colombani a další proti Francii Přehled rozsudků ESLP č. 4 roč. 2002, str. 197). Evropský soud pro lidská práva opakovaně připomíná, že výjimkám ze svobody projevu je nutno dát "úzkou" interpretaci (Oberschlick proti Rakousku, ASPI JUD28218CZ, Perna proti Itálii, Přehled rozsudků ESLP č. 1 roč. 2002, str. 87), a že s funkcí tisku rozšiřovat informace se pak neodlučitelně pojí právo veřejnosti tyto informace obdržet (Fressoz a Roire proti Francii, De Haes a Gijsels proti Belgii).
Svoboda projevu je pochopena jako jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a s výhradou výše označených práv a zájmů se vztahuje "nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují; tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti" (Fressoz a Roire proti Francii, De Haes a Gijsels proti Belgii); přitom novinářská svoboda zahrnuje i možnost použití určité míry přehánění (nadsázky) či dokonce provokace (Oberschlick proti Rakousku, Dalban proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č.10 roč. 1999, str. 217; De Haes a Gijsels proti Belgii; Fressoz a Roire proti Francii, Bladet Troms a Stensaas proti Norsku a další). Kromě poskytování "suchých" faktů může tisk proto "volit i jiné metody informování veřejnosti, a to v případě, cítí-li potřebu získat její pozornost k problematickému tématu či vyvolat veřejnou diskuzi...; za tímto účelem je pak používána nadsázka, polemika, citově zbarvené, provokující, ba dokonce šokující výrazy" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. IV.ÚS 424/06).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 (publ. v Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 19, s. 133) vyslovil, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti může dojít i objektivně (bez ohledu na zavinění), nicméně že ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Jinými slovy "vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany" (též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96, publ. v Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 95, str. 367). Současně však Ústavní soud doplnil, že "je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti ..., který v určitých případech musí ... přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob"; stěží lze proto trvat na "naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře (ve svých důsledcích) nesplnitelné nároky". Za významné současně měl, aby "celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě".
Konfrontací vyložených judikatorních názorů se závěry ústavní stížností napadených rozhodnutí je namístě úsudek, že je obecné soudy znaly, vycházely z nich, a jejich uplatnění v dané věci za nelogické, neracionální, resp. jinak neadekvátní označit nelze.
Namítá-li stěžovatel, že jej obecné soudy "zařadily" mezi "osoby veřejného zájmu", lze s ním souhlasit pouze v tom, že posouzení meze přípustné kritiky je širší ve vztahu k politikovi, resp. k osobě veřejně činné, než ve vztahu k osobě soukromé (Oberschlick proti Rakousku, Colombani a další proti Francii). Avšak jestliže tyto soukromé osoby vstoupí do středu veřejné debaty, vystavují se podrobnému zkoumání ze strany veřejnosti, a v důsledku toho musí projevit větší míru tolerance (Jerusalem proti Rakousku, Přehled rozsudků ESLP č.3 roč. 2001, str. 126, Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m. b. H. proti Rakousku, Přehled rozsudků ESLP č.1 roč. 2006, str. 10). Stýkal-li se stěžovatel s osobou Ing. M. Š., který byl v rozhodné době poradcem tehdejšího premiéra, tedy s osobou, na niž byla upřena pozornost veřejnosti, a jejich vztahy přesahovaly běžný pracovní rámec (jak konstatoval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 424/06 i Ústavní soud), přičemž z provedených svědeckých výpovědí je zjevné, že stěžovatel byl v kontaktu i s dalšími veřejně působícími osobami (srov. výpověď J. K. a A. V.), nelze na stěžovatele pohlížet jako na osobu, jež by - odlišitelně - stála stranou veřejného zájmu. V důsledku toho není dostatečný důvod oponovat obecným soudům, jestliže stěžovatele považovaly za osobu, která se svými kontakty a aktivitami (obchodními i společenskými) ocitla v centru veřejného dění a tím i v pozici osoby veřejnosti známé, jež tím musí počítat i se zvýšeným zájmem medií, a vůči které jsou meze přijatelné kritiky širší než u osoby soukromé.
Ku stěžovatelovým výtkám co do názorů obecných soudů, že označení jeho osoby za "gangstera spolu s další gradací tohoto označení vylíčením jeho údajné zvlášť závažné kriminální minulosti je jen ... zjednodušením, daným specifiky periodického tisku", jakož i ohledně důsledků "zahlazení odsouzení", je postačující stěžovateli připomenout nález ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV.ÚS 146/04, vydaný ve skutkově i právně obdobné věci (o ochranu osobnosti Ing. M. Š.), v němž se Ústavní soud k jeho osobě vyslovil takto:
"závěr nalézacího soudu, že nebylo prokázáno, že se M. J. dopustil takových trestných činů, na základě kterých by ho bylo možno označit za gangstera, je chybné. I když stěžovatelka i žalobce shodně prohlásili, že jim byl v jiném řízení M. J. předložen negativní výpis českého a amerického rejstříku trestů, soud měl vzít v úvahu výpověď M. J. při ústním jednání, že byl v USA odsouzen za nelegální obchodování s cennými papíry a trest mu byl následně zahlazen. Fakt, že odsouzení bylo zahlazeno, nemá vliv na pravdivost tvrzení, že se trestný čin stal; zahlazení odsouzení odstraňuje negativní dopady odsouzení, které by jinak ztěžovaly začlenění odsouzeného do společnosti, např. při výkonu svobodného povolání, hledání zaměstnání. V případě, že dotyčný vede řádný život, by jej odsouzení stigmatizovalo a komplikovalo jeho nápravu, která představuje jednu z dílčích funkcí trestání. Pro řízení o ochraně osobnosti, kde se zkoumá pravdivost tohoto tvrzení, to nic nemění na tom, že trestný čin se stal. Obecně je gangster chápán jako bandita, lupič, tedy jako osoba páchající majetkovou trestnou činnost nebo trestnou činnost směřující proti svobodě jednotlivce. Označení M. J. gangsterem je danému případu přiměřené, protože, ač ne zcela korektní, označuje tak osobu, která spáchala majetkový trestný čin. Toto označení v sobě obsahuje i určitou hodnotící, až provokativně působící složku, jejímž prostřednictvím mají být čtenáři vyvedeni ze stavu lhostejnosti ke skutečnosti, že vysoký státní úředník udržuje kontakt s osobou spáchavší trestný čin".
V citovaném nálezu se tedy Ústavní soud - souladně s názory, uplatněnými obecnými soudy v dané věci - vypořádal s námitkami, jež mu stěžovatel znovu předestřel. Důvod k polemice, kterou stěžovatel implicite i výslovně (ohledně důsledků zahlazení odsouzení) míní otevřít, Ústavní soud již nevidí.
V hodnocení kolize svobody projevu a práva na informace (čl. 17 Listiny) a práva na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny), k němuž dospěly obecné soudy, tedy "libovůli" či jiný názorový exces spatřovat nelze. Podmínky, kdy soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani svévolný odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu