ECLI:CZ:US:2008:3.US.935.08.1
sp. zn. III. ÚS 935/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. N.P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Černíkem, advokátem v Libkovicích pod Řípem 173, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 12. 2007 č. j. 23 L 43/2007-21 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2008 č. j. 13 Co 25/2008-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 10. 4. 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů s poukazem na zásah do majetkové sféry a dále porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z napadených usnesení zjistil, že Okresní soud v Litoměřicích zahájil usnesením ze dne 9. 7. 2007 detenční řízení. Umístěná osoba - P. S. si nezvolil zástupce, proto mu soud usnesením z téhož dne ustanovil opatrovníka pro detenční řízení z řad advokátů - stěžovatelku. Soud téhož dne usnesením vyslovil, že k převzetí P. S. do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Poté soud zjistil, že vyšetřovaný dne 17. 7. 2007 udělil souhlas se svou hospitalizací, proto soud řízení usnesením ze dne 18. 7. 2007 zastavil. Stěžovatelka účtovala odměnu ve výši 800,- Kč, představující jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 21. 12. 2007 č. j. 23 L 43/2007-21 stěžovatelce (opatrovnici) odměnu nepřiznal. Soud uvedl, že stěžovatelka neprovedla od převzetí pacienta do ústavu dne 4. 7. 2007 (poznámka: od 9. 7. 2007) do zastavení řízení dne 18. 7. 2007 žádné úkony kromě převzetí zasílaných rozhodnutí soudu, do spisu nahlíženo nebylo. Dle záznamů ústavu stěžovatelka pacienta nenavštívila. Nebylo tak prokázáno provedení úkonu, za který by měla náležet odměna; převzetí zastoupení (zásilek soudu) k vyplacení odměny nestačí.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že usnesením ze dne 24. 1. 2008 č.j. 13 Co 25/2008-27 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K závěrům prvostupňového soudu dodal, že uvedený úkon právní služby je naplňován faktickou činností ustanoveného zástupce. Může nastat situace, že se první porada nemůže uskutečnit, avšak i v tomto případě je třeba jiné faktické činnosti zástupce směřující k přípravě a převzetí zastoupení (nahlížení do spisu, porada s ústavem, jenž dal podnět k zahájení řízení atd.); pouhé převzetí usnesení o ustanovení zástupcem (bez získání dalších informací potřebných k řádnému zastupování) nenaplňuje uvedený úkon právní služby.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá v podstatě totéž co v odvolání. Dle stěžovatelky soudy nemohou konstatovat, že ve věci nic neučinila. Stěžovatelka nepřevzala pouze usnesení o ustanovení opatrovníkem, ale i další rozhodnutí vydaná v dané věci. Ve všech těchto případech musí rozhodnutí přečíst, zaevidovat a dále zvážit zájem klienta a další procesní úkony (odvolání, střet zájmů); nejde o pouhé převzetí rozhodnutí. K přípravě navíc patří již prostudování příslušných zákonných ustanovení. Stěžovatelka uvedla, že je na zástupci (advokátu), aby zvážil postup; odpovědnost za poskytnutou službu nese advokát. K odvolacímu rozhodnutí uvedla, že (jako advokát) není povinna nahlížet do spisu, ani ji soud nemůže nutit k poradě s ústavem. Dále stěžovatelka argumentovala, že soudy trvaly na prokázání prvního úkonu právní služby, ač tak v jiných případech nečiní (při ústním jednání jsou advokátu automaticky přiznány dva úkony právní služby, aniž by bylo prokazováno, jak advokát prováděl přípravu). Dle stěžovatelky tak rozhodnutí vykazují prvky libovůle.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nedošlo k porušení ústavně zaručených práv, kterých se stěžovatelka dovolává.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání částky (odměny) ve výši 800,- Kč, kterou lze označit za zcela bagatelní. V případě bagatelních věcí přitom ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipouští ani odvolání. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07 atd., všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (situací), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takovým případem však napadená rozhodnutí nejsou. Podstatou ústavní stížnosti je pouze stěžovatelčin nesouhlas s výkladem ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. podaným obecnými soudy. Vlastní interpretací dotčeného ustanovení, podpořenou poukazem na rozhodovací praxi v jiných případech, stěžovatelka vyvozuje svůj nárok na přiznání odměny. Skutečnost, že stěžovatelka zastává výklad odlišný od výkladu přijatého v napadených usneseních, však sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušné ustanovení právního předpisu a své závěry náležitě odůvodnily; jejich rozhodnutí nelze označit za nadmíru formalistické či extrémně vybočující z pravidel logického usuzování. Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení určité právní otázky nahlížet či jakým způsobem mají vykládat "jednoduché právo"; úkolem Ústavního soudu není ani sjednocování judikatury obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Současně dodává, že jeho rozhodnutí nepředstavuje potvrzení správnosti provedeného výkladu "jednoduchého práva"; Ústavnímu soudu přísluší posuzovat interpretaci práva toliko z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Závěrem Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti je vedle stěžovatelky uveden také stěžovatel P. S., zastoupený v detenčním řízení opatrovnicí - stěžovatelkou. Ústavní stížnost je za stěžovatelku i P. S. podepsána stěžovatelkou. K ústavní stížnosti byly předloženy dvě plné moci udělené JUDr. Jaroslavu Černíkovi - první udělená a podepsaná stěžovatelkou, druhá udělená P. S. (zastoupeným opatrovnicí - stěžovatelkou) a podepsaná stěžovatelkou. Stěžovatelka tak konstruuje stav, že je oprávněna podávat za P. S. ústavní stížnost. To je však logicky vázáno na situaci trvajícího detenčního řízení. Dle §191b odst. 2 občanského soudního řádu: "Umístěný je oprávněn dát se jako účastník zastupovat v řízení zástupcem, jehož si zvolí; o tom a o svých dalších procesních právech a povinnostech musí být umístěný, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje, poučen. Nezvolí-li si umístěný zástupce, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka pro řízení z řad advokátů." Z obsahu napadených usnesení však plyne, že detenční řízení bylo zastaveno před podáním ústavní stížnosti; stěžovatelka opak netvrdí a tento je vyloučen už obsahem námitek v ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak nebyla de iure oprávněna podávat za P. S. ústavní stížnost; podání ústavní stížnosti jeho jménem nemohlo být účinné (existující). Proto Ústavní soud považoval ústavní stížnost za podanou toliko (jednou) stěžovatelkou JUDr. N.P. (a nikoli také jejím dřívějším opatrovancem). Ústavní soud proto P. S. neuvádí ani v záhlaví ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu